Život s workoholikem: opravdové peklo na zemi

Práce je důležitá, ale workoholismus je závislost jako každá jiná.
|
29. 12. 2017
|
Pro okolí jsou nerozlučnou dvojicí, věčně usměvavým párem, který se pro sebe snad narodil. Parťáky na život a na smrt sršícími humorem a optimismem. Jakmile se ale zavřou dveře, smích a optimismus je ten tam.

On usedá za monitor počítače, od kterého nevstane dřív, než hodiny odbijí půlnoc. Ona uléhá sama a přemýšlí, jak mu pomoct vymanit se ze začarovaného kruhu povinností a nemoci zvané workoholismus.

Hojně se debatuje o závislosti na drogách, alkoholu nebo jiných návykových látkách. Jen málokoho ale napadne (a dokáže si to přiznat), že závislý může být člověk také na práci, které obětuje veškerý svůj volný čas, zdraví, rodinu a vlastní osobnost, kterou ztrácí úměrně s narůstajícím množstvím práce.

O tom, jaký je život s workoholikem, se s námi podělila čtenářka Diana.

Práce „za všechny prachy“

Václav měl těsně po škole a hledal první zaměstnání. Chodil po pohovorech, rozesílal životopisy, odpovídal na telefonáty. Ačkoli měl vysokou školu a zajímavou praxi, všude, kde o něj projevili zájem, mu nabídli nástupní plat, který by sotva pokryl nejnutnější měsíční výdaje. Když ztrácel naději, naskytla se mu nabídka na práci v jedné známé stavební firmě, kde se přihlásil na post stavbyvedoucího.

student-849825_1280.jpg

Workoholismus ubírá nejen čas, ale taky duševní pohodu.
pixabay.com
Workoholik bude žít se svou prací. A pak ti jednou za čas přinese kytku, aby si koupil tvoje odpuštění.

Na rozdíl od ostatních mu tady slíbili opravdu zajímavé finanční ohodnocení, firemní automobil pro soukromé užívání, telefon i notebook. To vše výměnou za odpověď na otázku: „Nevadí vám flexibilní pracovní doba?“ Vašek místo přijal a doma začalo peklo.  

Aktivní blbec

První rok byl náročný. Protože nepracoval přímo v oboru, který vystudoval, musel se spoustu věcí naučit. Proto jsem chápala, že zůstává v práci déle a domů chodí prakticky za tmy. Těžká dřina nesla ovoce a Vašek se dočkal povýšení i lepšího platu.

Nadřízení ho chválili, kolegové ho ale nesnášeli. Důvod byl jednoduchý – byl neuvěřitelně precizní, aktivní a spolehlivý dříč, který perfektně ovládal multitasking, zvládal práci za tři a jeho kolegové za ním pochopitelně zaostávali, protože pracovali úměrně svému fixnímu platu. Někteří mu dokonce nelichotivě přezdívali „aktivní blbec“, což se ho samozřejmě dotklo.

Abyste ale byli v obraze – ne, že by Vaška práce naplňovala a bavila. Dělal ji, protože musel, protože se to od něj očekávalo. Ostatně – ono „očekávání“ se s ním táhlo už od dětství. Rodiče – byť duchem prostí a jednoduší – na něj vyvíjeli nepřirozený tlak už od malička. Neustále musel plnit jejich příkazy a očekávání. Žádné jiné známky kromě jedniček se u nich netolerovaly. Stejně tak se u nich doma nepřipouštěla situace, kdy by jejich syn něco nezvládl.

Ačkoli byl premiant s hlavou vědce a přesností chirurga, nikdy se mu nedostalo žádného uznání ani pochvaly či ocenění. Rodiče si zkrátka skrze jediného syna plnili to, co oni sami v životě nezvládli. Není se čemu divit, že jeho sebevědomí a ego bylo notně pošlapané. Protože byl na tohle všechno zvyklý z dětství, ani v dospělosti mu nepřišlo, že tlak, který na něj nadřízení vyvíjejí, je nezdravý a měl by se proti němu ohradit. Později mi dokonce řekl, že se bál přiznat sobě i okolí, že něco nezvládne nebo zadaný úkol nedokončí. Neúspěch totiž neměl v jeho životě místo.

stress-1331259_1280.jpg

Workoholismus nemusí nutně znamenat, že dotyčného práce baví a naplňuje.
pixabay.com
Aby všechno zvládl, pije hodně kafe. Aby nad ránem usnul, dá si alkohol. Tomu říkáme cesta do pekel.

Z práce do práce

I po roce, kdy se na nové pozici zapracoval, chodil domů čím dál později. Já většinou čekala s večeří, kterou zhltal během pár minut, a poté, co jsem sklidila talíře, obložil kuchyňský stůl monitory a klávesnicí. Z práce přišel domů jenom pro to, aby se najedl a mohl v klidu pracovat.

V posteli jsme se prakticky potkávali asi na tři hodiny – většinou totiž usínal kolem druhé ráno, aby mohl v pět vstávat, přijet do práce jako první a dodělat to, co včera nestihl. Samozřejmě neměl nikdy hotovo. Jeho proaktivní přístup se ale paradoxně obrátil proti němu. Nadřízení a posléze i kolegové začali jeho dobroty zneužívat.

Dělal práci za tři další kolegy, dopisoval za ně stavební deníky, po nocích rýsoval nebo počítal rozpočty a připravoval soupisy prací. Hotovo ale nikdy neměl, proto byl nerudný, věčně unavený, podrážděný a začal propadat depresím. Denně vypil sedm káv, a aby dokázal vypnout, usínal v objetí lahve whisky. Můžu vám říct, že neexistuje nic horšího, než se dívat na to, jak se vedle vás osoba, kterou nadevše milujete, každý den ničí. Mou pomoc odmítal a já byla zoufalá.

Situace se stala neúnosnou po třech letech. Vaška postihlo srdeční selhání a na pohotovosti mu po sérii vyšetření sdělili jediné – pokud nezvolní, příště už pro něj třeba nebudou moct nic udělat. Přestože šlo o naprosto zdravého a mladého člověka, nepřetržitý stres a nadměrné pracovní vytížení si vybralo svou daň. Po třech letech si konečně vzal dovolenou a pracovní notebook, společně s telefonem, nechal poprvé v práci. Ono se ne nadarmo říká, že všechno zlé je k něčemu dobré,“ končí své vyprávění Diana.

Máš zkušenosti s workoholikem? Prostor v diskuzi je tvůj!

Související články