Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nás oslovila s prosbou o uveřejnění svého příběhu. Jméno bylo na její žádost redakčně pozměněno. Fotografie je ilustrační. (pozn. redakce)
Máma to se mnou neměla lehké
„Když mi bylo čtrnáct, chytla jsem se jedné partičky a sklouzla k drogám a alkoholu. Nekonečné party, žádná zodpovědnost a pocit, že mi patří celý svět. Přesně tak bych charakterizovala svoje dospívání.
Máma ze mě neměla radost. Zůstala na mě sama. Táta nás opustil brzy po mém narození. Neznám jeho jméno a nikdy jsem ho neviděla. Máma o něm vždycky odmítala mluvit.
Skončila jsem jako vyučená zahradnice. A i to máma považovala jako obrovský úspěch. Brzy po škole jsem poznala Kamila. Ředitele menší finanční skupiny, který ale rozhodně neměl hluboko do kapsy. Nejprve jsem s ním byla výměnou za peníze, které jsem dala za alkohol a drogy. Později jsem pochopila, že ke mně cítí něco víc. Já ale o žádný vážný vztah neměla zájem.
Nečekaně jsem otěhotněla
S Kamilem jsme se setkávali celkem pravidelně. Jeho peníze jsem potřebovala a on zase zjevně potřeboval mě. Osud mi ale nehezky zamíchal kartami. S Kamilem jsem neplánovaně otěhotněla. Dítě jsem nechtěla, zároveň jsem ale měla nutkání mu o téhle nehodě říct v naději, že z něj třeba vytáhnu nějaké peníze navíc. Otec mého dítěte nechtěl o potratu ani slyšet. Místo toho mi nabídl svatbu a střechu nad hlavou.
Bylo mi čerstvých osmnáct a svatbu jsem fakt neplánovala. Ne tak s člověkem, se kterým jsem spala pro peníze a zhola nic k němu necítila. Byla jsem ale v pasti. Máma mě totiž úderem osmnáctých narozenin vyhodila z domu a já zůstala na dlažbě. Se sňatkem jsem tedy souhlasila. Svatba byla naplánovaná za měsíc na Seychelách. Připadala jsem si jako nevděčná mrcha. Neměla jsem na výběr.
shutterstock_2424490643.jpg

Mám se jako královna
Dnes, když tyhle řádky píšu, jsou malé Rozárce tři roky. V roli matky jsem se nikdy nenašla. Holčičku nám hlídala chůva. Kamil mi zařídil květinářství, kam dvakrát týdně docházím pomáhat. Pracovat nemusím, protože se rozhodně nemáme špatně. Doma bych se ale s dcerou a mým zákonným manželem pravděpodobně zbláznila. Proto utíkám do práce alespoň na pár hodin.
Láska k manželovi mě bohužel stále obchází obloukem. Jasně, jsem mu vděčná, protože mě prakticky sebral z ulice a dal mi všechno, po čem běžná žena (často marně) touží. To je ale tak všechno. Víc citů nebo emocí k němu ze sebe prostě nevydoluju.
Mám něco našetřeno, dostala jsem spoustu drahých dárků, ke kterým nemám absolutně žádný vztah. Vážně tak přemýšlím o tom, že od manžela odejdu a dcerku nechám svěřit do jeho výlučné péče. Nejsem přece ještě tak stará, abych nemohla začít nový život. Někde jinde a s někým, koho budu opravdu milovat,“ uzavírá svoje vyprávění Mirka.
Co si myslíš o situaci, do které se Mirka dostala? Měla by s manželem a dcerkou zůstat aspoň z vděčnosti? Nebo by měla odejít a hledat štěstí jinde? Dej nám vědět v diskuzi pod článkem!
Autorský text + výpověď čtenářky












