Mluví se o ní docela málo, možná proto, že průměrně postihuje „jen“ jednoho člověka až dva lidi ze sta, tedy 1-2 % lidí. Duševní onemocnění dříve známé jako maniodepresivní psychóza přitom dokáže člověku udělat ze života nefalšované a koncentrované peklo.
Kde se bere tenhle strašák a co je vlastně zač?
Bipolární afektivní porucha je podle odborníků závažné duševní onemocnění, které nejčastěji propuká kolem 20. roku života, ale k jeho rozpoznání často vede velmi dlouhá cesta, takže k diagnóze dochází mnohem později. Jde o nemoc, která se nevybírá, postihuje ženy i muže, vysoce i průměrně inteligentní, nehledí na sociální statut. Postihuje i ty nejúspěšnější z nás, třeba celebrity. K těm českým patřil třeba zpěvák Petr Muk, spisovatel Ota Pavel nebo herec Miloš Kopecký, když se podíváme do zahraničí, můžeme mluvit o spisovateli E. A. Poeovi, malíři Vincentu van Goghovi nebo skladateli Ludwigu van Beethovenovi.
bigstock-woman-suffering-for-depression-92366033.jpg
Tohle duševní onemocnění je zákeřné hned v několika ohledech. Projevuje se totiž depresemi, při nichž člověk propadá naprostému zoufalství, i mániemi, které jsou prosycené euforií, nemocný má pocit, že dokáže všechno na světě. Tyto dvě rozpoložení se přitom střídají a extrémně nebezpečná je pak fáze propadu z mánie do deprese. Když máš pocit, že můžeš cokoli a na všechno máš dostatek síly a odhodlání, a během několika málo chvil máš dojem, že jsi troska, která by měla zmizet z povrchu zemského, je to prostě… Peklo.
Velmi vyčerpávající jsou i časové úseky, během nichž člověk myslí jako na jediné východisko na sebevraždu a nepřijde mu nelogická a špatná. Jakmile překoná to nejhorší a postupem času se dostává z fáze deprese do normálu, nechápe a nedokáže si vysvětlit svoje myšlenky z fáze deprese.
Ušetřen nemusí být vůbec nikdo, bez ohledu na svůj zdravotní stav. Příčiny jsou i v době moderní medicíny, psychologie a psychiatrie stále dost nejasné, má se za to, že roli při vzniku hraje spousta faktorů biochemických, hormonálních a genetických. Pro všechny, kteří chtějí nemoc z nějakého důvodu pochopit, je důležité vědět, že člověk trpící touhle poruchou není blázen a svou nemoc může ovlivnit asi tolik co cukrovku nebo funkci štítné žlázy. Jde o onemocnění biologického charakteru, dochází tedy ke špatným přenosům v mozku.
Deprese a mánie: společníci, které nechceš
Jak to tedy v běžném životě vypadá, když máš bipolární afektivní poruchu? Střídají se u tebe dvě fáze:
Deprese: Deprese je známá věc, i když i v dnešní době se o ní mluví s despektem a lidé s depresemi to nemají ve společnosti úplně nejjednodušší. Jde o stav zoufalství, beznaděje, bezvýchodnosti, smutku. Člověk při depresi ztrácí zájmy, nemá náladu ani na to, co ho obvykle baví, je apatický, pesimistický, nejistý, nevýkonný. K depresi patří i únava a fyzický útlum – lidé s těžkou depresí nejsou schopni vstát z postele, a když jsou k tomu donuceni, doslova se šourají a nedokážou udělat svižnější pohyb.
Mánie: Mánie má opačné příznaky. Člověk v této fázi pociťuje euforii, příliv energie, odhodlání, duševní síly, má zrychlené pohyby i myšlení a pocit, že ho okolí „nestíhá“, je nepřiměřeně veselý, aktivní, má zvýšené sebevědomí a sebehodnocení, chová se lehkovážně, utrácí hodně peněz, nepotřebuje skoro spát, ztrácí zábrany.
Dojít může i k tzv. smíšené epizodě, při které se tyhle dvě fáze střídají během několika dnů či dokonce hodin, „normální“ je s bipolární afektivní poruchou spíš deprese trvající asi 14 dní a mánie trvající zhruba týden.
bigstock-186458377.jpg
Jak z toho ven? Terapiemi a léky
Bipolární afektivní porucha je zákeřná v tom, že se neřídí tím, co se děje kolem. Bez ohledu na to, že jsi právě vyhrála deset tisíc na los za deset korun, se můžeš propadnout do deprese, nemít ani trochu radosti a cítit se fakt pod psa. To, co se děje v hlavě nemocného, jde zpravidla mimo to, co se děje venku, v realitě.
Naštěstí ale nejsme ve středověku a víme, jak z toho nejhoršího ven. Nejdůležitější je samozřejmě mít dostatek informací a měl by je mít nejen nemocný, ale i jeho blízcí. Jen tak ho potom mohou vhodně podpořit a vynechat fráze typu „seber se“ a „dělej se sebou něco“.
Další možností, nebo spíš variantou, která by se měla konat, jsou psychoterapeutická sezení. Díky ní si může nemocný zafixovat postupy, co dělat, když „jde do tuhého“. Patří sem třeba i pravidelná arteterapie, muzikoterapie, ale i klasický rozhovor s psychologem.
Bipolární afektivní porucha však především vyžaduje léčbu léky, může při tom jít o antidepresiva, hypnotika, antipsychotika nebo stabilizátory nálad. Neobvyklé nejsou ani odborně řízené kombinace, například kombinace antidepresiv a stabilizátorů nálad, zvlášť u člověka, který sklouzává spíš k depresím než mániím, ale zkušenosti má s obojím. A neméně důležité jsou pravidelné kontroly a konzultace s psychiatrem.
Společnost to sice může vidět tak, že lidé s bipolární afektivní poruchou jsou „stále nafetovaní blázni“, blázni by ale byli, kdyby se nesnažili zachránit sebe a svoje okolí tím, že se snaží udržet se v pořádku.
