Iva: „Narodila se nám postižená dcera a manžel nás opustil.“

Narození postiženého dítěte je vždycky zkouška.
|
13. 02. 2020
|
Postižené dítě je noční můrou asi každého rodiče. Své o tom ví i čtenářka Iva, které se narodila vymodlená dcerka s několika těžkými vadami a poruchami. Manžel, který se na dítě tak těšil, ale postižení dcery nezvládl a rodinu opustil.

Menší domeček a dvě děti

„S Matyášem jsme se zasnoubili jednoho krásného letního dne. Žádost o ruku byla nečekaná, o to víc mě ale potěšila a dojala. Svatba byla tradičně „do roka a do dne“ a my začali plánovat rodinu. Oba jsme snili o menším domečku a dvou dětech – ideálně holčičce a chlapečkovi,“ začíná své smutné vyprávění Iva.

Jasmínka s rozštěpem

„Otěhotněla jsem těsně před třicátými narozeninami. Těhotenství probíhalo v pohodě a nic nenasvědčovalo tomu, že by nemělo dopadnout dobře. V listopadu se nám narodila maličkatá Jasmínka. Bohužel naše radost netrvala dlouho. Hned na první pohled bylo poznat, že s Jasmínkou není něco v pořádku. Naše holčička se narodila s rozštěpem rtu a patra.

Krutý zásah osudu

Aby toho nebylo málo, naší maličké dcerce byl diagnostikovaný nízkofunkční autismus, psychomotorická retardace a kromě toho trpí také hyperkinetickým syndromem. Péče o ní rozhodně není jednoduchá. V zápřahu jsme byli prakticky 24 hodin denně. Musela jsem opustit práci a mou jedinou denní i noční náplní se stala péče o těžce postiženou dceru.

bigstock-girl-with-down-syndrom-develop-324640540.jpg

Postižené děti vyžadují víc péče než ty zdravé.
bigstockphoto.com
S postiženými dětmi je život jiný a někdo na něj prostě nemá.

Veškeré péče spočívala na mně

Manžel domů chodil stále později. Neustále odjížděl na služební cesty, bral si přesčasy a domů se chodil prakticky jen najíst a vyspat. Veškerá naše komunikace se smrskla jen na nejnutnější fráze. Zanedlouho jsme si neměli co říct a vlastně jsme žili jako spolubydlící nebo sousedé. O Jasmínku jsem se starala já, manžel vydělával peníze, kterých jsme bohužel nikdy neměli moc.

Dusím se a nemůžu takhle dál

Bylo to těsně před oslavou Jasmínčiných narozenin. Manžel přišel a suše mi oznámil, že takhle už dál nemůže. Cítí se prý nemilovaný, svázaný a život s postiženou dcerou ho dusí. O Jasmínu i mě se prý finančně postará, ale bydlet s námi prostě nebude. Rozvod proběhl hladce, Matyáš platí vcelku vysoké výživné, se svou malou dcerkou se ale stýkat odmítá.

Poradíme si i bez tatínka

Jsou to téměř tři roky, co od nás můj bývalý manžel a tatínek nebohého děvčátka odešel. Stále v sobě nedokážu potlačit tu křivdu a myšlenky na sobce, který utekl před zodpovědností a těžkým osudem, který jsme si ale ani jeden nezvolili dobrovolně. Jasmínka je po několika operacích, bohužel nikdy nebude stejná jako ostatní děti. Zůstala jsem na ni sama, ale nelituju žádného dne, kdy se mi podaří vykouzlit ji úsměv na tváři. Poradíme si i bez tatínka. Musíme!"

Máš pro naši čtenářku nějakou radu nebo slova útěchy? Napiš je do diskuze pod článkem.

Související články