Možná, spíš vůbec, si to neuvědomujeme, ale tohle manažerování žen se velmi propisuje do vztahů, únavy i psychiky. Nejenže si zřejmě zaděláváme na nehezké problémy se zdravím fyzickým i psychickým, ale jestliže v takovém tempu pojedeme i dál, zmizí naše já.
Až se pak jednou podíváme do zrcadla, už tam zkrátka nebudeme. Ztratíme v té hromadě manažerování všeho sebe samu a budeme se znovu hledat jen těžko. S tím, kolik si toho na sebe nakládáme, totiž nepřichází uznání, které samy sobě vysekneme, ale je tomu přesně naopak. Přichází frustrace, zhroucení a vyhoření.
Dost možná to znáš i ty. Oba chodíte do práce, oba máte povinnosti, oba jste unavení. Přesto se stane častěji, než je zdrávo, že právě ty řešíš, co se bude vařit, kdy se jede na návštěvu, jestli je doma dost mléka a kdo zítra vyzvedne ten balík. A vůbec to tak není proto, že bys potřebovala mít všechno pod kontrolou, ale proto, že to jinak zůstane viset ve vzduchu a ztratí se to všechno v domácím překladu.
Role manažerky domácnosti proto často nevzniká z ambice, ale z takového ne dobře padnoucího ticha. Z toho, že někdo začne věci automaticky řešit, a druhý si zvykne, že se řeší samy. A zatímco zvenčí může všechno působit funkčně, uvnitř se pomalu hromadí únava, podráždění a pocit, že na sobě neseš víc, než je vidět. A než uneseš…
Práce, která se nepočítá
Domácnost nefunguje jen na základě fyzických úkonů, ale především díky plánování a neustálému dohledu, možná opečovávání. Někdo musí myslet dopředu, hlídat termíny, předvídat potřeby a řešit drobnosti dřív, než se z nich stanou problémy. Tahle práce není vidět, zato je neustálá. Právě proto se často bere jako samozřejmost.
Když se uvaří večeře, je to vidět, cítit a chutná to. Když někdo ale celý den myslí na to, co koupit, kdy co zařídit a na co se nesmí zapomenout, zůstává to zrakům partnera skryto. Postupně se z takového stavu stává samozřejmost, která se nepojmenovává, a tím pádem taky neoceňuje.
Ženy tuhle roli často přebírají automaticky, protože mají pocit, že jinak věci nebudou fungovat. Ne proto, že by to všechno vyloženě chtěly dělat samy, ale proto, a to si přiznejme, že chceme mít klid a nafoukaně se domníváme, že líp to nikdo ani neudělá.
Tohle přenechání břemen žena neumí. Jenže takový klid je vykoupený neustálým vnitřním tlakem. Mentální práce se navíc nedá jednoduše vypnout. Nezůstává v kuchyni ani v krabici od nových bot, ale jde s tebou do práce, do sprchy i do postele. Zatímco druhý má pocit, že po návratu domů vypnul, ty pokračuješ. A právě tahle nerovnováha bývá zdrojem napětí, které se navenek dlouho neprojevuje.
Proč ženy?
Důvody, proč tomu tak je, nejsou žádnou náhodou, ale jsou hluboce zakořeněné. Společnost dlouho učila ženy, že mají věci držet pohromadě, starat se a myslet za ostatní. I když se pak změnila realita práce a kariéry, vnitřní očekávání často zůstalo. Mnoho žen má pocit, že když domácnost nefunguje, selhávají.
Muži naopak bývají vychováváni k tomu, že se sice zapojí, když jsou požádáni, ale nemusejí být ti, kdo všechno organizují. Rozdíl tedy není vždycky v ochotě, ale v tom, kdo a proč nese odpovědnost za celek.
Dalším faktorem je zvyk. Jakmile se role jednou zajedou, velmi těžko se mění. Ten, kdo plánuje, plánuje dál. Ten, kdo čeká na instrukce, je dál přijímá. A čím déle to trvá, tím obtížnější je téma otevřít bez pocitu viny nebo bez obav z konfliktu. Přitom nejde o to, kdo dělá víc, jak jeden druhému často předhazujeme, ale o to, kdo má v hlavě celý systém. Systém, který bývá jednostranně zatěžující, když je dlouhodobý.
shutterstock_2427929809.jpg
Vliv na vztahy
Dlouhodobá nerovnováha se dřív nebo později promítne i do dynamiky vztahu. Ne jako velká hádka, bouchnutí italského ražení, ale jako drobné podráždění, ironie nebo pocit, že tě partner celkově vlastně nevidí.
Místo vyváženosti a harmonie se začne odvíjet vztah, který připomíná spíš spolupráci manažera a asistenta. To mu samozřejmě ubírá lehkost, hravost a intimitu. Když jeden pořád hlídá, druhý si zvykne být hlídaný. A oba se od sebe navzájem postupně vzdalují.
Často se objeví i pocit osamění, zcela typicky. Ne proto, že bys byla sama fyzicky, ale proto, že veškerou tu odpovědnost sama neseš. Partner pak může mít pocit, že vlastně neví, v čem je problém, protože přece pomáhá a všechno funguje. Jenže pomoc není totéž co sdílená odpovědnost. Když muž vedle tebe o sdílení zodpovědnosti něco ví, nebude se tě prostě ptát, s čím potřebuješ pomoct. To je velký rozdíl, který bohužel bývá zdrojem frustrace, jež se druhému těžko vysvětluje.
Dopady na psychiku
Dlouhodobé přetížení mentální zátěží vede k únavě, kterou nejde jen tak vyspat. Mozek je pořád v pohotovosti a neumí vypnout. Přidává se pocit, že kdybys přestala všechno hlídat, něco se hned pokazí. To je skvělé podhoubí pro napětí, úzkost i podrážděnost. Mnoho žen pak žije v neustálém režimu lehkého stresu, který si ani neuvědomují, dokud nepoleví.
Psychická zátěž se samozřejmě hodně bagatelizuje. I sama sobě namlouváš, že to přece není nic hrozného, že to zvládáš. Jenže zvládání není totéž co duševní pohoda. A čím déle se některé závažnosti přehlíží, tím víc se vytrácí radost z běžných věcí. Ne snad proto, že bys vůči nim byla slepá nebo příliš dospělá a upjatá, ale neseš na bedrech víc, než je zdravé.
Změna bez pocitu viny
Změna nezačíná dokonalým rozdělením úkolů, ale pojmenováním reality. Je potřeba mluvit nejen o tom, kdo co dělá, ale taky o tom, kdo na co myslí. Sdílená domácnost znamená i zmíněnou sdílenou odpovědnost, ne jen rozdělené povinnosti.
Důležité je přestat na sebe brát automaticky to, co by mohl nést a zvládnout i někdo jiný. Zároveň dát ale prostor partnerovi, aby tu odpovědnost skutečně převzal, i když to zpočátku nebude podle tvých představ.
Tehdy pomáhá mluvit konkrétně, ne v náznacích. Měla bys umět říct včas, co tě zatěžuje, ne až ve chvíli, kdy jsi úplně vyčerpaná. A hlavně se budeš muset naučit dovolit si nebýt tou, která všechno zachraňuje. Protože rovnováha ve vztahu nevzniká z tvojí domnělé dokonalosti, ale právě ze sdílení. A tam někde se začíná do jasnějších kontur formovat i pocit, že na všechno skutečně nemusíš být sama.
Proč je tak těžké tuhle roli opustit?
Jedním z důvodů, proč se rolí manažerek držíme jako klíšťata, je strach z chaosu. Ne z takového, jaký známe běžně ze svého pracovního stolu. Jde spíš o podobu nejistoty. Obáváme se, že když přestaneme všechno řídit, něco se rozsype a nakonec to stejně budeme muset řídit my a bude nás to stát ještě víc úsilí.
Spousta žen má zkušenost, že když se stáhnou, věci se skutečně na chvíli zadrhnou, přesně podle očekávání. A to je okamžik, kdy mají tendenci znovu převzít otěže. Jenže krátkodobý diskomfort je nutnou součástí změny. Pokud má odpovědnost přejít i na druhou stranu, musí se mu nejdřív dostat prostoru. I kdyby to znamenalo, že věci nebudou hned fungovat ideálně.
Přijetí toho, že něco nebude podle tvých standardů, přece není selhání nebo odevzdání, ale uvolnění tlaku. Zbavíš se otěží a nakonec potřeby domácnosti a rodiny uvidíš střízlivěji. Nebudeš už totiž zatížená únavou a naštváním.
A co ty konkrétně? Jsi taky manažerkou bez nároku na plat, nebo máte s partnerem břímě běžného života půl na půl? Dej nám vědět v diskuzi pod článkem!
Autorka článku: Bára Klímová
Použité zdroje:
- worldbank.org/en/news/press-release/2022/03/01/nearly-2-4-billion-women-globally-don-t-have-same-economic-rights-as-men
- harpersbazaar.com/culture/features/a12063822/emotional-labor-gender-equality
- nytimes.com/2021/04/21/parenting/women-gender-gap-domestic-work.html
- pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8223758
- hmsn.com/cs-cz/finance/economy/teorie-jogurtov%C3%A9ho-hrnce-tento-koncept-vysv%C4%9Btluje-pro%C4%8D-%C5%BEeny-chudnou/ar-AA1Npyp0
