Rozhovor s Radkou Schillerovou: „Díky naslouchání vztahy fungují lépe a upevňují se.“

Shutterstock
|
28. 03. 2023
|
Člověk je tvor společenský a vztahový. Můžeme být sebevětší morousové, ale vztahoví budeme pořád. Jelikož nežijeme jen sami pro sebe, různým vztahům se zkrátka nelze vyhnout.

A právě o tom, jak nejen partnerské vztahy zlepšit, udržet, zkvalitnit a upevnit, jsem si povídala se zkušenou lektorkou Radkou Schillerovou.

Ta je certifikovanou lektorkou akreditovaného kurzu Škola bez poražených od roku 2018 a taky zakladatelkou projektu Spokojené rodičovství. Pod tímhle názvem vede různé kurzy, semináře, workshopy a přednášky v komunitních a rodinných centrech.

Je spoluautorkou knihy Pája a bleší cirkus (3. díl Emušáka), spolupracuje s Národním pedagogickým institutem a v rámci jejich projektu Zapojme všechny spoluvytváří videa, články a podcasty na téma komunikace, práce s emocemi, naslouchání a další.

Radka Schillerová taky vedla několik seminářů a byla součástí programu pro podporu začínajících učitelů. Od listopadu 2022 prochází výcvikem mediátorů. Pomáhá tak prostřednictvím naslouchání rodičům, pedagogům i podnikatelkám na cestě k dosažení jejich cílů a vypořádání se s různými bloky.

Pokusme se nejdříve popsat, co takové kvalitní naslouchání vlastně znamená.

Naslouchání není pouhé slyšení. Není to jen fyzický projev, kdy přijímáme zvukové vlny. Naslouchání je mentální proces – zvukové vlny, které slyšíme, převedeme do slov a dáme jim smysl. Když nasloucháme, je to jako kdybychom šli ke druhému člověku na návštěvu do jeho nitra, vnitřního prožívání. Pohybujeme se v prostoru, kde se snažíme porozumět tomu, jak se má nebo co cítí druhý člověk.

Za jeho prožitky ho však nijak nesoudíme ani nehodnotíme. Velmi důležitým krokem je ujištění se, že sdělení mluvčího rozumíme opravdu tak, jak to vnímá on sám ze své perspektivy. Nevnášíme do rozhovoru žádné svoje názory, postřehy nebo rady.

Co přináší naslouchání mně osobně? Jaké benefity plynou z toho, že jsem schopná lidem a ve vztazích k nim naslouchat?

Přináší to možnost navazovat a udržovat pevné, bezpečné a důvěrné vztahy. Tímto způsobem komunikace dávám najevo partnerovi, kamarádce, dítěti respekt. V emočně náročných chvílích mohu pomoci druhému jeho emoce zmírnit a získat nad celou situací potřebný nadhled, aby z jeho strany nedošlo k uspěchané nevědomé reaktivní reakci, která by třeba mohla někomu ublížit (myšleno převážně slovně).

Tím, že naslouchám ostatním, budou i oni mít větší chuť naslouchat mně. A co si budeme povídat, skoro každý člověk má velkou touhu být vyslyšen. Je to začarovaný kruh. Právě proto, že se lidé cítí nevyslyšení a nepochopení, tolik sami mluví a nenaslouchají.

Jaké negativní dopady má obecně na veškeré vztahy to, že neumíme naslouchat?

„Dochází ke zbytečným konfliktům, nedorozumění a nepochopení. Již v dětství jsme se setkávali s tím, že nám autority říkaly, jak se máme nebo spíše nemáme chovat a cítit. Větami jako „nebreč“, „přestaň se vztekat“, „nemusíš se bát, to nebude bolet“, „nestyď se a mluv“, „nebuď smutná, to je život“ nám dávali najevo, že to, co právě prožíváme, není správné a měli bychom se okamžitě změnit.

A tak jsme odpojení sami od sebe, od svých niterních prožitků. Bojíme se svoje i cizí emoce pojmenovat, jednoduše nechat zdravě projít tělem a hlavně je přijímat jako běžnou součást našich životů. A jsme experti v rozdávání nevyžádaných rad.

Pojďme konkrétně na partnerské vztahy. Jaké negativní dopady má na partnerství to, když jeden druhému nenaslouchá?

„U partnerského vztahu je to jako u jakéhokoliv jiného vztahu. Prostě si nerozumíme. Neumíme se vcítit do prožívání partnera. Bereme si jeho slova osobně. Viníme ho za svoje nepříjemné emoce. Z toho všeho pak vznikají zbytečné hádky a postupně se vzdalujeme.

Představte si rozhovor, kdy partnerka říká příteli: „O víkendu už je ta oslava tetičky z Pelhřimova, doufám, že jsi na to nezapomněl.“ Muž se zeptá: „A musíme na tu oslavu jet? Vždyť tuhle tetičku skoro vůbec neznáš.“

Partnerka je přesvědčená, že se tam rozhodně má jet. Je to přece slušnost a hlavně tam jede celá rodina. Z otázky cítí určité ohrožení, že by třeba nejeli, a tak okamžitě naskočí na vlnu argumentování a vysvětlování a odpoví. „Jo, musíme, já ji přece znám, strávila jsem u ní na venkově několik prázdnin. Už jsme to slíbili.“ Bude vyjmenovávat mnoho důvodů, proč tam jet. A rozhodně nechce připustit jinou variantu. Ze strachu, který si vůbec neuvědomuje, svému muži nenaslouchala. Slyšela ho, ale nezachytila to, co bylo právě teď v nitru jejího muže „živé“. A drobný konflikt je na světě.

Reagovala pouze na základě svého pohledu na věc, skrze svoje filtry a nedokázala v té otázce zachytit smysl partnerovi zprávy. Kdyby by naslouchala, mohla by její reakce vypadat takto: „To vypadá, že se ti tam vůbec nechce.“ Strefila se! Muž má chuť pokračovat v rozhovoru, protože cítí, že mu jeho žena rozumí a odpovídá: „Je to tak, nechci tam jet. Já se tam necítím dobře. Budeš se se všemi bavit a na mě nebudeš mít čas.“ A žena opět reaguje empaticky a zrcadlí prožitek svého muže: „Ty se tam pak cítíš hodně osaměle, co?“ A on odpovídá: „Ano, nemám s těmi lidmi nic společného“, pokračuje muž…

Až teď dala žena prostor a plný zájem svému muži a snažila se pochopit jeho pocity a postoj k plánované oslavě.

Skvělý příklad. Tak si pojďme rovnou nastínit i pozitiva. Jaké plusy můžeme ve vztahu čekat, když si partneři naslouchají?

Dynamika rozhovoru bude markantně jiná než v prvním příběhu. Tím, že si nasloucháme, porozumíme svým vzájemným potřebám a pak se nám lépe hledá společné východisko. To, že si vyslechnu muže a chápu ho, neznamená, že mu tím dávám svůj souhlas s jeho postojem. Z toho mají lidé velký strach. „Přece když uznám jeho naštvání nebo smutek, tak to znamená, že mu to schvaluji, a to já nechci“, říkají mi klientky v kurzech nebo na individuálních konzultacích. Je to mýtus.

Pokud respektuji, ne pouze toleruji, že má muž obavu z návštěvy tetičky, protože se nezná s ostatními členy rodiny, je mu to nepříjemné a radši by zůstal doma, otevírám velké pole možností, jak se k dané situaci postavit. Mám možnost vyjádřit i svoje potřeby a hledat cestu schůdnou pro nás oba. Nejde o boj, ale nalezení společného řešení, které vyhovuje nám oběma. Což není kompromis, jak se většina lidí domnívá. U kompromisu vždy obě strany musí ze svých nároků ustoupit na úkor toho druhého. Vždy je tam zřejmá pachuť toho, že obětuji něco za něco.

Jaké výsledky nám tedy suma sumárum v partnerském vztahu celkově přinese to, když si nasloucháme?

Celkově do vztahu přinese větší napojení se na sebe i partnera. Partneři si více vycházejí vstříc, protože rozumí tomu, jaké nenaplněné potřeby je vedou k daným činům a reakcím. Ještě dodám, že naslouchání je skvělým pomocníkem i v běžné komunikaci, kdy společně sdílíme svoje pozitivní zážitky. Díky naslouchání se dostáváme v rozhovoru hlouběji a druhý z nás cítí, že ho opravdu chápeme.

Okem odborným. Myslíš si, že v dnešní době jsme se od naslouchání obecně hodně odklonili? Umíme to ještě?

Obecně ve společnosti naslouchání nemá svoje místo. Neumíme to.  Společnost je rozdělená, je tu velká absence respektu. Bylo to vidět v době pandemie, kdy jsem velmi vnímala, jak nám naslouchání chybí. Jakmile někdo neměl stejný názor, ocitl se na druhé straně barikády a stal se z něj nepřítel.

Probíhala válka mezi očkovanými a neočkovanými. Nyní zase jedna skupina lidí podporuje Ukrajinu a druhá jim za to nadává. Každého člověka k jeho krokům něco vede a nám nepřísluší ho za to kritizovat nebo soudit. Můžeme spolu vést dialog a vzájemně si naslouchat. Jedině to nás oba obohatí. Budeme mít možnost proniknout do našich světů, pohnutek, potřeb a očekávání.

Kde vidím velký pokrok a chuť se učit nové věci, to jsou rodiče malých dětí, kteří vstupují do mých kurzů Umění naslouchat. Mají opravdu velkou touhu svým dětem rozumět a budovat si s nimi kvalitní vztah. A já věřím, že se naslouchání bude postupně šířit i do dalších bublin společnosti.

Jak si můžu sama uvědomit, že neumím naslouchat? Jaké jsou ukazatele? Co mi napoví, že nenaslouchám?

Poznáš to jednoduše. Představ si, že jste s kamarádkou na kávě a ta se ti začne svěřovat s problémy v manželství. Je z toho vyčerpaná a zoufalá. Řekne třeba: „Hele, já už mám chuť fakt odejít. Nemám na to energii. Petr se nikdy nezmění, na terapii se mnou nepůjde, nehne s ním nic. Nejradši bych od něj odešla hned, ale co děti? Přece jim nemůžu vzít tátu. Ach jo, co já budu dělat?“

A teď ty. Kdybys zareagovala jednou z těchto následujících vět, tak si můžeš být jistá, že nenasloucháš. Například:

  • A promluvila sis s ním o tom pořádně? Vyzkoušela jsi všechny možnosti. Abys pak nelitovala svého rozhodnutí.
  • No právě, máte spolu děti, ty by o tátu přijít neměly.
  • Hele, třeba to nebude tak horký, chce to čas.
  • Já bych na tvém místě odešla už dávno.
  • To musí být hrozný, takhle se v tom plácat.
  • Neblbni, mysli na děti. V každým manželství jsou problémy.
  • Já tě chápu, mám to hodně podobný.
  • Fakt? To musí být hrozný! Ten Petr je fakt blbec, když s tím nechce nic dělat. Jak může být takhle zabedněný?

Ani jedna z takových reakcí neodráží to, co se odehrává uvnitř tvé kamarádky. Jak se cítí a jaké potřeby nemá naplněné.

A co mi naopak napoví, že je to právě partner, kdo nenaslouchá mně? Zase přidejme i konkrétní ukazatele.

Myslím, že jednoznačný ukazatel je ten, když zavoláme partnerovi, potřebujeme se mu vypovídat z toho, co se nám zrovna stalo (například se na mě naštvala máma, nepohodla jsem se s kamarádkou, řešila jsem problém ve škole nebo cokoli jiného) a okamžitě dostaneme radu nebo návrh nějakého řešení. Většinou druhému voláme, protože chceme být vyslyšené, jen se svěřit, vypovídat se a jít dál. Partner má ale pocit, že mu voláme s tím, že od něj očekáváme, že nám vysype řešení z rukávu a tím bude situace ukončená.

Není tedy vůbec na škodu mu klidně říct: „Zlato, jen mě poslouchej, nepotřebuji od tebe slyšet žádné řešení. Chtěla jsem s tebou sdílet to, jak moc jsem naštvaná. Když o tom s tebou mluvím, uleví se mi.“ Další ukazatel je třeba časté vztahování si výroků na sebe, moralizování nebo kritika a hodnocení.

Jak můžu partnera naučit/inspirovat, aby mi naslouchal? A co tím získám? Dejme nějaké praktické tipy, které můžou partneři pilovat sami.

Asi nebude fungovat, když na něj nastoupím a řeknu mu: „Hele, ty mi vůbec nenasloucháš, měl by ses to naučit. Dělá se to tak a tak!“

Mohu ho inspirovat vlastním příkladem. Přečtu si o naslouchání knihu, podívám se na dostupná videa, zajdu na kurz a začnu to praktikovat. Já budu ta, která se bude snažit zachytit ve společném rozhovoru jeho pocity a potřeby.

Když přijde naštvaný muž z práce, bude nadávat na svého šéfa a místo klasické hlášky „tak se na tu práci konečně už vykašli, tohle nemáš zapotřebí“ ode mě uslyší „musí být vyčerpávající pracovat každý den s člověkem, se kterým si lidsky nesednete“, pocítí, že mu opravdu rozumím, a ocení, že mu nic nevyčítám ani neradím. I taková jedna krátká povedená zpětná vazba může v muži zažehnout myšlenkové pochody a pomoci mu nepříjemnou situaci v práci začít nějak řešit.

Zároveň bych měla být schopná říct si, co od něj požaduji já. Mluvit s ním narovinu a částečně ho navést na to, co by vás podpořilo. „Ráda bych ti řekla o něčem, co se stalo v práci, jsem z toho špatná a pomůže mi, když mě jenom vyslechneš. Nepožaduji po tobě žádné řešení, to si pak najdu sama.  Když se třeba pokusíš popsat, co si myslíš, že cítím, pomůže mi to ulevit emocím.“

Proč se vlastně stává, že si na začátku partnerského vztahu nasloucháme a pak už ne?

Neřekla bych, že si na začátku vztahu nasloucháme. Jen si dáváme více času na poslouchání a naše chování není tak reaktivní, jako když je náš vztah zatížený hromadou nedorozumění a třeba i nevědomého ubližování na duši během společného dlouholetého soužití.

Na závěr tě poprosím, pošli našim čtenářkám nějaký malý drobný milý vzkaz, jak si naslouchání užít/prožít a proplouvat jím tak, aby jim nebylo na obtíž, aby to byla příjemná věc. 

Ráda bych čtenářkám sdělila, že i když je naslouchání z mého pohledu jedna z nejdůležitějších komunikačních dovedností, je čistě moje svobodné rozhodnutí, kdy a komu naslouchám. Kapacitu k naslouchání mám především tehdy, když mám já sama naplněné svoje potřeby. U žen také záleží, ve které fázi ženského cyklu se nacházejí. Takže vnímejte hlavně samy sebe, myslete na sebe, dělejte si dobře a naslouchání se stane dalším bonusem, který bude prohlubovat vaše vztahy.

Díky za tvoje odpovědi!

Rozhovor zpracovala: Bára Klímová

Související články