Elegantní, inteligentní, jemná, a přitom tak silná, že zvládla i věci, které by zlomily i ty největší tvrďáky. Nebyla to jen herečka a módní ikona. Byla to žena, která nás všechny naučila, že ta největší krása vychází zevnitř.
Holka z války
Audrey Hepburn se narodila 4. května 1929 v Bruselu čili v období mezi dvěma válkami. Celé její jméno znělo Audrey Kathleen Ruston. Její otec byl britský bankéř Joseph Victor Anthony Ruston a matka nizozemská baronka Ella van Heemstra. Od narození tak vyrůstala v prostředí, kde se mísila britská strohost s nizozemskou aristokratickou výchovou.
Rodiče se brzy odstěhovali do Anglie, ale manželství nefungovalo. Otec rodinu opustil, když bylo Audrey pouhých šest let. Tahle událost v ní (pochopitelně, jako v každé malé holčičce) zanechala nesmazatelné stopy. Později sama potvrzovala, že odchod otce byl v jejím životě jednou z nejbolestivějších věcí. Jeho ztrátu si v sobě nesla celý život a její vztahy s muži byly touhle skutečností výrazně poznamenané.
Po otcově odchodu se s matkou odstěhovaly do nizozemského Arnhemu. Když vypukla 2. světová válka, Audrey bylo deset let. Nacistické Německo obsadilo Nizozemsko v roce 1940 a dětství se pro ni rázem změnilo v boj o přežití.
Audrey si musela změnit jméno na Edda van Heemstra, aby na svůj britský původ nijak neupozorňovala. Není žádným překvapením, že život za okupace byl plný nejistoty, strachu a nedostatku. Audrey v ulicích vídala popravy, slyšela výstřely, zažívaly s matkou hlad a přišla i nemoc.
Během tzv. hladové zimy v letech 1944 a 1945 trpěla extrémním podvýživou. Jedla tulipánové cibulky, protože nic jiného nebylo. Byla tak vyčerpaná, že trvalé poškození zdraví bylo nevyhnutelné. Silnou postavu neměla nikdy, což se později stalo i jejím typickým charakteristickým rysem a jistou značkou, ale její štíhlost tak, jak ji známe, nikdy nebyla výsledkem cílené diety. Bohužel šlo o přímý důsledek válečné bídy a útrap.
V té době snila o kariéře baletky. Tajně studovala tanec a vystupovala na neveřejných představeních, jejichž výtěžek šel odbojářům. To bylo velmi příznačné, protože její rodina byla zapojena do nizozemského odboje proti nacistům. Audrey tak sloužila jako poslíček a pomáhala předávat zprávy.
To samozřejmě bylo extrémně nebezpečné, a kdyby ji chytili, čekala by ji poprava. Audrey to ale neodradilo a hrdinně v napomáhání pokračovala. Po osvobození Nizozemska se k baletu pokusila vrátit, ale škody způsobené válkou byly příliš velké. Její tělo nebylo schopné profesionální úroveň zvládnout. Tohle zjištění ji mučilo…
Modeling, filmy i UNICEF
Když se nám ale jedny dveře zavřou, druhé se můžou otevřít. A přesně tohle se Audrey Hepburn stalo. Když nemohla baletit, začala si přivydělávat modelingem a statováním ve filmech. Do vínku jí byl dán jedinečný vzhled a přirozená elegance.
Vzpomínky na válku se ale v jejím životě objevovaly znovu a znovu. Obraz deportace židovských dětí ji provázel neustále. Nikdy se proto nepřestala o utrpení druhých zajímat. Nehrála si na oběť, ale zkušenost války jí vtiskla hlubší empatii.
Naučila se nebrat všechno jako samozřejmost. Věděla, co znamená mít hlad a být v nebezpečí. Právě proto později tak silně rezonovala s prací UNICEF. Pomoc dětem ve válečných oblastech pro ni byla víc než práce, bylo to mimořádně osobní. Když v dospělosti navštěvovala místa zasažená konfliktem, vracela se zároveň i k vlastním zážitkům. Chápala bolest lidí, protože sama podobnou zažila.
Tichá hvězda světových trháků
Audrey Hepburn do světa nikdy nic neurvale nekřičela, a přesto ji celý svět slyšel. V době, kdy Hollywood oslavoval drama, výstřednost a výrazné osobnosti, které se nebály řečnit afektovaným tónem, ona se prosadila tichem. Její herectví nebylo teatrální, ale hluboce lidské. Snad až obyčejné a to zkrátka v té době nebylo zvykem.
Kamera ji milovala ne kvůli dokonalosti, ale kvůli pravdivosti, kterou vyzařovala. Její pohled dokázal vyjádřit emoci, pro kterou jiní potřebovali deset vět. Audrey měla dar být křehká a silná zároveň.
Když hrála Sabrinu, nebyla to jen milostná komedie, ale příběh o dívce, která hledá své místo ve světě. Ve Snídani u Tiffanyho proměnila povrchní postavu party girl v lidskou bytost plnou zmatku, touhy po lásce a nejistoty. V My Fair Lady zase ukázala, jak málo stačí k tomu, aby se dívka z ulice proměnila v dámu a že ta proměna nemusí být jen o precizní výslovnosti.
Ve filmu Čekej do tmy si troufla na roli slepé ženy čelící násilí a zvládla ji s naprostou přesvědčivostí. V každé z těchto rolí byla jiná, a přitom pořád sama sebou. To je to, co na Audrey Hepburn opěvujeme a milujeme dodnes.
Styl, který přežil všechno
Asi každá žena už aspoň jednou v životě slyšela termín malé černé. A to je přesně styl Audrey Hepburn. Malé černé, její gusto. Jenže její styl byl mnohem víc než jen jeden ikonický outfit, jako tomu bývá u jiných celebrit.
Audrey nebyla módní ikona proto, že by slepě následovala trendy, ale protože byla, stejně jako ve filmech, autentická. Byla sama sebou, i když šlo o šatník. Její módní výraz byl odrazem její osobnosti, tedy tichý, jasný, přesný, jemný, elegantní, půvabný i osobitý.
Nenosila šaty, aby zapůsobila. Neoblékala luxus, oblékala svůj styl bytí a žití. Šaty nosila s grácií, bez zbytečných okras a bez potřeby si cokoli dokazovat. V době, kdy módní průmysl tíhl k extravaganci a přeplácanosti, Audrey protiproudově, leč ne schválně, vsázela na čistotu, jednoduchost a nadčasovost.
Do karet jí hrálo i to, že měla mimořádný cit pro své výjimečné proporce. Dobře věděla, co jí sluší, a siluetu se nebála ukazovat opakovaně. Ale pozor, nikdy ne vulgárně. Vždycky cudně, ohromně sexy, a přitom nádherně sofistikovaně. Tenké kalhoty po kotníky, roláky, baleríny, pouzdrové šaty. To všechno se stalo její uniformou, kterou časem dovedla k dokonalosti.
Té si pochopitelně veřejnost brzy všimla a tón módy byl rázem jasný. Sama Audrey Hepburn ale žádný módní kult nevytvářela. Naopak. Ve své skromnosti zůstávala nohama na zemi a nejednou sama zdůraznila, že její celkový život i styl jsou výsledkem disciplíny, osobních přesvědčení, nediktovaného vkusu a vnitřní rovnováhy.
Nikdy nepůsobila jako někdo, kdo se snaží být in. Možná právě proto ale nakonec vždycky byla napřed. I z toho důvodu je její odkaz, co se módy týče, stále živý. Žádná jiná žena 20. století neovlivnila představu o eleganci tolik jako ona.
Když si například oblékla černé pouzdrové šaty ve Snídani u Tiffanyho, vůbec netušila, že tím změní historii módy. Ikonické šaty se nestaly jen symbolem její role, staly se rovnou symbolem ženskosti. Tehdy Audrey ukázala to, v čem pokračovala celý život. Tedy že rafinovanost nemusí být okázalá. Že černá může být svěží a vůbec nemusí působit temně, smutně, omšele a jako bychom se chtěly spíš schovat.
Ženský svět naučila, že perly nepatří jen k vrásčitému krku starších dam. Její elegance byla absolutně dechberoucí, ale nikdy ne agresivní a vnucující se. Okolí nikdy nemanipulovala k tomu, aby ji obdivovalo. Tohle vůbec dělat nemusela. Byla totiž živoucí a energickou inspirací k tomu, aby si každá žena našla svůj vlastní výraz.
A její vliv? Tak ten je krásně vidět dodnes. Od moderních návrhářek až po módní influencerky, Audreyin odkaz přežívá ve střihu, barvách i detailech.
Nutno ale dodat, že styl Audrey není jen otázkou pouhého oblečení. To si ráno oblékneš a večer se ho zbavíš. To, co zůstává, jsi ty. To je to, co Audrey toužila předat. Chceme-li jít v jejích šlépějích, měly bychom se soustředit na to, jak své tvary nosíme, jak se vyjadřujeme, jak poutáme pozornost, jak jsme prospěšné, i na to, jak působíme na druhé. Všechno by mělo být prioritou. Držení těla, způsob mluvy i gesta. To všechno dohromady tvořilo celek, který se stal legendou, jež je rozhodně následováníhodná.
Lásky, děti, rozchody
Audrey Hepburn si ve filmech zahrála mnoho zamilovaných žen, ale její vlastní vztahy byly často složitější než romantické scény na plátně. Její první vážný vztah s britským podnikatelem Jamesem Hansonem skončil ještě krátce před svatbou. Audrey zásnuby zrušila, protože cítila, že manželství by s jejím slibně rozjetým hereckým životem tak úplně nekorespondovalo. Bylo to rozhodnutí rozumné, zřejmě správné, ale bolestné.
Její první skutečné manželství přišlo až v roce 1954, kdy si vzala amerického herce Mela Ferrera. Spojovalo je herectví i podobná životní zranění. Ferrer byl zkušený, uzavřený a ukotvený v sobě úplně stejně jako Audrey. I přesto že ho velmi obdivovala, vztah byl postupem času těžší a těžší. Navzdory komplikacím se jim v roce 1960 narodil syn Sean.
Audrey byla nadšená, protože o dítko se pokoušela dlouho, ale několikrát potratila. Těhotenství pro ni bylo darem, kterého si velmi vážila. Přerušila kvůli němu i natáčení, stáhla se z veřejného života a následně se plně věnovala mateřství.
Toužila po stabilní rodině, klidu, harmonii, ale Ferrer se odcizoval, věnoval se kariéře a vztah se začal drolit. Po 14 letech se nakonec rozvedli. Audrey nesla rozvod těžce, ale tak, jak bylo jejím zvykem, zůstávala důstojná. Špinavé prádlo ani tehdy na veřejnosti neprala.
V roce 1969 se provdala podruhé, a to za italského psychiatra Andreu Dottiho. Zdálo se, že konečně našla vytoužený klid. Dotti byl vzdělaný, klidný a starší. Společně žili ve Švýcarsku, daleko od lesku Hollywoodu.
V roce 1970 se jim narodil syn Luca. Audrey opět prožívala šťastné období. Věnovala se domácnosti, synům a zahradě. Žila obyčejný život, který ji naplňoval. Jenže i tenhle vztah časem ztroskotal. Dotti se dopustil několika nevěr, které se staly veřejným tajemstvím. Audrey s ním však zůstávala i přesto. Těžko říct, jestli kvůli dětem, kvůli obrazu rodiny nebo kvůli vlastní touze po stabilitě. Nakonec se ale stejně rozešli a rozvod proběhl v tichosti. Bez skandálů, bez cirkusu. Přesně v jejím stylu.
V posledních letech života žila s holandským hercem Robertem Woldersem a až s ním vytoužený klid skutečně našla. Manželé oficiálně nebyli, ale vztah to byl bezesporu nejharmoničtější. Sama Audrey o něm říkala, že to byla největší láska jejího života. Velkou roli zřejmě sehrálo to, že v jejich vztahu nebyla soupeřivost, žárlivost ani falešné mocenské hry. Jen společná každodennost a pokoj. Čili něco, co Audrey Hepburn dřív nepoznala. Wolders stál po jejím boku až do konce jejího života.
ako_photography.jpg
Když není o čem psát
Když se člověk podívá na kariéru Audrey Hepburn, musí si zákonitě všimnout i absence bulvárních třesků. Zatímco většina jejích hereckých vrstevnic čelila skandálům, pomluvám a mediálním výbuchům, Audrey zůstávala neposkvrněná.
Ne že by v souvislosti s jejím životem nebylo o čem psát, Audrey se jen nehodlala prodávat. Nepotřebovala titulky, v nichž by řešila plastiky, nevěry nebo šokující a teatrální prohlášení. I když byla světoznámá, soukromí si dokázala udržet. Byla v tom až téměř starosvětská. Její respekt ke své vlastní důstojnosti i k důstojnosti ostatních byl zkrátka neochvějný. A rozhodně obdivuhodný.
To ale neznamená, že se kolem ní nic nedělo. Média si například neustále všímala její výrazné hubenosti. Často se spekulovalo, že trpí poruchami příjmu potravy. Sama Audrey to popírala. Její štíhlost byla důsledkem podvýživy z dětství. Zároveň trpěla úzkostmi, které občas vedly ke ztrátě chuti k jídlu, ale nikdy se ani tak nesnažila vypadat jako někdo jiný. Nikdy nemluvila o dietách, nikdy nepropagovala zázračné a rychlé tipy, které zaručují okamžitou krásu.
Další spekulace se týkaly její psychiky. Mluvilo se o její citlivosti, melancholii i zmíněných úzkostech. Lidi, kteří ji znali, říkali, že byla velmi introspektivní. Cítila hluboce, ale málokdy mluvila o sobě. Veřejnost se o jejích pocitech dozvídala jen útržkovitě. V pozdějších rozhovorech přiznala, že trpěla osamělostí. Ale zároveň věřila, že bolest dává člověku schopnost porozumět druhým. A právě tím byla silná a zapamatovatelná. Nikdy si nehrála na nedotknutelnou. Naopak. Vždycky razila lidskost a pochopení.
Život mimo kamery
Audrey Hepburn z filmového světa odešla dřív, než musela. Mohla točit další desítky let, nabídky měla stále, ale sama cítila, že přišel čas stáhnout se. Už nechtěla žít život v záři reflektorů. V případě Audrey Hepburn nešlo o vyhoření, ale o vědomé a zralé rozhodnutí.
Herectví jí dalo hodně, ale ne všechno. Chtěla být víc než jen herečka. Chtěla být matka, partnerka, žena, která má ryze obyčejný denní rytmus, a tak se stáhla. Přestěhovala se do Švýcarska a až tam našla, co hledala. Domov, klid, přírodu i vlastní milovanou zahradu. To všechno jí nabízelo prostor, který v Hollywoodu nikdy neměla.
Ale Audrey nikdy nebyla ženou, která by jen tak někde v přítmí honosného domova seděla s rukama založenýma. I mimo filmový svět hledala svůj smysl. Ten našla v humanitární práci. V roce 1988 se stala oficiální ambasadorkou dobré vůle organizace UNICEF a pomoc dětem pro ni byla zcela přirozenou volbou. Není těžké uhodnout, proč tomu tak bylo. System: Jak už víme, sama zažila válku, hlad a strach. Cítila, že má povinnost pomáhat těm, kdo si sami pomoct nemůžou.
Při svých pomocných misích navštívila Somálsko, Etiopii, Súdán, Bangladéš nebo Vietnam a v žádném případě se nechovala jako hvězda. Naopak. Týdny trávila v terénu. Objímala děti, mluvila s matkami a rozdávala pomoc i úsměvy tam, kde bylo potřeba.
Byla jiná než mnozí slavní aktivisté. Z misí nedělala show, ze které by sama profitovala. Fotky na titulní strany nepotřebovala a neprahla po nich. Když někdo z médií přece jen přišel, mluvila výhradně o problémech těch, kterým pomáhala. Sama sebe dávala do pozadí. Nezajímalo ji, co má na sobě, ale jestli mají děti vodu. Její angažovanost nebyla hraná, žádná komedie pro fotoaparáty a kamery.
Lidi, kteří s ní pracovali, vzpomínali, jak si sama nosila zásoby, mluvila plynně několika jazyky a nikdy si nestěžovala ani na ty nejnuznější podmínky. Byla vděčná, že může být užitečná. Tvrdila, že právě tahle práce je to, co jí v životě přineslo opravdové naplnění.
Důstojné odcházení
V roce 1992 začala pociťovat bolesti. Vyšetření odhalilo rakovinu slepého střeva s metastázami. Podstoupila operaci, ale nemoc už byla příliš rozšířená. Věděla, že jí zbývá málo času. Rozhodla se proto vrátit do svého domu v Tolochenaz ve Švýcarsku.
I její smrt nakonec proběhla bez bulvárního humbuku. Když jí tehdy lékaři nemoc diagnostikovali, tisk se opět nic nedozvěděl. Nestála ani o pozornost, ani o soucit. Poslední měsíce, kdy už byla velmi slabá, ale klidná, trávila se svou rodinou. Její dům byl v té době záměrně plný slunce, světel, hudby i květin. V tichosti nakonec zemřela 20. ledna 1993 obklopena láskou. Žádná dramata, žádné senzace. Pohřeb teprve třiašedesátileté Audrey Hepburn byl malý, soukromý a samozřejmě bez médií.
Významný odkaz
Audrey Hepburn tu s námi fyzicky není už víc než tři dekády, a přesto všechno kolem jejího jména působí tak, jako by nikdy neodešla. Naučila nás, že šarm není o značkách, ale o postoji. Nebála se ukázat, že být krásná neznamená být dokonalá, ale být autentická. Naučila nás, že mít styl neznamená mít peníze, ale vkus, klid a smysl pro míru.
Audrey Hepburn nám v paměti nezůstává jen jako herečka nebo módní ikona. Zůstává jako připomínka toho, že tichá síla je mnohdy tou nejsilnější zbraní. Že v době hluku je tím možná vůbec největším rebelem ten, kdo mluví potichu. S klidným svědomím tak můžeme závěrem říct, že Audrey Hepburn byla kompasem, který i dneska ukazuje správný směr.
Autorka článku: Bára Klímová
Použité zdroje:
- animalia-life.club/qa/pictures/audrey-hepburn-unicef-speech
- celebsfacts.com/audrey-hepburn/
- biography.com/actors/audrey-hepburn
- parade.com/news/audrey-hepburns-former-home-selling
- britannica.com/biography/Audrey-Hepburn
- historyhit.com/culture/audrey-hepburn-from-war-torn-childhood-to-hollywood-icon/7
- womansworld.com/entertainment/celebrities/audrey-hepburn-biographer-reveals-rare-details-from-inner-circle
