Vdát se a ženit se, nebo ne? Není svatba dávno přežitá?

Svatba je podle některých přežitek, podle jiných je stále in.
08. 11. 2017
|
Šaty, ze kterých pláčeme dojetím, jen když je vidíme, natěšení svatebčané, vyzdobené prostory, ohromný dort, na kterých si mistři cukráři dávají pořádně záležet, bohatá hostina. Jak se dnes díváme na svatbu a je vůbec nutná?

Druhým dechem bychom se nejradši zeptaly, jestli to celé nejsou jen vyhozené peníze – za jednu takovou svatbu se dá totiž utratit – když to pojmeme tak nějak ve zlatém středu – třeba 40 tisíc. Konečná částka se samozřejmě odvíjí od všeho, co na svatbě máme, od toho, jestli má nevěsta šaty svoje nebo půjčené, od místa obřadu a hostiny… Taková sláva může vyjít ještě mnohem dráž. Možná bychom to raději investovaly do naprosto parádní dovolené, která pro nás a pro našeho drahouška nebude celodenní stres.

Kde se bere skepse ze sňatku?

Je docela pochopitelné, že lidé, jejichž rodiče se zamlada vzali a dodnes spolu šťastně (třeba i přes mnohé karamboly) žijí, jsou spíš pro svatbu, zatímco ti z neúplných rodin se do ženění a vdávání moc nehrnou. Jejich skepsi navíc často podpoří myšlenka na to, že i jejich rodiče měli pocit, že spolu zůstanou do smrti, ale šťastní spolu rozhodně nebyli.

Manželství má spoustu výhod.
Nesezdané páry to v životě nemají moc jednoduché. Záleží na jejich prioritách.

Další skupinu skeptiků pak tvoří ti, jejichž rodiče spolu celý život jsou, ale o štěstí se u nich mluvit nedá, spíš o setrvačnosti a žití vedle sebe jen proto, aby ani jeden z nich nebyl tak úplně sám. Když se jich však zeptáme, berou svůj vztah jen ryze prakticky – jeden vydělává, druhý nakupuje. Jeden myje nádobí, druhý žehlí. Jeden vaří, druhý se stará o zahradu. Jeden spí v ložnici, druhý v obýváku.

Trend doby – vztah, ze kterého se snáz vycouvá

Říká se, že vztahy starším generacím vydržely, protože za jejich mládí bylo zvykem rozbité věci spravovat, zatímco naše generace je vyhazuje a pořizuje nové, funkční. Tohle přirovnání je docela trefné. Na rozdíl od našich babiček a dědečků problémy ve vztazích neumíme tak úplně řešit, nejsme tak empatičtí a plni pochopení pro chyby toho druhého, které jsme možná jenom dlouho neviděli nebo nechtěli vidět.

Právě proto, že jsme tak „flexibilní“ v oblasti vztahů a většinou se z rozchodu otřepeme rychleji, než jak tomu bývalo dříve, dáváme si záležet na tom, aby bylo ukončení vztahu co nejjednodušší, takže nějaký rozvod a vysvětlování soudu, proč už s tím druhým nechceme být, do toho tak nějak nezapadá.

Kromě toho si říkáme, proč vysvětlovat soudu, že s někým nechceme být? Není to naše věc, jak se rozejdeme, podělíme se o pořízený majetek a postaráme se o děti? Kdyby přece jen došlo na neřešitelné spory, soud pomůže tak jako tak. Stačí ho oslovit (a počkat si). Existuje ale šance se tomu vyhnout, tak proč jí nevyužít?

Svatební obřad je dodnes společensky poměrně vyžadován.
Vdát se se vší pompou a za pár let brečet u soudu? Děkujeme, nepotřebujeme.

Podle průzkumů patří Česko k těm zemím, kde svatby tak úplně nefrčí. Ročně u nás uzavře sňatek asi 50 tisíc párů a 30 tisíc párů se rozvede. A to je pro mnohé pádný důvod, proč neriskovat zbytečně komplikovaný odchod. Svatba je sice společností chápána jako závazek, ale kus papíru nikdy nikomu štěstí nezaručí. Vždycky je to jen o lidech.

Manželství má svá praktická hlediska

Když se na to nepodíváme psychologicky a idealisticky (jako že „žili šťastně až do smrti“), má manželství praktické výhody. Například slevu na dani na vyživovaného manžela/ vyživovanou manželku, třeba v případě nemocenské nebo mateřské, další záležitostí je dědictví po manželovi/manželce nebo třeba vdovský a vdovecký důchod. O dědictví by muselo být včas postaráno závětí, ale řekni svému drahouškovi během jednoho krásného večera, aby pro jistotu sepsal závěť, kdyby náhodou…

V případě, že klesnete na dno a budete ve společné domácnosti potřebovat sociální dávky, dostanete hodně nízké, nebo dokonce žádné, protože ty se vypočítávají z životního minima domácnosti – do toho se příjmy partnera nezapočítávají.

Další docela zajímavou záležitostí je výživa manžela nebo manželky po rozvodu. To se u rozvádějících párů často stanovuje, například pokud byla žena dlouho v domácnosti (nebo byla nemocná) a muž vydělával. Aby jeden z partnerů neskončil s minimem nebo na ulici, musí se ten druhý i po rozvodu postarat o to, aby žil na odpovídající úrovni. Přijde ti pěkné, že ses chtěla rozvést s nevěrníkem, ale protože vyděláváš daleko víc než, budeš ho i po rozvodu živit? Nám tedy moc ne.

Rozvod je bolestivý a často zbytečně komplikovaný.
Starat se o toho šmejda ještě po rozvodu? Ani nás nehne!

Potíže nastávají i v nemocnici. Když se tvému miláčkovi něco stane, ale nebudete sezdaní a on nebude ve stavu, kdy by personálu řekl, aby tě informovali, máš prostě smůlu a o jeho zdraví se nedozvíš zhola nic – tedy pokud nepřijde třeba jeho bratr nebo matka a nepodělí se s tebou o získané informace.

Takže?

Nevíme, co si o tom myslet. Svatba může být krásná, život po ní taky, ale případný rozchod, tedy rozvod, je nesmyslně komplikovaný. Všechno to dělení majetku, vysvětlování soudu, splácení dluhů, které „miláček“ nasekal a kdesi cosi… To je poměrně zbytečné. Holt i dál záleží na každém.

Související články