Jasně, málokdo bude veřejně přiznávat, že jeho životní jistoty stojí na cizích ramenou. Vlastní zásluhy zní líp, přidávají na pocitu kontroly a posilují sebevědomí. Jenže když se tenhle příběh rozplete podrobněji, zjistíme, že i ti nejvíc nezávislí na nějakých těch nitkách neviditelné sítě podpory staví. A právě tyhle sítě jsou často tím, co jim umožňuje vést život, na který jsou tak hrdí.
Iluze, že by se bez nich obešli, je lákavá, ale málokdy pravdivá. Je ovšem nutné brát do úvahy, že skutečně mluvíme pouze o jedincích, kteří na sebe tohle sami řeknou, většinou v nějaké diskuzi. Nezávislost se totiž v takových diskuzích čím dál častěji stává spíš pózou než realitou a její udržování nás zřejmě stojí víc energie než samotné přiznání pravdy. A to je paradox, který stojí za to rozebrat.
Nezávislost jako image
V naší společnosti má nezávislost téměř magický zvuk. Vypadá dobře, když člověk může říct, že si na všechno vydělal sám, že ho nikdo neživí, že nepotřebuje pomoc. Komické ale je, že v praxi je to často jen příběh, který si vyprávíme, protože zní líp než realita.
Realita může vypadat i tak, že hrdý nezávislý podnikatel čerpá dotace, má státem garantovanou podporu nebo jeho příjmy závisí na veřejných zakázkách. Nebo že člověk, který se posmívá lidem na dávkách, posílá své děti do bezplatných škol, nechá se léčit v nemocnici financované z daní a využívá silnice, které nikdy neplatil z vlastní kapsy.
Nejde o to někoho pranýřovat, vůbec ne. Možná je ale fér v těch nekonečných diskuzích taky říct, že nezávislost, kterou si malujeme, je většinou spíš stylizace než skutečnost. A možná taky téma, u kterého si spousta lidí naplňuje potřebu pohádat se a mít navrch.
Když se závislost schovává…
Přiznat si závislost není snadné. Naše ego je citlivé na všechno, co by mohlo představu, že jsme si na všechno vydělali sami, rozbít. A tak místo slova závisím/využívám, používáme náhradní slovník typu: mám na to nárok, platím si to z daní, tohle mi patří. Tím se závislost vlastně zabalí do morálního práva a tak nějak přestane být vidět.
Je to samozřejmě psychologicky pohodlné, protože se nemusíme potýkat s nepříjemným pocitem, že bychom bez určité podpory stáli na nohách vratkých. Pevné kramfleky by rázem byly ty tam. Reálně se ale tahle iluze může rozpadnout skutečně hodně rychle. Třeba ve chvíli, kdy stát některou z těchhle samozřejmých opor omezí nebo zruší.
shutterstock_2547420387.jpg
Historické okénko
Tohle popudlivé téma není žádným trendem moderní doby. Hrdost na nezávislost má v českém prostředí své historické kořeny. Po generace jsme žili v režimu, kde stát rozhodoval o všem. Od práce přes vzdělání až po to, kolik si člověk koupí masa. Když se pak otevřela možnost být svým pánem, chytili jsme se jí jako důkazu vlastní síly.
Jenže rádi a schválně zapomínáme, že ani v nových poměrech nikdo mimo systém tak úplně není. Místo kolektivních jistot minulého režimu teď stojíme na jistotách anonymních institucí, které jsou ale pořád státní. A to se nehodí do vyprávění o hrdé soběstačnosti, takže o tom mlčíme.
Na takových pokroucených představách o sobě samých dokonce není nic tak neobvyklého, lidi se vždycky chtěli a budou chtít dělat lepšími, než ve skutečnosti jsou. Na internetu a ve zmíněných diskuzích je ale všechno víc vidět. A to nám zřejmě nedochází.
Příběhy všedního dne
Stačí se rozhlédnout kolem sebe. Ten soused, který říká, že od státu nikdy nic nechtěl, byl třeba zrovna ten první ve frontě ve chvíli, kdy se rozdávaly kompenzace během pandemie. Známá, která se posmívá dávkařům, má možná rodiče v domově důchodců, kde většinu nákladů platí stát. Kolega, co tvrdí, že každý se má postarat sám o sebe, pravidelně čerpá rodičovský příspěvek a slevy na děti, a stejně pořád lamentuje, že je to málo.
A nakonec v tom jsme namočeni i my sami, pokud si vezmeme nemocenskou, podporu v nezaměstnanosti nebo když využijeme státem dotovanou MHD. Jen si to neradi pojmenujeme jako závislost, protože to kazí obrázek, který o sobě chceme mít. Opět je fajn mít na paměti, že nic z toho není prohřeškem. Ale nemůžeme se v diskuzích bít hrdě do prsou a pak si skočit na paragraf. Nebo tedy můžeme, ale vypadá to směšně.
Proč na tom tolik záleží?
Když to takhle bude pokračovat, budeme frustrovaní víc a víc. Ve chvílích, kdy se o samotě budeme vracet k našemu obyčejnému já, k tomu, že si na tohle konto v diskuzích vymýšlíme, budeme frustrovaní a zklamaní. To ale není jediná potíž.
Pokud si budeme dál nalhávat, že na státu nejsme závislí, budeme slepí k jeho slabinám i k momentům, kdy potřebuje naši podporu. Budeme ho považovat za samozřejmost, dokud se nezačne drolit. A pak už bude pozdě.
Uvědomění si jisté závislosti není slabost, ale prevence. Je to způsob, jak si vážit toho, co máme, a bránit to, místo abychom to brali jako samozřejmý a nekonečný nárok. A je to koneckonců i šance vést upřímnější dialog o tom, jak chceme, aby naše společnost fungovala.
Autor článku: redakce
Použité zdroje:
- powerofpositivity.com/financial-literacy-benefits
- forbes.com/sites/lizfrazierpeck/2022/01/19/financial-wellness-is-critical-to-your-overall-healthand-financial-literacy-is-the-key
- psychologytoday.com/us/blog/the-psychology-of-debt/202409/the-importance-of-financial-literacy-for-mental-well-being
- m.echo24.cz/a/HsMFc/zpravy-svet-dotace-deformace-trh-zavislost-firmy-stat
- vlada.gov.cz/cz/ppov/zavislosti/strategie-a-plany/akcni-plan-politiky-v-oblasti-zavislosti-2023_2025-204260
