Ačkoli definic smrti existuje nepřeberné množství, z lidského hlediska jde o jev, který vnímá každý tak trochu odlišně. Jistě se shodneme na tom, že v první řadě způsobí ztráta blízkého člověka nevýslovné utrpení, trauma, psychickou, ba i fyzickou bolest.
Někdy je však odchod na „onen svět“ zároveň také vysvobozením. Své o tom ví naše čtenářka Marta (pozn. red.: jména účastníků příběhu byla z pochopitelných důvodů pozměněna), která nám do redakce poslala příběh o tom, jaké to je, když rodič přežije vlastní dítě.
Optimista každým coulem
„Lukáš byl neuvěřitelně usměvavý a veselý patnáctiletý mladík, ze kterého optimismus doslova sršel. Měl nespočet zájmů, přátel a velkých plánů do budoucna. Hrál volejbal, miloval plavání a nevynechal jedinou příležitost účastnit se nejrůznějších bláznivin. Byl to právě jeho neuvěřitelný optimismus, nakažlivý smích a touha užít si život plnými doušky, které mu prodloužili krátký život o několik dalších měsíců,“ začíná svůj smutný příběh čtenářka Marta.
bigstock-child-with-cancer-52748455.jpg
„Těsně po jeho patnáctých narozeninách si začal stěžovat na časté bolesti zad. Zprvopočátku jsme si z něho dělali legraci, ve smyslu, že na něj doléhá stáří a lepší to už nebude. Když se začaly problémy stupňovat, byli jsme nuceni navštívit lékaře. Ten Lukymu napsal rehabilitace a příliš se o jeho stav nezajímal. Cvičení mu ale nepomáhalo, ba právě naopak.
Ubývání na váze, malátnost? Obyčejná puberta!
Někdy byly bolesti natolik silné, že nedokázal vstát z postele. K zádům se přidaly i končetiny, malátnost, únava a rychlé hubnutí. Lékařka nás uklidňovala, že úbytek váhy je v tomto věku zcela normální. Kluk se jednoduše „vytahuje“ a tělo nestíhá nabírat. Doprovodné bolesti jsou pak důsledkem rehabilitací, které konečně začínají nést své ovoce. Přišlo nám to divné a nenechali se odbýt. Proto jsme s Lukášem vyrazili v dubnu minulého roku na kolečko nejrůznějších vyšetření.
Magnetická rezonance nevyšla příliš dobře a lékaři začali mít neblahé tušení. To se potvrdilo po chirurgické biopsii a následné histopatologické klasifikaci. Doposud zcela zdravý a veselý Lukáš má agresivní nádor nadledviny, tzv. neuroblastom, který začal metastázovat do kostí. Po sdělení téhle informace jsme zůstali všichni jako opaření. Nezmohli jsme se na slovo a přemohl nás neutuchající pláč.
Operace, chemoterapie, transplantace
Potom šlo všechno hrozně rychle. Lukáše čekala operace a chemoterapie, která ale nepřinesla kýžený výsledek. Z dříve vitálního kluka se začal pomalu vytrácet život. Během několik měsíců přišel o několik dalších kilogramů váhy i husté černé kadeře. Jeho pomyslný úsměv mu však z tváře nezmizel. Svou situaci bral neuvěřitelně statečně a pořád věřil v dobrý konec, stejně jako my ostatní. Bolesti však neustávaly a komplikace začaly nabírat na intenzitě. Lékaři mému milovanému synovi dávali necelý rok života…
Poslední záchranou měla být autologní transplantace kostní dřeně. Ani ta však našemu malému hrdinovi nijak zvlášť nepomohla. Operace byla náročná a dle slov lékařů se úplně nepovedla podle jejich představ. Asi dva týdny po zákroku dostal Lukáš virový zápal plic. Každé zakašlání ho neuvěřitelně vyčerpávalo. Dráždivý kašel neustával ve dne ani v noci a lékaři nevěděli, co s ním. Antibiotika nezabírala a Lukáš na tom byl den ode dne hůře.
Vzpomínám si, jako by to bylo včera – první jarní den jsme stejně jako všechny předchozí zimní dny strávili v nemocnici. Ke svému vlastnímu synovi jsme už několik posledních týdnů prakticky vůbec nemohli. Seděli jsme zdrceně za skleněnou stěnou a přes proudy slz pohlíželi na kdysi zdravého a optimismem sršícího mladíka, z něhož nyní zbyla jen křehká tělesná schránka, kterou sužovaly neuvěřitelné bolesti. Nemohli jsme dělat absolutně nic, jenom čekat a věřit jeho síle a schopnostem lékařů.
„Mami, nech mě jít…“
V podvečer za námi přišel ošetřující lékař a oznámil nám, že dnešní noc bude pro Lukáše krizová a pravděpodobně i poslední. Jeho tělo ztratilo vůli žít. K virovému zápalu plic se přidala infekce. Štěp se při transplantaci neuchytil a našeho milovaného syna sužují neskutečné bolesti, které lékaři tlumí morfiem.
Popisovat loučení s milovaným dítětem asi není potřeba. Byl to ale ten nejhorší den v našem životě. Plakali jsme a drželi Lukáše za ruce. Pořád dokola jsme mu slibovali, že ho neopustíme. Jeho poslední slova mezi bolestivým úpěním a přílivy slz byla: „Mami, nech mě prosím odejít. Miluju tě…“ V tu chvíli Lukášovo tělo opustila vůle žít a jeho duše se navždy odebrala tam, kde ho už nic nebolí.
bigstock-doctor-with-x-ray-image-at-hos-202805119.jpg
Jistě mi dáte za pravdu, že rodiče nedokáže zasáhnout nic horšího než smrt jeho vlastního dítěte. Pocit, který ale zažíváte ve chvíli, kdy víte, že vaše dítě nevýslovně trpí a vy mu nemůžete nijak pomoc, je neskutečně ubíjející. Lukášova nemoc udeřila nečekaně, náhle a vybrala si tu nejvyšší daň. Bude to znít hloupě, ale za jedno jsem jí přece jen „vděčná“. Nenechala našeho milovaného syna dlouho trpět,“ končí svůj příběh Marta.
Máte podobnou zkušenost jako naše čtenářka? Co vám pomohlo vyrovnat se se smrtí dítěte? Dejte nám vědět v diskuzi pod tímto článkem. Slova podpory jsou v tomto případě zcela nedocenitelná.
