Bolesti, které mi nedovolovaly žít
Začalo to nevinně. Prvotní obtíže jsem připisovala tomu, že málo piju, protože na to v práci nemám čas. A taky jsem unavená. Z množství úkolů, které musím každý den odbavovat. Občasné bolesti okolo levé ledviny se začaly stěhovat do levého podžebří. Přišlo mi, že mám okolo pasu obruč. A ta mě den ode dne stahuje víc a víc.
K bolestem v levém podžebří a únavě se přidaly problémy s okem, mozková mlha a nespavost. Během noci se mi podařilo trhavě naspat maximálně dvě hodiny. A to byl úspěch. Budily mě nejen bolesti, ale i různé záškuby. Jako by vám do těla někdo pouštěl elektrický proud.
Jedno ráno jsem se vzbudila s tím, že mě brní malíček levé ruky. A začala jsem googlit. „Strýček Google“ mě děsil jednou diagnózou vedle druhé.
Nádor, ALS nebo roztroušená skleróza?
Podle něj jsem mohla mít mrtvici, roztroušenou sklerózu i nevyléčitelnou ALS. A taky nádor slinivky, samozřejmě. Začala jsem propadat panice a upalovala k praktikovi. Pozorně mě vyslechl, zeptal se na práci, osobní život a vypsal mi několik žádanek.
Během roku jsem vystřídala ordinace neurologů, gastroenterologů i očních lékařů, podstoupila jsem magnetickou rezonanci hlavy a krční páteře, „cétečko“ břicha a malé pánve. Vše s negativním nálezem. Podle lékařů jsem byla naprosto zdravá. Paradoxně mi ale bylo čím dál hůř.
Nespavost byla neúnosná, léky na spaní jsem odmítala. Během dne jsem se snažila maximálně unavit. Abych v noci hleděla do stropu a spala maximálně 20 minut vkuse. Takhle to trvalo dva měsíce. Začala jsem trpět nechutenstvím a zažívacími obtížemi. Zhubla jsem skoro 15 kilo. Poslali mě na gastroskopii i kolonoskopii. A opět nezjistili nic.
„Jste naprosto zdravá!“
Od malíčku mě začala brnět celá levá ruka a část nohy. K tomu se mi na jedné straně těla rozjelo neskutečné pálení pokožky. Jako by do vás bodaly tisíce miniaturních jehliček. Skončila jsem na imunologii a alergologii. Výsledek? „Žádnou alergií ani intolerancí netrpíte. Jste naprosto zdravá!“
Když jsem si zoufalá šla na neurologii pro zprávu z EMG vyšetření, za moji lékařku tam byl záskok. Výsledky byly v pořádku a paní doktorku napadlo, jestli za moje potíže nemůže klíště. „Dělali vám testy na boreliózu?“ zaskočila mě otázkou, pro kterou jsem neměla kloudnou odpověď.
Že by za moje problémy mola borelióza, mě nenapadlo. Klíště jsem měla všehovšudy pětkrát v životě! Nikde žádná skvrna a taky žádné testy.
shutterstock_1722397147.jpg
Neuroborelióza jako chronické stádium nemoci
Z posledních sil jsem se došourala k praktikovi odevzdat lékařské zprávy, kterých jsem za poslední dobu nasbírala víc než za celý život. A zmínila jsem to, co mi řekla neuroložka.
Praktický lékař si mě nedůvěřivě změřil pohledem. Na testy Elisa mě nicméně poslal. A ty vyšly pozitivně. Následoval další test Western Blot, který potvrdil, že se jedná o chronickou formu nemoci – neuroboreliózu.
Okolí mě uklidňovalo, že nejhorší je na téhle nemoci její prokázání. Léčí se prý antibiotiky a pak veškeré symptomy odezní. Spoléhala jsem na to. Praktik mi předepsal antibiotika na tři týdny. A víš, co se stalo po jejich dobrání? Vůbec nic!
Bolesti, nespavost, brnění, pálení, únava a další symptomy neodezněly. Právě naopak. A tak jsem naklusala do ordinace znovu. Tentokrát jsem ale vyfasovala antidepresiva. Prý pro mě lékaři už víc nemůžou udělat a moje potíže jsou od nervů a z přepracování.
S verdiktem praktika jsem se odmítla smířit
S tím jsem se ale odmítla smířit a léky nenasadila. Začala jsem si o borelióze zjišťovat maximum dostupných informací. Zjistila jsem, že borelie nemají rády saunu a otužování. A že naopak milují stres.
Překopala jsem svůj život od základů, skončila v bývalé práci, začala se zajímat o různé doplňky stravy, adaptogeny, byliny a tinktury. Z pochopitelných důvodů nemůžu napsat, o jaké doplňky šlo, protože nejsem lékař ani vědec. A prostředí internetu zkrátka není místem, kde byste se mohli s čistým svědomím dělit o vlastní poznatky a prostředky vedoucí ke zvýšení kvality života.
Výsledkem mého – zhruba ročního – samostudia a „sebeléčby“ nicméně bylo, že moje obtíže začaly pomalu a velmi pozvolna ustupovat. Dneska se mi daří žít život téměř jako před propuknutím symptomů, které mě na několik týdnů vyřadily z provozu, upoutaly na lůžko a dohnaly až na urgent nejbližší nemocnice.
Každý rok chodím pravidelně na testy jako samoplátce. Pořád jsem pozitivní, ale zjištěné hodnoty průběžně (a velmi pomalu) klesají. To je pro mě pozitivní zpráva. Tělo se s tou mrchou vypořádává po svém. A i když se u mě čas od času projeví nějaký nový symptom, daří se mi držet tuhle nemoc na uzdě.
Vím, že mám svým způsobem štěstí, protože ne každý může tohle o svém životě s neuroboreliózou napsat. O to víc si vážím každého dne, kdy můžu v rámci možností fungovat bez větších komplikací a bolesti.
Autorský článek
