„Prostě se nepředřeme.“ Zatracovaný quiet quitting může být zdravý postoj k práci

Shutterstock
|
21. 07. 2025
|
Jsou tři skupiny lidí. Ti, kteří svou práci berou zodpovědně, poctivě až puntičkářsky. Ti, kteří ji vyloženě flákají. A pak ti, kteří ji udělají, splní si povinnosti, ale odmítají udělat cokoli navíc, byť by to měla být úplná maličkost.

Právě lidi ze třetí zmíněné skupiny zapadají do fenoménu quiet quitting, který rozvířil společnost už před lety, ale přetrvává a možná se z něj stane i nadčasová záležitost. Právě pojem quiet quitting můžeme přeložit jako tichou výpověď.

Co je quiet quitting?

Nedá se říct, že by časy, kdy lidi dřeli do úmoru a svou práci stavěli na první místo v celém životě, by byly pryč. Není to totiž otázkou doby, jako spíš přístupu k práci. Ten se zase může odvíjet od různých faktorů.

Největší potíže pak samozřejmě mají ti, kdo se snaží neustále dokazovat svou hodnotu skrze množství a kvalitu vykonané práce. Třeba proto, že jako děti byli nedocenění, nepřijatí vlastními rodiči nebo se „dočkali“ podmíněné lásky – když budeš nejlepší, budeš nosit samé jedničky a vyhrávat závody a soutěže, budeme tě mít rádi.

To pak může vést nejen k people pleasingu jako vyšitému, ale klidně i k syndromu vyhoření, protože takoví lidi nejsou se svým výkonem apriori nikdy spokojení.

A quiet qutting proti tomu svým způsobem bojuje. Poučuje nás, že vykonaná práce neurčuje naši hodnotu, že pro ni skutečně nemusíme žít a všechno jí obětovat. Tahle „filozofie“ zkrátka razí pravidlo: udělejme v práci to, co je naší povinností, ale navíc nedělejme vůbec nic. Tedy žádná vlastní iniciativa nad rámec, žádné přesčasy nebo šílené zaskakování za kolegy.

Fenomén quiet quitting se prodral na světlo světa krátce po skončení celosvětové pandemie koronaviru, v roce 2022. Není náhodou, že přišel ze Spojených států, kde se ve velkém razí myšlenka hustle culture, tedy kultury shonu. V překladu „makám od nevidím do nevidím“ (nebo taky „děti už neví, jak vypadám“, případně „dovolenou jsem neměl tři roky“ a „o víkendu doháním pracovní resty si ani o víkendu“).

Quiet quitting může být u nejednoho člověka taky jakýmsi zatažením za brzdu. Týká se to šťastnějších jedinců, kteří dokážou poslouchat svoje tělo. Někomu stačí únava, jiného musí varovat psychické potíže, jako třeba úzkosti a deprese. Tělo totiž není hloupé, a když má dost, říká si o zpomalení. Když nezpomalíme, může na nás ještě párkrát zakřičet (třeba v podobě bolestí), a když ho ani tehdy nevyslyšíme, může se taky jednoho krásného dne vypnout (a my nevstan12eme z postele).

Nezmizel, jak se předpokládalo

Nejeden zaměstnavatel nebo personalista napříč planetou se domníval, že tenhle fenomén zmizí stejně rychle jako jiné fenomény. Že prostě udělá vlny a pak se vrátí staré pořádky.

Jenže i když se tomu dneska možná už neříká quiet quitting, tendence neobětovat práci svůj život tady pořád jsou a některé zachází až do extrému. Příkladem můžou být krysí lidé, kteří na truc systému nepracují, a ještě se tím chlubí.

Jde o to, aby se člověk v práci choval zodpovědně a plnil své povinnosti maximálně svědomitě, nic jiného ale sám aktivně iniciovat nebude. Práce je práce. Není to domov, nen-conversioní to rodina. Je to práce, práce jsou peníze, peníze jsou bydlení, jídlo a požitky.

Celá myšlenka nabývá na síle, když si uvědomíme, že naprostá většina lidí je na svých pozicích snadno nahraditelná.

shutterstock_2528928193.jpg

Na tomhle fenoménu přece jen něco je.
Shutterstock
Přepracování a syndrom vyhoření? Díky, nechceme!

Jak se dá s quiet quittingem bojovat? Především respektováním hranic

Je naprosto jasné, že zaměstnavatelé z tohohle přístupu nemají pramalou radost. Jsou to ale oni sami, kdo s tím může něco udělat. Mnohem radši budou lidi pracovat pro firmu, která si jich váží. Taky je fajn cítit z vedení to, že práce každého jednotlivce má význam a každého jednotlivce je potřeba.

V neposlední řadě je tu umění ocenit zaměstnance za dobře odvedenou práci. Může to být drobnost a podle průzkumu společnosti Delloite by spoustě zaměstnancům stačilo i obyčejné „děkujeme za vaši práci a snahu“.

Zkrátka jde o to, nebrat jako automatické to, že jeden člověk bude čistě z dobroty srdce pracovat za dva, protože se firmě nedaří nabrat někoho schopného na volné místo. Neočekávat, že každý, kdo zrovna dorazil z práce domů, bude okamžitě reagovat na zprávy od šéfa a po večerech ještě vyřizovat e-maily. A když k tomu (třeba jen občas) dojde, kvitovat to. Viditelně.

Jak jsi na tom s přístupem k práci ty? Znáš zdravou míru, nebo by ses pro zaměstnavatele, případně své vlastní klienty přetrhla 24/7?

Autor článku: redakce

Použité zdroje:

  • money.cz/novinky-a-tipy/mzdy-a-personalistika/kdy-muze-zamestnavatel-naridit-praci-prescas-a-jaky-je-priplatek
  • personio.com/hr-lexicon/quiet-quitting
  • techtarget.com/whatis/feature/Quiet-quitting-explained-Everything-you-need-to-know
Související články