Největší mýtus, který kolem syndromu vyhoření panuje, je „mně se to stát nemůže“. Tuhle větičku si stihne i víckrát říct každý, kdo později jen kroutí hlavou nad tím, jak naivní byl.
Vyhořet může úplně každý (kdo „pracuje hlavou“) a je dávno vyvrácená původní „definice“, že jde o problém, který se týká pomáhajících profesí – tedy učitelů, zdravotníků na všech úrovních, sociálních pracovníků a dalších.
Zároveň může přijít kdykoli. Po 20 letech v zaměstnání, ale i po 10 letech podnikání, nebo dokonce ještě během studia (což jako laikové moc nechápeme, ale prý se to děje). A protože dostat se ze všech příznaků, které ho doprovázejí, může být skutečně na dlouhé lokte, je podstatně lepší mu efektivně předcházet.
Co je syndrom vyhoření
Syndrom vyhoření je docela těžké definovat, protože zahrnuje širokou škálu tělesných i duševních příznaků, nepříjemných stavů, stresu, dochází při něm k psychickému a fyzickému vyčerpání, ke ztrátě zájmu o práci i cokoli jiného. Včetně života jako takového.
Lidi trpící syndromem vyhoření se nezřídka úplně odloučí od rodiny i přátel. Absolutně totiž nemají kapacitu zapojovat se do mezilidských vztahů. Zároveň můžou mít pocit, že jim jejich okolí nerozumí a že zůstanou nepochopení.
Člověk, který se dostal až do fáze vyhoření, by potřeboval pozitivní „nakopnutí“ a příležitost mít ze sebe radost. Na druhou stranu je ale zpravidla unavený a nepozorný, takže spíš dělá chyby a dostává se do spirály myšlenek „jsem úplně k ničemu, kéž bych tu radši vůbec nebyl“.
Zároveň je taky nutné dodat, že i kdyby se takovému člověku nakrásně podařilo něco velkolepého, jeho problém by to nevyřešilo. Jednak jde totiž o problém komplexní a hluboký, který nespraví „jen tak nějaká radost“, jednak se vyhořelý člověk jen těžko dokáže z něčeho radovat.
Právě tím může syndrom vyhoření připomínat depresi, nicméně zaměňovat tyhle dva stavy nemůžeme. Jenže zase na druhou stranu – syndrom vyhoření může rozjet celou řadu nepříjemných stavů, a pokud jsi například depresí trpěla už dřív, syndrom vyhoření tě klidně může dostat z lehké deprese až do té těžké, kdy už máš dennodenně ty nejčernější myšlenky.
Přichází pomalu, jednoho dne udeří
Vůbec to není tak, že bys byla relativně v pohodě a pak se jednou ráno probudila a řekla si „mám syndrom vyhoření“. Tahle plejáda příznaků, která dohromady tvoří jeden krajně nepříjemný stav, se rozvíjí dlouhodobě.
Nejčastěji se mluví o 5 fázích. Dočteš se o nich v článku Syndrom vyhoření a všechno kolem něj: nehrozí ti náhodou?, ve kterém jsme se už vyhoření obecněji věnovaly. Pokud se nezachráníš ve 2. fázi, tedy ve fázi stagnace (která přichází po nadšení z práce a prozření, že nic není tak růžové, jak sis to představovala), už se začínáš klouzat dolů do pekel frustrace, apatie… A vyhoření.
Když dojdeš až k vyhoření, už ti nepomůže zajít občas na jógu nebo na kafíčko s kamarádkou. Do ničeho se ti totiž nebude chtít. Ale fakt vůbec. Tady přichází na řadu komplexní řešení problému, ke kterému budeš potřebovat psychologa, psychoterapeuta a možná i psychiatra. Vyhoření totiž nemusí pramenit jen z nevyhovující práce, ale i z dětství, z přístupu rodičů vůči tobě, z traumat z dětství a zažitých (neopodstatněných) představ.
Měj taky na paměti, že vyhoření není únava. Když jsi unavená a zvládneš zvolnit, pomůže ti to a za týden nebo dva můžeš být zase ve své kůži. Člověk během vyhoření buď zvolní úplně a naprosto (nezvedne se z postele a není to kvůli nějaké lenosti), nebo prostě zvolnit nedokáže, protože se pořád žene vpřed, aby si potvrdil, že není úplně neschopný.
shutterstock_1504807865.jpg
Příčiny vyhoření
Samozřejmě, k vyhoření může dojít vlivem nevhodného pracovního prostředí. Může to být šéf, od kterého se nedočkáš pochvaly za sebelepší výkon, ale za sebemenší chybu ti tak umyje hlavu, že se z toho ještě týden vzpamatováváš. Může jít o bossing.
Může jít o špatné vztahy na pracovišti – když máš třeba na projektech spolupracovat s někým, kdo ti lidsky absolutně a totálně nesedl, časem tě to taky může semlít.
Celkově je pak důležitým aspektem prostředí, kde se až nesmyslně tlačí na výkon, především na výkon jednotlivce. Tím nejdůležitějším faktorem je ale dlouhodobý stres, k němuž předchozí situace často dospějí.
Kromě toho je ale potřeba brát v úvahu individuální nastavení jedince. Je totiž docela možné, že takový svědomitý a cílevědomý perfekcionista, který baží po postupu a úspěších, si odmalička nese pocit, že musí být úspěšný, aby byl přijímán. Stačí, aby rodiče v dítěti vypěstovali pocit, že jen když nebude nejlepší, nejposlušnější a nejúžasnější, zaslouží si lásku a pozornost.
Stejně tak mohl na tenhle malér zadělat rodič, který svou ratolest nikdy nepochválil a neocenil (ba co hůř – nepřijal takovou, jaká je). Přinesla jsi dvojku? A proč to jako nebyla jednička? Byla jsi na závodech třetí? A proč jsi teda víc netrénovala? Zase ses flákala, že jo? Jak to, že jsi na koncertě zahrála skladbu s chybou? To jsi to nemohla pořádně vypilovat? Uf…
Kdo je syndromem vyhoření nejvíc ohrožený?
Jak už padlo výš, vyhoření může zažít každý, kdo zrovna nepracuje rukama (při práci u pásu je člověk maximálně zpruzelý nutnou docházkou do zaměstnání, když není na nějaké vyšší pozici).
K vyhoření mají blízko lidi zodpovědní, ambiciózní, svědomití, soutěživí. Lidi, kteří často potlačují svoje emoce a potřeby. Lidi, kteří mají vysoká očekávání od ostatních, ale především sami od sebe. Ti, kteří chtějí něco dokázat, ale okolí tomu úplně není nakloněno (šéfovi se znelíbíš a zatrhne ti každý tvůj návrh), případně prostě „přepálí“ tempo, žijí jen svou prací… A to se dlouhodobě nedá udržet. Samostatnou kapitolou jsou pak people pleaseři, kteří jako by k vyhoření byli předurčeni.
K vyhoření nakonec může přispět i to, jaký máme osobní život – pokud se domů vrátíš utahaná a nastupuješ na „druhou směnu“ k dětem, není divu, že to možná vydržíš pár let, ale pak se sesypeš. Stejně tak může být problémem nechápající a nepodporující partner, případně třeba vyčerpávající péče o rodiče.
shutterstock_2442115899.jpg
Jaké jsou příznaky syndromu vyhoření
Protože syndrom vyhoření je komplexní problém, příznaků, které se k němu vážou, je opravdu pestrá paleta. Jde o příznaky duševní i tělesné (i proto, že existuje něco jako psychosomatika), člověk nemusí mít všechny, každý je může prožívat jinak…
K nejmarkantnějším příznakům patří následující:
- cynismus a pesimismus
- izolace od ostatních, nechuť k sociálním interakcím
- pocit méněcennosti, nedostatečnosti a neúspěchu
- podrážděnost a nespokojenost
- nedůvěra vůči okolí
- pocit beznaděje a možný rozvoj deprese
- chronická únava, nekvalitní spánek
- snížená schopnost soustředění, časté zapomínání, větší chybovost
- oslabená imunita, bolesti hlavy, zažívací potíže
Co člověk, to originál. Proto může mít každý jiné příznaky. Jejich intenzita se ale stupňuje a všechny vyhořením postižené spojuje nezvladatelné vyčerpání na psychické i fyzické úrovni.
Jak se vyrovnat s vyhořením a vrátit se zase do života
Jestli bylo těžké popsat syndrom vyhoření, jeho „léčba“ je mnohem komplikovanější jak na popis, tak na samotnou realizaci.
Pravděpodobně jsi v nějaké krajní situaci pojala podezření, že se tě vyhoření týká. Pak sis o něm něco načetla a měla pocit, že to všechno psali o tobě. Pokud to tak je a ty seš si prakticky jistá, že máš problém, vyhledej odborníka, který ti pomůže. To je to nejlepší, co pro sebe můžeš udělat.
Někdy je to „tak jednoduché“, že se spolu pobavíte a dospějete k tomu, že tvůj stav zapříčinilo hlavně pracovní prostředí. Pak je maximálně na místě změnit práci – z podnikání se nechat zaměstnat nebo naopak, přejít do jiné firmy. A klidně změň i obor!
Často je to ale komplikovanější a s psychologem nebo psychoterapeutem rozlousknete mnohem hlouběji zakořeněné problémy, které se můžou táhnout až do tvých dětských let, jak už jsme zmínily. Tady se musíš zaměřit na přepisování nefunkčních vzorců (jako třeba „přijetí si musím zasloužit“ nebo „přijetí si zasloužím, jen když budu tvrdě dřít“), protože jinak tě v další práci může zanedlouho potkat to samé. Proto nepomůže víc spánku nebo dovolená, jak si mnozí myslí…
Potíž je v tom, že psychologové a terapeuti, kteří spolupracují se zdravotními pojišťovnami, mají dlouhé objednací doby. Pokud tedy nemusíš počítat každou korunu, zkus si vyhlédnout nějakého jiného, u kterého za sezení budeš platit, ale pomůže ti třeba za týden. Další problém pak může vyvstat, když zjistíš, že sis s dotyčným „nesedla“.
Pokud už k psychologovi, terapeutovi nebo psychiatrovi chodíš, řekni mu, co tě trápí. Pokud je co k čemu, poradí ti, co dál. Pokud ne, odejdi jinam!
Kromě samotné terapie, díky které se bude problém zmenšovat a stávat se snesitelnějším, je vhodné zaměřit se zase na správnou životosprávu – na zdravý a vyvážený jídelníček plný vitamínů a minerálů, protože strava má vliv i na naši psychiku, na pravidelný pohyb (byť to ze začátku budou nejspíš jen krátké procházky), dostatek odpočinku a spánku.
Ze všeho nejvíc bodne volno v práci, ale pokud si ho vzít nemůžeš (například jsi OSVČ a nikdo by za tebe složenky nezaplatil), snaž se aspoň omezit čas strávený prací, aby sis vydělala, kolik potřebuješ na nezbytné výdaje, ale víc to nepřeháněj.
shutterstock_2226108161.jpg
Pomůžou při vyhoření antidepresiva?
Syndrom vyhoření tě může dovést až do ordinace psychiatra, ale nutno podotknout, že antidepresiva jako taková na vyhoření nezabírají. Možná po nich budeš líp spát (například po těch, které – jednoduše řečeno – nahrazují melatonin), takže se budeš cítit odpočatější, ale problém to nevyřeší. V souvislosti s vyhořením jsou efektivnější, ba dokonce nezbytné psychoterapie.
Vhodně zvolená antidepresiva (a další léky, jako třeba stabilizátory nálad) ale můžou pomoct, když se ti kvůli vyhoření zhorší už předtím léčená deprese. Tam je to na místě jako první pomoc, protože je možné, že tě vyhoření „hodí“ až do těžké deprese. A z té se bez léků nevyhrabeš.
Jak syndromu vyhoření předcházet
Lepší než hasit problém je zaměřit se na prevenci a na to, aby vůbec nevznikl. Tady je to opravdu rada nad zlato, akorát je potřeba vědět s předstihem, že vyhoření se opravdu netýká jen vrcholových manažerů nadnárodních korporací. Když si po škole přiznáš, že jestli budeš jenom dřít, tak se do 10 let uženeš, uděláš pro sebe to nejlepší.
Jako prevenci syndromu vyhoření můžeme brát například správný balanc mezi pracovním a osobním životem, pěstování koníčků, zkoušení nových věcí, udržování zdravých vztahů.
Pokus se dobře vycházet s kolegy. Samozřejmě ne za každou cenu (to je varování pro people pleasery!). Ne všichni kolegové taky budou tví kamarádi, s tím je třeba počítat. Ale když nebudeš mít každý den pocit, že se ti někdo chystá vrazit kudlu do zad, bude ti v práci hned příjemněji.
Pracuj efektivně. Dobře si rozplánuj úkoly na každý den nebo týden, stanovuj si realistické cíle. Nedělej práci za kolegy (případně to udělej výjimečně, když není zbytí a když víš, že ti to dotyčný oplatí), po práci vypínej notifikace a nečti e-maily.
A v neposlední řadě se nauč efektivně zvládat stres, protože ten dokáže člověka úplně zničit, a jak už jsme si řekly, dlouhodobý, chronický stres za vyhořením jednoznačně stojí.
Syndrom vyhoření na vlastní kůži
Abychom tu jen tak nehýřily teoretickými informacemi, máme pro tebe i příběh reálné osoby z reálného života (dokonce z blízkého okolí naší redakce, takže známe její přesnou identitu), která vyhořením prošla. Říkejme jí třeba Lucie, je jí 37 let.
Ještě na škole, když mi bylo čtyřiadvacet, jsem nastoupila do první práce v oboru, ve kterém jsem chtěla pracovat už od mládí. Během necelých dvou let jsem zjistila, že to není úplně pro mě, ale zároveň mě zaujal obor poměrně blízký. Pustila jsem se do něj… A bavilo mě to celých 10 let!
Jenže za tu dobu, kdy jsem byla ponořená do práce, se nahromadily věci, o kterých už teď v ím, že jsem je hrubě podcenila. Jako introvert jsem nepostrádala vztahy, takže jsem je kdovíjak nepěstovala. Kamarádky ke všemu postupně nastoupily na mateřskou a rodičovskou dovolenou, takže jsme se vídaly hodně sporadicky. Na chlapy jsem měla smůlu a po rozchodu v posledním ročníku vejšky už jsem se do dalšího vztahu nehrnula. O děti jsem nikdy nestála.
Práce mě tak chytla a konečně jsem měla pocit, že dělám něco, co mi dává smysl, že jsem se vykašlala na svoje koníčky, především na sport. Zbylo mi jen cestování a procházky se psem, a i do těch jsem se musela „dokopávat“, protože jsem se utvrzovala v tom, že v práci, kterou jsem z 90 procent vykonávala z domova, se beze mě všechno zbortí.
Postupně jsem sama v sobě vybudovala pocit, že musím být pořád lepší a lepší, výkonnější a výkonnější. Chvála zvenčí mě nabíjela, nebyla jsem schopná odmítnout nabídky na zapojení do dalších projektů.
Nepřišel zlom. Jen pocit, že je něco jinak
Pak se to ale začalo měnit. Když se na to teď podívám zpětně, bylo pár měsíců, kdy jsem byla v takové lehké stagnaci. Věděla jsem, že tuhle práci chci dělat a že mi vyhovuje všechno kolem ní. Ale zároveň jsem cítila, že prvotní nadšení pominulo a že je celkově něco jinak.
Během těch několika měsíců se tenhle můj dojem stupňoval, ale tak nenápadně a plíživě. Kolegům jsem dřív zvedla telefon nebo odpověděla na e-mail i v sobotu večer, najednou jsem byla vzteky bez sebe, když se mi někdo z nich opovážil napsat po páté odpolední ve všední den. I na konstruktivní kritiku jsem začala reagovat neuvěřitelně podrážděně.
Na klienty jsem se snažila být milá, ale jakmile jsme spolu domluvili nebo jsem odeslala e-mail, cítila jsem, jak ve mně všechno vře, jak mám vztek, jak jsou lidi kolem hloupí a neschopní… A na kamarádky už mi vůbec nezbývala jakákoli mentální kapacita.
A pak jsem se začala každé ráno budit se slzami v očích, s pláčem. Kdybych mohla, nevstanu. Vstala jsem jen proto, že jsem musela vyvenčit svého psího parťáka. A k práci jsem se dokopala jen proto, že kdyby moje projekty na dva měsíce „usnuly“, jen těžko bych je pak dostávala do stejné formy. Na to jsem je měla moc ráda. Nebylo je ani komu předat. Navíc bych jako OSVČ od nikoho nedostala ani korunu (tahle představa byla skoro panická, a to i navzdory tomu, že jsem měla úspory na půl roku dopředu).
Ne každý odborník pomůže
Za naprosto katastrofální považuju přístup své tehdejší psychiatričky, u které jsem se v té době už skoro 15 let léčila s depresivní poruchou. Když jsem se zmínila, jak zle mi je, že si přijdu vyčerpaná a spíš mrtvá než živá, že ráno pláču hned po probuzení, protože nechci dál žít tenhle život a večer se modlím, abych se už nevzbudila, lékařka to celé bagatelizovala. Vždyť mám práci, která mě baví. Vždyť jsem zdravá. Vždyť nemám žádné objektivní starosti, jako jsou náročné děti nebo nemocní rodiče. Vždyť žiju na krásném místě. Vždyť mám psa, kterého zbožňuju. Vždyť pracuju z domova, tak kdo mě může štvát (a uštvávat)?
Psychiatričku jsem v té době změnila, nový lékař mi nasadil jinou medikaci (nad tou dosavadní kroutil hlavou) a prozradil mi, že moje deprese rozhodně není lehká, jak se mi snažila namluvit lékařka, od které jsem utekla, ale těžká. Se všemi aspekty, které to nese. Plus se k tomu přidaly úzkosti a na plné obrátky se rozjel overthinking. Tenhle lékař ale záhy ukončil svou praxi, možná byl vyhořelejší než já… A medikace byla nedostačující.
Kde najít dobrého psychiatra (případně psychologa nebo terapeuta)? Vždycky to bude o štěstí. Pokus a omyl. Na jednu velice sympatickou lékařku jsem nakonec narazila, jenže jsem si na první konzultaci musela počkat další 4 měsíce. To už bylo skoro rok a půl poté, co se u mě vyhoření rozvinulo. Rok a půl, co jsem se trápila. Kvůli těžké depresi, které vyhoření přineslo, dokonce až tak, že už jsem přemýšlela, jak konkrétně z tohohle světa zmizet pryč. Každé ráno jsem se budila s myšlenkami, které mi našeptávaly a později až křičely: „Proč jsi to ještě neskončila, ty srabe? Co tady ještě furt děláš?“
Známá mi doporučila aspoň terapeutku zabývající se psychoanalýzou. To, že mi nevěřila, že mám deprese, mělo varovat už na prvním sezení. Nevím, jak jsem jich vydržela devět, protože mi absolutně lidsky nesedla, a dokonce byla hrubá a vulgární (ale já byla zoufalá, takže…). Po devátém sezení jsem to utnula. Poslední tři sezení byla zbytečná a plná psychoanalytických myšlenek z terapeutčiných úst, která se do epizody těžké deprese hodila asi tak jako sněhule na pláž. Měla jsem ještě větší chuť se sprovodit ze světa.
Na druhou stranu některé myšlenky z prvních sezení mi otevřely oči a já jsem začala chápat, že moje vyhoření ani depresi nezpůsobuje to, co se děje teď (protože jsem se objektivně měla skvěle!), ale to, co se mi dělo v dětství a v mládí a co mě skutečně traumatizovalo. To, co se ve mně uložilo, ale já nevěděla, jak to vypustit ven. Jak to zpracovat, aby mi to neničilo roky mého života, které měly být objektivně těmi nejlepšími.
A nakonec jsem měla s nalezenou psychiatričkou štěstí… Léčba konečně začala mít nějaký řád, začala dávat smysl. Nejdřív se dostat z toho nejhoršího pomocí kombinace léků v dostatečných dávkách. Prospěly by i lázně, ale v mém stavu jsem byla nejradši zabarikádovaná doma a v cizím prostředí bych nevydržela ani jednu noc, natož tři týdny. Po 3 měsících stabilizace došla řada na psychoterapie.
Původ svých potíží jsem našla v dětství a dospívání
Potvrdilo se mi, co jsem tušila už delší dobu. Za mým vyhořením sice stála nějaká nejistota a úpadek sebedůvěry v práci, protože jsem začala dělat dost dosud nevyzkoušených činností, ale především traumata z dětství způsobená jedním z rodičům. Nepřijetí z jeho strany, neustálý pocit nedostatečnosti, pocit provinění, snaha být až neviditelná, jen abych čas strávený s ním přežila bez nějaké větší úhony, která v jeho nové rodině číhala na každém rohu a každou vteřinu. Zadupávané sebevědomí. Nevypočitatelná povaha rodiče. Až bolestná nejistota.
Terapie ještě pořád podstupuju a zdaleka, zdaleka nejsem u konce. Už díky nim ale v ím, že věci, kvůli kterým jsem si v průběhu života připadala divně, fakt divné nejsou, protože vyplynuly z mých životních situací, na které jsem neměla v liv. Takže si kvůli tomu o sobě nemusím myslet, že jsem divná nebo nehodná pozornosti, úspěchu nebo lásky.
To, že jsem chtěla dosahovat lepších a ještě lepších výsledků, bylo jen podvědomé dokazování jednomu z rodičů, že jsem dost dobrá, tak by si toho měl sakra všimnout a ocenit to (popravdě – na jeho názoru už mi víc než 20 let nezáleží).
Závěrem se tedy sluší a patří říct, že syndrom vyhoření není jen a jen o práci, pracovním nasazení a vytížení nebo o kolektivu, šéfovi a prostředí. Může pramenit hluboko v lidské duši, třeba u malého zraněného človíčka, který pořád hledá způsob, jak najít svou hodnotu a své bezpečné místo…
A mimochodem – svou práci jsem zase začala mít ráda!
Autor článku: redakce
Použité zdroje:
- ujep.cz/cs/47911/syndrom-vyhoreni-v-21-stoleti-tyka-se-nas-vsech
- vzp.cz/o-nas/aktuality/syndrom-vyhoreni-prichazi-nenapadne-ale-nici-dusledne
- mindwell.cz/co-je-syndrom-vyhoreni
- medparkhospital.com/en-US/lifestyles/burnout-syndrome
- webmd.com/mental-health/burnout-symptoms-signs
