Jak odhalit nízké sebevědomí? A kde se v lidech bere?

Sebevědomí nám mohou zhatit rodiče nebo spolužáci ve škole. A pak třeba nevhodný partner.
|
04. 09. 2018
|
Říká se, že když uspěje sebevědomý člověk, ví, že to dokázal sám. Když ale uspěje někdo, kdo si nevěří, „svádí“ to na štěstí, náhodu nebo cokoli dalšího. Proč tolik lidí trpí nízkým sebevědomím a jak ho jednoduše odhalit? Víme to!

Při nízkém sebevědomí podhodnocujeme svoje schopnosti a nebýváme schopni nadhledu a objektivního pohledu na věc. Raději potlačujeme svoje city, abychom nebyli odmítnutí a zklamaní, a taky zůstáváme v práci, která nás nebaví a nenaplňuje, protože se bojíme, že bychom nové úkoly v novém zaměstnání nezvládli – i když to třeba vůbec není pravda.

Naopak existuje i druhá skupina osob s nízkým sebevědomím – ti, kteří své schopnosti vyzdvihují a snaží se působit sebevědomě. Protože jim to ale není vlastní, většinou to nepůsobí věrohodně a takových lidech si ostatní myslí, že jsou až arogantní. Pak je to jako žít s dvěma osobnostmi v jednom těle – zatímco venku mezi lidmi vytváří dojem schopných a takových, kteří dokážou bravurně šplhat po kariérním i osobním žebříčku, za zavřenými dveřmi se z nich stávají otroci vlastních negativních, ubíjejících myšlenek.

bigstock-221031871.jpg

Sebevědomí lidé nedokážou pochopit, proč si ti ostatní nevěří.
Psychologové se shodují na tom, že k nalezení ztraceného sebevědomí to může trvat roky. Jsou k tomu navíc potřeba vhodné podmínky.

Proč si tolik lidí nevěří?

Každý člověk má svoje hodnoty. Někdo je inteligentní a má doktorát, další je rád, že prolezl učňákem, ale v dílně dokáže cokoli vyrobit nebo opravit. Někdo je věrný a pro rodinu by udělal cokoli, další by se rozkrájel pro svoje klienty. Stejně ale mnoho lidí trpí pocitem vlastní nedostatečnosti.

Nízké sebevědomí se v člověku utváří ještě v době, kdy má sebevědomí zdravé. Nejčastěji se na budoucím nízkém sebevědomí podílejí rodiče přímým shazováním („Z tebe nikdy nic nebude.“) nebo nedostatkem zdravé chvály („Cos to nakreslil? Cože? Tohle má být babička Marie? To snad ne, to jí ani nemůžeme ukázat.“). Katastrofu může způsobit nedostatek rodičovské lásky jako takové („Když mě mají rádi ani mí rodiče, tak kdo by mě mohl mít někdy rád?“).

Podepsat se na zdravém sebevědomí mohou taky spolužáci ve škole, děje se to v každé třídě. Stačí se něčím odlišovat, staneš se snadným terčem a už se dostáváš do spirály („Když tolik lidí říká, že jsem ošklivá, tak asi opravdu jsem.“).

K nápravě vede dlouhá cesta

Nevěříš si, ale slýcháš od okolí, že jsi hezká, hodná, šikovná, měla by sis víc věřit a mít se ráda? Snadno se to říká, ale hůř se to zařizuje. Jak na to tedy? Rozhodně to není úkol na pár dní.

„Mně sebevědomí odjakživa zadupával otec, zatímco mamka se mě snažila ve všem povzbuzovat, chválit a dělat všechno proto, abych si zdravě věřila. Na gymplu jsem byla osm let outsider, protože jsem měla dějepis radši matiku a radši jsem jezdila na kole, než chodila popíjet na diskotéky. Na vysokou školu jsem šla s totálně pošramoceným sebevědomím a s tím, že ji stejně neudělám. Až tam jsem konečně našla skvělý kolektiv, kde mi dávali najevo, že jsem rovnocenný partner. Dneska už jsem čtyři roky po promoci, vysoké školy mám dvě a taky mám práci, která mě hrozně baví a naplňuje. Spolupracuju hned se třemi kolektivy a všude jsem za inteligentní a schopnou. Konečně mám trochu zdravější sebevědomí, i když to pořád není takové, jaké by to být mohlo. Trvalo mi ale deset dlouhých let, než jsem se aspoň k téhle míře sebevědomí propracovala. Plyne z toho jedno poučení – nepřijímejte bezhlavě za své to, co říkají ostatní, jen proto, že to říkají, i když jsou to třeba vaši rodiče. Vy nejlíp víte, na co máte,“ svěřil se zdroj blízký redakci a shrnul tím zdroj nízkého hodnocení sebe sama. Věříme, že takhle se vidí spousta lidí, bohužel.

bigstock-186461509.jpg

Ženám sebevědomí sluší!
Zřejmě všichni známe někoho, kdo si věří docela neprávem, i někoho, kdo by si věřit měl, i když si nevěří.

Častým problémem jsou přehnané nároky a vysoké cíle

Ano, přehnané nároky a touha po dosaženích vysokých cílů se nás nejdřív týká ze strany rodičů, tedy v některých případech. Někdy si rodiče skrz děti chtějí plnit svoje sny a dávají dítěti pěkně „sežrat“, že se mu to nedaří (natož že o to třeba nestojí). Jindy si zbytečně vysoké cíle stanovujeme my sami, aniž bychom si uvědomovali jejich nesmyslnou výši nebo dokonce absurditu a spíš než pro uspokojení z poznání jich chceme dosáhnout jen proto, abychom si řekli, že jsme to dokázali a nejsme nuly. Spokojenost ale netrvá dlouho, protože si stanovíme další, samozřejmě mnohem vyšší cíl…

Máš potíže se sebevědomým nebo znáš někoho, kdo je extrémní případ? Napiš nám do diskuze pod článkem, jak s tím bojuješ ty nebo tvá blízká/tvůj blízký.

Související články