Článek byl zpracován na základě příběhu naší čtenářky, která nás oslovila s uveřejněním níže uvedeného textu. Fotografie je pouze ilustrační a jméno ženy je záměrně pozměněno. – pozn. redakce.
Myslela jsem si, že jsem se narodila v nesprávném těle
„Už jako malá jsem měla pocit, že mě okolí nevnímá tak, jak bych si přála. Narodila jsem se jako kluk, ale uvnitř jsem se cítila jako někdo jiný. V pubertě jsem prožívala obrovské zmatky, styděla jsem se za svoje tělo, nenáviděla svůj hlas.
Po letech psychické bolesti jsem se rozhodla podstoupit změnu pohlaví. Lékaři mi potvrdili, že to vyřeší moji nespokojenost, že se konečně budu cítit sama sebou. Byla jsem přesvědčená, že tranzice je odpověď na všechno to negativní, co se mi v životě děje.“
Jsem žena. Nešťastná žena
„Zpočátku jsem byla plná naděje. Všechno se zdálo jako nový začátek. Jenže časem se ukázalo, že vnitřní bolest nezmizela. Zůstala tam, kde byla, jen změnila podobu. Měla jsem ženské tělo, ale necítila jsem se ani ženou, ani mužem. Jen někým, kdo už neví, kam patří.
Když se dívám do zrcadla, někdy vidím ženu, jindy muže. A často jen člověka, který ztratil sám sebe. Mám přes dva metry a hrubý hlas, se kterým si neporadily hormony ani speciální terapie. Okolí na mě pohlíží skrze prsty. Občas si připadám jako zvířátko v zoo nebo cirkusu.“
Měla jsem problém vycházet mezi lidi
„Myslela jsem, že mi změna pohlaví otevře dveře do nového života. Místo toho přišla samota. Přátelé se ode mě odvrátili, kolegové v práci a rodina se ke mně chovali zvláštně. Často totiž nevěděli, jak reagovat.
Postupně se u mě rozvinuly deprese, úzkosti, panické ataky. Nemohla jsem pracovat, měla jsem problém vyjít mezi lidi, přestala jsem spát, nejedla jsem. Zkolabovala jsem a na několik týdnů skončila v psychiatrické léčebně. Aktuálně jsem v invalidním důchodu.“
Dnes už vím, že problém nebyl v těle, ale hlavě
„Po letech intenzivní terapie a braní psychofarmak chápu, že jsem se změnou pohlaví snažila vyřešit něco, co si zasluhovalo mnohem hlubší zájem. Celý život jsem se cítila nepřijatá, nemilovaná, nepochopená.
A myslela jsem si, že když změním svoje tělo, změním i ten pocit. Jenže prázdno v duši žádná operace nevyléčí. Chtěla jsem, aby mě konečně někdo viděl, aby mě měl někdo rád. A nakonec jsem zjistila, že musím začít sama u sebe.“
Učím se mít ráda takovou, jaká jsem teď
„Dnes už se nesnažím zapadnout. Nepotřebuji být dokonalá žena. Jsem to prostě já. Pořád bojuju s depresemi a někdy mám dny, kdy se mi nechce vstát z postele. Ale zároveň mám i chvíle, kdy se umím smát. Chodím na terapii, maluju, pomáhám v komunitním centru.
A pomalu se učím odpouštět sama sobě. Za všechno, čím jsem prošla, i za to, co jsem si způsobila sama z nevědomosti. Dnes už vím, že cesta ke štěstí nezačíná na operačním sále, ale uvnitř každého z nás,“ uzavírá svoje vyprávění Jana.
