Učitel o dítěti s Aspergerem: takových spratků máme dost

Aspergerův syndrom není překážka pro krásný život.
|
20. 11. 2019
|
Někteří o nich mluví jako o nevychovaných spratcích. Jiní na ně nahlížejí skrze prsty a nejraději by je zavřeli někam, kde nebudou vidět. Děti s Aspergerovým syndromem jsou ale stejné jako ostatní. Potřebují jen pochopení a jiný přístup.

Své o tom ví i jeden z našich pravidelných čtenářů. Jeho syn trpí AS – poruchou autistického spektra. Zeptali jsme se, jak vypadá život samotného „Aspergera“ i celé rodiny, a přinášíme zajímavý rozhovor, který má za cíl zbourat zbytečné předsudky a stereotypy společnosti.

Můžeš našim čtenářům a čtenářkám přiblížit, co to je Aspergerův syndrom a jak se v běžném životě člověka projevuje?

„Oficiálně jde o „poruchu autistického spektra“. Pokud budu mluvit za nás (syn má lehkou fázi „Aspergera“, spolu se silným ADHD), jde o hodně silné vnímání emocí, ať už pozitivních, tak negativních, a velmi těžké vyrovnání se s nimi. Jsou to návaly radosti, ale i vzteku, je to takový vlastní svět, který se musí pochopit, abychom tím světem mohli s dítětem projít taky.“

Vzpomínáš si na den, kdy jsi zjistil, že tvoje dítě trpí AS? Jak jsi tuhle informaci jako rodič přijal?

„Konkrétní den asi ne, ale už odmala jsme věděli, že je Honzík jiný. Byl naprosto kouzelné miminko, rychle se vyvíjel, rychle začal reagovat a projevovat různé emoce. Vadily mu ale výrazné zvuky a taky si moc nerozuměl s vrstevníky, v batolecích letech i na začátku školky se jich spíše stranil. Hluk mu vadil až tak, že se vystresoval a ze stresu pozvracel.“

bigstock-psychologist-testing-girl-with-188425405.jpg

Dítě s Aspergerovým syndromem potřebuje jiný přístup.
Lidé s Aspergerovým syndromem můžou působit jako "mimoni". To je problém nás, kteří na ně tak nahlížíme.

S jakými problémy se nejčastěji setkáváš? Co musíš dennodenně řešit?

„S nepochopením dospělých. Všechno ostatní lze řešit, lze si na to zvyknout nebo dělat věci tak, aby jeho život a fungování rodiny byly co nejhladší.  Ovšem s nepochopením některých dospělých se pracuje špatně. Občas se mi zdá, že by všichni „dokonalí a bezchybní“ nejraději zavřeli odlišující se lidi někam do ústavu a chodili velkým obloukem kolem. A teď nemám na mysli jen některé rodiče ve školce a škole. Jde mi i o přístup některých lékařů (naštěstí jen malého procenta), kteří nejsou při běžném vyšetření schopni nasadit trochu „jemnější přístup“ k dítěti, které se bojí a jinak prožívá emoce. Co od nich nejčastěji slýcháváme? „Jsi velký kluk, tak se podle toho chovej!“

Lidé trpící AS jsou většinou velcí perfekcionisté. Jaké další přednosti u „Aspergerů“ pozoruješ?

„Ano, jsou to perfekcionisté milující řád. To bych vyzdvihl nejvíce. Co nemá řád, to není. Jakmile se nejede podle předem naplánovaného řádu, tak je něco špatně a musíme dlouho hledat a rozjímat co. Co se týče toho perfekcionismu, je to jak u čeho. To, co ho baví, musí být do puntíku perfektní, jakmile je to o trochu jinak, je to špatně. Na druhou stranu je schopný jít ven třeba jen s jednou ponožkou, v tričku naruby a samozřejmě bez býlí. To je pro něj absolutně nepodstatné.“

Je české školství připravené a ochotné vzdělávat děti s Aspergerovým syndromem, nebo s nimi neumí dost dobře pracovat?

„Tady je to zase o lidech. Oficiálně je integrace naprosto platnou koncepcí našeho školství i přes nelibost některých politiků. Děti se vzdělávacími problémy mají dokonce nárok na asistenta pedagoga, kterého rozhodně doporučuji. A to ani ne kvůli tomu, že by se bez něj dítě neobešlo, ovšem opět kvůli okolí, které dítě s asistentem dokáže lépe pochopit.

Jsou vyučující, kteří neakceptují odlišnost. Vyslechli jsme si názor jedné paní ředitelky, že „takových spratků bude mít ve škole dost a nepotřebuje dalšího“, oproti tomu je možné najít naprosto empatické vyučující, ředitele a asistenty, kteří tu přípravu do života opravdu ulehčí.“

Ve společnosti bohužel převládá názor, že děti trpící ADHD jsou nevychované a rozmazlené. U „Aspergerů“ se naopak mluví o hulvátství a omezenosti. Napadá tě nějaký způsob, jak změnit zajeté stereotypy a smýšlení společnosti?

„Ano, jak jsem říkal, je to běžný názor. Vzhledem k tomu, že naše děti mají oba druhy poruch, slýcháme všechno výše uvedené. Podle mého názoru s tím člověk prostě potřebuje přijít do styku, aby pochopil, že člověk s ADHD nebo Aspergerem je stejný jako oni, jen některé podněty vnímá intenzivněji.“

Poradil bys rodičům, kteří u svých dětí zjistí stejnou diagnózu, jak tuhle informaci přijmout a jak s dětmi následně pracovat?

„Určitě to nevzdávat, jen to začít řešit. Nastolit pravidelný řád, který bude dítěti i rodině vyhovovat. Rodiče by měli být empatičtí, své děti pochopit a vypěstovat si k nim správný přístup. A taky se snažit informovat o přístupu k dítěti i okolí, aby jeho cesta životem byla jednodušší.

Nejdůležitější je nenechat se vykolejit. Vždyť největší géniové našeho světa byli právě lidé s poruchou autistického spektra, kteří byli nejprve okolím nepochopeni, ale následně považováni za génie své doby.

Jako příklad uvedu Alberta Einsteina, hyperaktivního autistu, nebo Wolfganga Amadea Mozarta, který měl poruchy pozornosti v kombinaci s hyperaktivitou (ADHD). Aspergerovým syndromem trpěl i Tomas Alva Edison, Henry Ford nebo Bill Gates. Tihle lidé potřebují jen pochopit a pomoct najít tu správnou cestu.“

Máš ve svém okolí někoho s Aspergerovým syndromem? Poraď ostatním, jak s ním správně a citlivě komunikovat, třeba v diskuzi pod tímhle článkem.

Související články