People pleaseři jsou hodní, ochotní, bezproblémoví a často i úspěšní lidé, kteří ti vyhoví, kdykoli je požádáš o pomoc. Nic na tom nemění ani skutečnost, že jdou často daleko nad rámec svých vlastních možností. Jejich osobní hranice jsou posunuté kamsi v nedohlednu. Říct druhému ne je pro ně absolutně nepředstavitelné. Vždyť pomáhat druhým se přece musí! Takže zatímco v očích ostatních jsou považováni za dobráky od kosti, hluboko uvnitř trpí.
Lidé potěšitelé
S termínem people pleaser přišla populární psychologie, která tak pojmenovala určitý vzorec chování, s cílem pomoct lidem pochopit a vyznat se ve svém vlastním prožívání a chování. Nejde tedy o žádnou oficiální lékařskou diagnózu.
Český ekvivalent anglického názvu se nepoužívá, protože přesně nevystihuje podstatu problému. I přes to ale můžeš při surfování internetem narazit na počeštěné označení people pleaserů jako lidí potěšitelů nebo příliš hodných lidí. Jde o totéž.
Jak se chová people pleaser?
Klíčovým znakem people pleasera je upřednostňování potřeb druhých před těmi svými. Projevuje se to tím, že člověk potěšitel si sám o nic neřekne, zato druhým ochotně vyhovuje. Sice díky tomu může být v kolektivech oblíbený, a dokonce někdy za svou ochotu rozdat se sklízí i obdiv, ale uvnitř sebe zažívá hluboké pocity nejistoty. Vnímá se jako méněcenný, neviditelný a jeho sebehodnota je velmi nízká.
People pleaser si mnohdy ani neuvědomuje, jak se sám upozaďuje. Přechází nepříjemné události s úsměvem a bez reakcí, jenže uvnitř něj narůstá naštvání. Na druhé i na sebe. Živná půda pro pocity křivdy.
shutterstock_2108513678.jpg
People pleaser, nebo sobec?
Možná si říkáš, co je divného na tom, pomáhat blízkým, vyhovovat kolegům, obětovat se rodičům, ulevovat kamarádkám? Vždyť přece nejsme sobci, abychom si žili všichni jen na vlastním písečku. Jak by to tady potom vypadalo?
Pojďme si tedy vysvětlit, v čem spočívá rozdíl. Všichni se bezesporu shodneme, že myslet na druhé lidi kolem nás, občas jim vyhovět a vypomoct, je důležité nejen pro náš vnitřní pocit užitečnosti, ale i pro tvorbu zdravých mezilidských vztahů.
Rozdíl v přístupu people pleasera je ale v absenci svobodné volby. On zkrátka nevidí, že má možnost vybrat si podle aktuální situace, jestli prosbu druhých přijme, nebo ji odmítne. Jeho chování je totiž neuvědomované a poháněné potřebou zavděčit se.
Jeden příklad ze života
V běžném životě se dá rozdíl ilustrovat na každodenním příkladu. Když se vědomě rozhodnu, že za kolegyni vezmu víkendovou šichtu, protože jsem reálně zvážila svoje možnosti a nevadí mi to, je rozhodnutí naprosto v pořádku a uvnitř mě nebude narůstat vnitřní napětí.
Pokud ale budu jednat jako people pleaser, tak kolegyni vyhovím, i když se mi to vůbec nehodí, protože jsem chtěla jít o víkendu s dětmi do parku. Jenže mám posunuté hranice, neumím odmítat a říkat ne. Kolegyni tedy přikývnu a zklamaným dětem se doma omluvím, s tím, že to jinak zkrátka nešlo.
Zatímco v prvním případě jsem s rozhodnutím v klidu, v tom druhém moji mysl zahltí sebelítostné a sebeobviňující myšlenky, že všichni mí kolegové jsou zase někde v pohodě s rodinkou, zatímco já chudák trčím zase o víkendu v práci, protože každý si to umí zařídit líp než já. Protože já jsem úplně neschopná…
Jak se člověk stane people pleaserem?
Příčin může být celá řada, ale nelze je jednoduše zobecnit. Každý z nás má svůj osobní příběh, který má vždycky dopad na to, kým jsme a jak jednáme v dospělosti. Lidi projevující se jako velcí potěšitelé druhých jsou motivováni strachem z nepřijetí. Za jejich pro ostatní lidi často nepochopitelným sebeobětováním stojí touha po přijetí, tedy po lásce. A tu potřebujeme cítit bez rozdílu všichni, kteří žijeme na této planetě.
People pleaseři se někde v dětství naučili, že si musí lásku zasloužit, že je podmíněná. Musejí se chovat tak, jak se od nich očekává, jinak je druzí nebudou mít rádi. Často už v dětství byli velmi poslušnými dětmi, které nikdy nic nechtěly pro sebe, nosily chvályhodné známky a vynikaly svou poslušností. Rodiče a učitelé nám je předhazovali jako ty správné vzory hodné následování. Úplná pohádka! Jenže hluboko pod povrchem, v jejich vnitřním světě, se odehrával úplně odlišný žánr.
Pár varovných signálů
Jak poznáš, že jsi people pleaser? Zkus si pravdivě odpovědět na následující otázky, které tě můžou přivézt k prvotnímu uvědomění:
- Je pro tebe obtížné někoho odmítnout a říct mu ne?
- Trápíš se tím, co si o tobě budou myslet druzí?
- Bojíš se, že tě v případě odmítnutí označí za sobce?
- Děláš věci, které se ti dělat nechce?
- Omlouváš se, i když není chyba na tvé straně?
- Máš nedostatek času pro sebe, protože pořád děláš něco pro druhé (včetně rodiny)?
- Očekáváš, že tě ostatní budou mít rádi, protože jim vycházíš vstříc?
Jak to řešit?
Našla jsi v předchozích řádcích kus sebe nebo někoho ze svých blízkých? Nezoufej. Dobrá zpráva je, že se to dá změnit! Ostatně jako každé naučené chování.
Prvním krokem ke změně je sebemonitoring a uvědomování. Pozoruj se v situacích, kdy vyhovuješ druhým, a přitom ti to nedělá dobře. Polož si otázku, co ti brání v tom, abys zareagovala autenticky. Čeho se opravdu bojíš? Už jen tím, že si začínáš nevyhovující situaci uvědomovat a dávat do souvislostí, pracuješ na své změně.
S pomocí dobré literatury, pár blízkých spřízněných duší kolem (aby ti někdo poskytl zpětnou vazbu a měla jsi s kým konzultovat změny) to můžeš zvládnout sama. Pokud potřebuješ odborné vedení, neboj se obrátit se na psychoterapeuta, který tě citlivě provede celým procesem. S příliš hodnými lidmi má každý terapeut bohaté zkušenosti.
Použité zdroje: zdroj 1, zdroj 2
Autorka článku: Katka Jeřábková
