Přisuzovala jsem to klasickému vývoji a přeměně z dítěte v dospěláka. David byl ale čím dál zakřiknutější, až s námi doma přestal mluvit úplně. Uzavřel se do sebe, přestal se sportem a letadel, která slepil, se začal postupně zbavovat.
Něco s ním nebylo v pořádku. Nejprve jsem to přikládala nešťastné lásce, která nejednou potrápila každého z nás. To jsem ale ještě netušila, že problém bude někde úplně jinde.
Osudný rozhovor
Jednoho dne, bylo to těsně před Vánoci, za mnou ubrečený David přišel do ložnice. Slova, která vyslovil, mi zastavila srdce. Se slzami v očích mi řekl jednu krátkou větu, která hovořila za vše: „Mami, cítím se být ženou,“ tiše pronesl a neuvěřitelně vroucně, avšak naléhavě mě objal. Nevěděla jsem co říct. Problém transsexuality jsem totiž do toho dne zdárně ignorovala.
1.jpg
Jak se může můj téměř dva metry vysoký a svalnatý syn cítit křehkou ženou? Celý život se věnoval ryze pánské „zábavě“. Ani na chvíli jsem nepochybovala o tom, že je ve svém těle šťastný. Jak jsem byla slepá… David začal vyprávět. Vůbec poprvé pocítil, že je něco špatně asi v šesti letech, kdy si hrál se svou sestřenicí a jejími panenkami na „obyčejný“ domov, ve kterém žije tatínek s maminkou a dětmi. Nejen, že ho to bavilo víc než kopat si za domem s kluky, ale také se prý nepěkně pohádali. Oba – jak David, tak Adélka – jeho sestřenka, chtěli být totiž v rámci hry „maminkami“.
Pak to šlo ráz na ráz. David se snažil svůj problém potlačit, a tak se ještě více do sportu zakousl. Nikdy ho prý ženy nijak zvláště nepřitahovaly, a tak se zpočátku bál, že je homosexuál. Problém byl ovšem poněkud komplikovanější. Dokonce mi přiznal, že když nebyl nikdo doma, potají si zkoušel moje oblečení a boty na podpatku, které ho zcela fascinovaly. V tu chvíli se prý cítil opravdu šťastný.
Dlouho v sobě tento problém dusil, ale s přibývajícím věkem tak nějak tušil, že pravda stejně dříve či později vyjde najevo. Nakonec se ulevilo nejen jemu, ale také mně. Konečně jsem zjistila, že za jeho změnu nálad i chování nemůže nešťastná láska, ale mnohem hlubší problém, o kterém se dnes už naštěstí poměrně hojně diskutuje.
2.jpg
Z Davida je Deny
Troufám si tvrdit, že to nejtěžší měl David, nyní Deny, za sebou. Sdělit pravdu svému okolí je totiž nesmírně obtížné. Ne každý tuto skutečnost samozřejmě přijal. O mnoho přátel Deny přišla. Bohužel její přiznání nezvládli ani někteří členové rodiny, kteří se od nás plně distancovali a myslí si něco o „rozežranosti“, „módě“ a „úpadku společnosti“, případně se mého syna, nyní tedy dceru, nebáli označit za „úchyláka“ a „teplouše“.
Deny čekala dlouhá cesta, od nejrůznějších (někdy i dle mého názoru dosti ponižujících) vyšetření, přes odpovídající medikaci, až po přípravu na finální operaci, kterou podstoupila na začátku letošního roku. Její přeměna pro mne samozřejmě nebyla lehká. Jen si to představte – šestnáct let vychováváte syna a těšíte se na vnoučata. Ze syna se ale následně stane dcera, která s vámi začne chodit po nákupech a radit s výběrem oblečení i make-upu.
Deny miluje vysoké podpatky a nutno podotknout, že někdy působíme poměrně komicky. Vzhlížím totiž k dvoumetrové ženě, na které byste nyní vůbec nepoznali, že byla kdysi mužem. Díky její výšce si tak občas připadám já jako ta „malá holčička“ a ne matka hrdé a cílevědomé ženy, která si šla za svým snem, k čemuž jsem ji ostatně odmalička vedla.
3.jpg
O tento příběh jsem se rozhodla podělit s ostatními nejen proto, abych ukázala, že transsexualita nemá nic společného s žádnou úchylkou, ale také pro to, abych dokázala, že transsexuálové jsou stejní lidé z masa a kostí jako my, a to, že se narodili ve špatném těle, není jejich vina. Důležité je takového člověka podpořit, nedistancovat se od něj a respektovat změny, které činí pro to, aby byl šťastný nejen on, ale zejména jeho okolí.
Jak bys zareagovala v podobné situaci? Nebo se ti dokonce něco takového přihodilo? Dej nám vědět do diskuze pod tento článek.
