Fotky z procesu tady nečekej. Vidět před a po je sice fajn, ale podstatně důležitější je vědět, že ten kopec k domovu vyjdeš za pět minut, ne za patnáct jako dřív, a ještě rudá a zadýchaná, jako bys doběhla sprint. Stejně tak je lepší uvědomovat si ten pocit lehkosti s každým shozeným kilem (ideálně tuku).
Po mnoha letech trápení s hubnutím, emočním přejídáním, genetikou (na tu to svaluju jenom tak z 20 %) a stresem jsem před rokem na doporučení jedné své známé zašla k diabetoložce a trošku se poptala na ty léky proti obezitě, které se konečně ve větším rozjížděly i u nás.
Ty mají dřív navodit pocit sytosti a taky ho prodloužit. Ve výsledku tak člověku ideálně k zasycení stačí míň jídla, což znamená snazší udržení kalorického deficitu. A ten je – jak jistě víš – základ úspěšného hubnutí.
Po roce mám dole 22 kilogramů a pokračuju dál. Pokud váháš, jestli se touhle cestou vydat, jsi na správném místě. Pojď se podívat, jak to chodí. Třeba ti to pomůže v rozhodování.
Rozjezd se Saxendou? Nic moc
Nejdřív jsem vyfasovala Saxendu, kde je účinnou látkou liraglutid (víc do toho zabrušovat nebudu, protože tomu beztak moc nerozumím, nezkoumám to a hledím jen na výsledky). Aplikuje se každý den, stačí k tomu vpich drobnou jehličkou z pera, a to pod kůži. Jehličku můžeš měnit každý den, ale klidně mít jednu i víc dní (schváleno lékařkou). Místo vpichu si samozřejmě dezinfikuj (předtím i potom).
Onen vytoužený pocit sytosti se dostavil už po druhé dávce. Byl naprosto „nepřehlédnutelný" a mně došlo, kolik mi toho nakazuje sníst hlava (a čím se ještě dorazit), ale že přitom už nemám hlad. Nebo dokonce ani reálnou chuť na sladkou tečku, po které spousta z nás sahá tak nějak automaticky. Zkrátka víc vykrystalizovalo, jak neumím poslouchat svoje tělo.
Ačkoli se nějaký pokrok odehrál (minimálně v hlavě), za první 4,5 měsíce jsem zhubla 6 kilogramů. Tady přichází důležité poselství – samo to nejde. Fakt nestačí píchat si lék a čekat, že to účinná látka odmaká za tebe.
První měsíc a půl, kdy jsem Saxendu brala, jsem měla nařízený klidový režim po operaci a to shazování přebytečného tuku bylo zatraceně pomalé, byť v prvním týdnu ubyly 2 kilogramy. Další dva kilogramy zmizely za 3 měsíce a 3 týdny, během kterých už jsem lehce a rozumně sportovala.
Po necelých 4 měsících Saxenda takřka ze dne na den přestala účinkovat. Není to ojedinělý jev. V té době už jsem ale měla s lékařkou domluvený přechod na jiný lék, Mounjaro.
Saxenda – nežádoucí účinky: Byly, i když se týden od týdne zmírňovaly. Mívala jsem nafouklé břicho a první týden jsem se cítila unavená. Když jsem zvyšovala dávku, pálila mě žáha (ale nešlo o nic, co by nespravilo pár doušků vody s jedlou sodou).
Saxenda – cena: V době, kdy jsem si Saxendu aplikovala, vycházela na cca 3 000 Kč na měsíc. Je to ale individuální, záleží na potřebné dávce. Balení za tuhle částku může vydržet 18–90 dní.
Přechod na Mounjaro: trefa do černého!
Na začátku března, po 4,5 měsících na Saxendě, jsem přešla na Mounjaro. Oproti Saxendě funguje trochu jinak. Účinnou látkou je tu tirzepatid a jeho výhodou je, že působí na receptory hned dvou hormonů – GLP-1 a GIP, které dokážou ovlivňovat chuť k jídlu a pocit sytosti a taky regulují hladinu cukru v krvi.
Na rozdíl od Saxendy se Mounjaro aplikuje jen 1x týdně a pero funguje trochu jinak, což se ale těžko popisuje a stejně by ti to měl vysvětlit lékař, který ti lék předepíše. Začíná se s nejnižší dávkou 2,5 mg a ta se postupně zvyšuje – existuje na to postup 2 týdny na 2,5 mg, potom zvyšování po týdnu na 5 mg, pak na 7,5 mg, na 10 mg, na 12,5 m a teď už je možné mít i pero s dávkou 15 mg.
V každém peru jsou čtyři dávky, ale s troškou umu a šikovnosti se z něj dá vydolovat i pátá (což je při ceně pera zásadní informace).
První dávka, kterou jsem si aplikovala, mi nedělala problémy, snad kromě mírného motání hlavy. Hned druhý den jsem se cítila sytější, jakmile jsem snědla poloviční porci čehokoli oproti tomu, jak jsem jedla do začátku léčby před rokem.
Sytost na mě okamžitě křičela a dát si dvě sousta navíc znamenalo zadělat si na pořádnou nevolnost. Tady tě pomyšlení na nějakou tu sladkou tečku po obědě dočista přejde. Právě v tenhle moment si naplno uvědomíš, že ti možná něco káže hlava, ale jde to přímo proti tomu, jak se „cítí" tvůj žaludek.
Experimenty s dávkami a postupné ladění
Lékaři se ohledně dávkování (podle zkušeností dalších lidí, kteří si Mounjaro aplikují) dost neshodují. Jeden radí striktně dodržovat předepsané dávkování včetně navyšování. Druhý říká „vylaďte si to podle sebe". Moje lékařka naštěstí patří do toho druhého tábora.
Vytunit dávku, která mi nebude dělat potíže, ale zároveň bude fungovat, byl trošku delší proces, ale stálo za to ho absolvovat. První dva týdny jsem byla na dávce 2,5 mg, jenže vždycky první dva dny po aplikaci jsem se propadla v čase do studentských dob, kdy jsem v mladickém nerozumu zažívala brutální kocoviny.
Ano, cítila jsem se, jako bych přitáhla z baru zhruba ke čtvrté ranní – zpitá, zkouřená, k smrti unavená. Takový stav jsem právě po téhle minimální dávce zažila (jen jsem nemusela přemýšlet, jestli jsem někde nevyváděla nějaké nepřístojnosti, o kterých nevím a za které bych se měla stydět). Následující dva nebo tři dny lék fungoval podle představ a další dva dny už účinek klesal tak, že den před další aplikací bych skoro sežrala Karkulku i s babičkou.
Zkusila jsem tedy dávku navýšit ne na 5 mg, jak je předepsáno, ale na 3,75 mg. První tři dny jsem myslela, že umřu. Nevolnost příšerná, ale když jsem se nenajedla, cukr v krvi mi klesal tak rychle, že se mi motala hlava. A protože mám (byť nejsem diabetik) zkušenosti s hypoglykémií, nakonec jsem do sebe něco musela narvat dřív, než se tenhle stav dostavil, protože ten člověk taky dobrovolně nechce.
K tomu se přidala smrtelná únava, absolutní neschopnost soustředit se na práci a vrcholem dne bylo vyvenčení psa. Takhle tedy ne.
Na třetí pokus jsem vyzkoušela rozdělení minimální dávky na poloviny, tedy 2x 1,25 mg. Noc po aplikaci mě šíleně bolelo břicho, ale protože jsem o téhle zkušenosti četla od ostatních, říkala jsem si, že snad nebude tak zle, a nepanikařila jsem. Zvládla jsem to.
Když jsem si po třech dnech píchla druhou dávku, užila jsem si jeden den s „kocovinou" (zřejmě jak ještě fungovala první dávka a zároveň nabíhala druhá) a pak jako by lék vůbec nefungoval.
Čtvrtý pokus jsem opět věnovala minimální dávce 2,5 mg. Jenže přišel odpor k jídlu, únava a nechuť absolutně do čehokoli, i do jinak oblíbených kratochvílí.
Už jsem si trošku zoufala a právě v tu dobu mi měsíc před kontrolou nečekaně zavolala moje lékařka, aby mě zkontrolovala (protože tak zapálená do toho je!). Navedla mě na to ladění. Ať se vykašlu na nějakou minimální dávku. Ať si píchám „počet čárek", který mi bude vyhovovat, kdykoli budu potřebovat (dávka se počítá podle počtu „čárek" na peru).
A tak jsem najednou zjistila, že mi stačí dávkovat si 1,25 mg 1x za 5–7 dní. Podle aktuální potřeby. Když cítím, že lék pomalu „dojíždí", dám si další „minidávku". U mě tedy trvá asi 24 hodin, než znovu naběhne efekt, takže je potřeba s tím počítat.
Je třeba říct, že na léky na hubnutí reaguje každý jinak. Když si uvědomím, že jsou lidi, kteří si každý týden aplikují i 10x větší dávku než já… Uf. Dát si ji taky, probrala bych se nejspíš na JIPce.
Mounjaro – nežádoucí účinky: Může jich být hromada. Bolelo mě břicho, hlava, byla jsem unavená. Všechno přešlo, jen jeden nežádoucí účinek mi zůstal (a patří k těm nejčastějším) – prakticky ze všeho se mi zvedá žaludek. Při čištění zubů. Při zapíjení prášků. Při splachování toalety. Při závanu z odpadkového koše. Ale dá se to zvládnout.
Mounjaro – cena: Hodně se liší od síly (množství účinné látky). Mně lékařka předepisuje pero o síle 7,5 mg (v jedné dávce je 7,5 mg účinné látky), ale pomocí čárek na peru jednoduše odpočítám dávku, kterou sama potřebuju, tedy 1,25 mg. Tohle pero stojí aktuálně asi 9 000 Kč. Někomu vydrží měsíc. Mně plus mínus půl roku (a ano, navzdory proklamacím výrobce opravdu vydrží bez větších ztrát na účincích), čímž se cena léčby zásadně a velice příjemně snižuje – u mě konkrétně na cca 1 500 Kč na měsíc.
Padá mi cukr, něco si přej!
V prvních asi třech měsících se mi často stávalo, že jsem si při aktivitách rychle vyčerpala cukr v krvi. Jak už jsem psala, s hypoglykémií už mám zkušenosti, proto jsem hned při prvních náznacích věděla, co se děje a že musím cukr bleskově doplnit. Proto jsem s sebou začala všude nosit müsli tyčinku, energy gel nebo hroznový cukr jako první pomoc.
Bylo by logické myslet si, že to způsobuje lék. Ale není to tak. On sám tohle nedělá. Je potřeba si uvědomit, že s užíváním tohohle léku citelně snižujete množství přijaté energie (a tedy i sacharidů a cukrů). Zároveň – jak vysvětlím níž – zvýšíte výdej energie. A pak už je to k nepříjemným stavům s poklesem cukru zatraceně blizoučko.
Dobrá zpráva je, že si tělo postupem času na nižší příjem energie zvyklo a tenhle problém odpadl. Pro jistotu s sebou pořád nosím něco na rychlé doplnění cukrů, ale už dlouho jsem po téhle rezervě nemusela sáhnout.
Jak s Mounjarem cestovat?
U Saxendy jsem to nezkoumala, ale na jarní dovolenou jsem si s sebou Mounjaro musela vzít, i kdybych nechtěla. Nečekalo mě žádné lehárko v hotelovém rezortu s chladničkou na pokoji (lék musí být stále v chladu), nýbrž pořádná třítýdenní expedice po Jižní Americe. V nadmořských výškách od 40 do 5 000 metrů. V chladu hor, v horku džungle. Stačilo si ale pořídit speciální chladicí pouzdro a pero v něm přežilo bez újmy (a lék bez ztráty účinné látky).
Nemusíš se tedy bát vzít si ho do apartmánu v Egyptě. A dokonce se ani nemusíš obávat komplikací na letišti. Nebyly absolutně žádné.
edison_veiga.jpg
Lék na hubnutí tě nespasí, když mu nepomůžeš
Když jsem loni v listopadu začínala se Saxendou, měla jsem ještě 1,5 měsíce dodržovat klidový režim po operaci, takže pohyb prakticky nula. Překvapil mě úbytek 2 kilogramů po prvním týdnu, ale to byl spíš asi prvotní šok těla. Později už se toho moc nedělo, respektive dělo se to velice pomalu, přestože jsem v zimě pravidelně sportovala.
S přechodem na Mounjaro se to začalo měnit. I proto, že bylo jaro. Začala jsem se víc toulat venku se psem a od června do října jsem toho na kole po kopcích najezdila víc než za posledních pět let. Pak kila opravdu padala velice příjemnou a motivující rychlostí.
S každým shozeným kilem byl pohyb jednodušší a dělal mi větší radost. A proto jsem se chtěla hýbat víc a víc. A proto mi ubývala další kila. A proto mi další pohyb dělal ještě větší radost. Byl to takový začarovaný kruh, který ale rozhodně chceš zažít.
Bylo krásně vidět, jak spolu lék a pohyb souvisí. Že nejde „něco si píchat" a strávit víkend na gauči u televize. Že to chce pohyb, ideálně kombinaci toho aerobního, kardia a posilování.
A taky bylo krásně vidět, jak moc záleží na stravě. Samozřejmě že jsem občas zprasila. Na oslavách, na návštěvách, když jsem dostala chuť na meruňkovou buchtu nebo na větrník ke kafíčku v kavárně. Pořád to ale bylo o vyvážené stravě, dostatku bílkovin a vlákniny a o hlídání kalorického deficitu. To všechno dohromady podpořilo shazování tukových zásob, udržování svalů, zažívání v pohodě a kondici, jakou si přeje znovu vybudovat každý.
Mimochodem – s touhle nádhernou změnou jsem se začala líp cítit i psychicky. Radši se na sebe podívám do zrcadla. A i když se zrovna plácám v něčem, co mi ubírá síly víc, než bych si přála, aspoň si nepřipadám jako totální lůzr ještě proto, že jsem obézní. Protože už nejsem. Aktuální číslo jsem na váze viděla naposledy v prváku na vejšce.
Pozor, komu to říkáš
Upřímně nevím, co koho vede k tomu, aby snižoval hodnotu lidí, kteří se touhle cestou vydali. A že se najdou i v řadách známých osobností. Ve skupině lidí, se kterými sdílíme zkušenosti, se ale každou chvíli objevuje někdo, koho v tom nepodpoří ani jeho blízcí, nebo ho dokonce ještě „dorazí" posměšky nebo něčím ještě horším. Vrchol bylo přiznání „když si to začnu aplikovat, přítel mě prý opustí" (proč?!).
Měj na paměti, že nikomu nemusíš říkat, jak hubneš. Já jsem to mohla říct svým nejbližším a jsem za to ráda, protože jsem se dočkala jen a jen podpory (snad proto, že všichni viděli, jak se bývalá sporťačka od vejšky začala trápit s každým kilem navíc). Potíž může být snad jen v tom, že pero musíš uchovávat v ledničce, takže pokud víš, že by ti tuhle terapii partner neschvaloval, schovej ho třeba dozadu za zeleninu, víš jak…
A pozor na „návrat do reality"
Někdo v pohodě zvládá dát si dávku třeba s dvoudenním zpožděním. Když se zpozdím já, snědla bych skoro i psí granule. A to je to děsivé, s čím je ale potřeba pracovat.
Během terapie si musíš stihnout urovnat v hlavě, proč to děláš a jak to udržet, až lék mít nebudeš. Jasně, dá se brát dlouhodobě s nějakou udržovací dávkou (pokud nedělá v těle neplechu – důležité jsou pravidelné testy krve). Ale hlavní roli pořád bude hrát tvůj mozek a to, co ti našeptává. Tu čokoládičku, tady chipsy. Takhle by ses ale mohla vrátit tam, kde jsi byla na začátku.
Máš zkušenosti s moderními léky na hubnutí? Poděl se o ně v diskuzi pod článkem!
Autorský článek
Použité zdroje:
- cz.lilly.com/mounjaro
- novonordisk.cz/content/dam/nncorp/cz/cs/vpois/OBE/Saxenda_PIL.pdf
- autorčiny zkušenosti
