Sophiina volba: Vzdát se těžce postiženého dítěte?

Downův syndrom je už podle pohledu snadno rozeznatelný.
16. 10. 2017
|
Do redakce nám chodí spousta více či méně úsměvných vzkazů, ale i lidských příběhů. Minulý týden dorazil jeden, který nás chytl za srdce a my se jej rozhodly i přes jeho kontroverznost uveřejnit. Psala nám mladá maminka Iva.

Iva je z Kladna (jména osob i jejich bydliště byla z pochopitelných redakčně pozměněna) a společně s manželem si dítě dlouhé roky přáli. Ačkoli se několikrát zadařilo, mladá maminka prodělala komplikované potraty a lékaři jí už nedávali naději. Doma to začalo manželům skřípat a Iva přišla manželovi na nevěru.

Zkouška ohněm

Nakonec se ukázalo, že tehdy čtyřiatřicetiletý Martin byl frustrovaný a zničený z neúspěšných těhotenství své manželky a agresi i lítost si vybíjel v loži cizí ženy. Nevěra vztah nepěkně poznamenala. I přesto spolu ale manželé zůstali a svému snažení o vysněného potomka dali poslední šanci. To ale netušili, že jim osud připraví zkoušku ohněm…

Už po několikáté jsem před manžela položila pozitivní těhotenský test, od kterého jsme si ale z pochopitelných důvodů mnoho neslibovali. Na zázraky jsme totiž přestali věřit už dávno. Nezbylo nám proto nic jiného než čekat a doufat, že tentokrát vše dopadne tak, jak má,“ začíná svůj příběh odhodlaná Iva.

Děti s downovým syndromem jsou navzdory laickým předpokladům učenlivé.
Zřejmě vždy si budeme klást otázku, zda na svět přivést postižené dítě, nebo ne.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech

„Ani tentokrát k nám ovšem osud nebyl příliš vstřícný. Krevní testy v šestnáctém týdnu těhotenství totiž ukázaly, že naše dítě bude pravděpodobně trpět Downovým syndromem. Aby toho nebylo málo, k DS se přidala i srdeční vada. Objednala jsem se na odběr plodové vody a ten potvrdil hrůznou diagnózu. Nechtěla jsem tomu věřit a pořád v sobě živila malinkou jiskřičku naděje. Podstoupila jsem dokonce i odběr pupečníkové krve, ale diagnóza byla stále stejná.

Společně s manželem jsme měli několik týdnů na rozhodnutí, zda si dítě necháme. Manžel striktně odmítl a nutil mě k potratu. Ve mně se ale něco zlomilo. Vím, že to bude znít sobecky a mnoho lidí mě za mé rozhodnutí odsoudí. Nedokážu však odepřít právo na život tomu malému tvorečkovi, který se i přes nepřízeň osudu v mém těle statečně vyvíjí. Moc dobře si uvědomuji, že dítě bude na mně plně závislé nejen v kojeneckém, ale i dospělém věku, jsem ale připravena tuto zkoušku podstoupit i přes předsudky, které vůči tomuto onemocnění panují.

Manžel mé rozhodnutí neustál

Jakmile jsem své stanovisko oznámila manželovi, sbalil si kufry, podal žádost o rozvod a odešel. Neunesl dlouhodobou frustraci, ale i myšlenku, že by se stal otcem postiženého dítěte. Nevím, jestli utrpěla jeho „mužnost“, ego nebo jiná stinná stránka. Každopádně mě v mém rozhodnutí nepodpořil. Ba co více, ve vzteku a mezi dveřmi mi dokonce vpálil, že „alimenty na kripla platit nebude“.

Downův syndrom může obnášet tělesné příznaky i mentální retardaci.
Mnoho mužů nesnese pomyšlení na to, že by vychovávali postižené dítě. Proto s těmito dětmi žijí spíše jen matky.

Za mé rozhodnutí mě kromě manžela odsoudila také rodina a část přátel. Dostalo se mi samozřejmě spousty „cenných rad“, že mám své dítě umístit do ústavu a dát od něj ruce pryč. Na jednu stranu jejich stanovisko chápu, na druhou ale nedokážu pochopit, proč odsuzují někoho, kdo jednoduše nechce „zabít“ nebo odložit svoje vlastní dítě. Krev své krve.

Oni mi mého postiženého chlapečka vychovávat nebudou. Chápu, že ani já tady nebudu donekonečna, udělám ale vše pro to, aby mé dítě prožilo pokud možno co nejšťastnější a nejkvalitnější život,“ uzavírá svůj životní příběh Iva, které termín porodu císařským řezem lékaři stanovili na prosinec letošního roku.

Jak se na Ivin příběh díváte vy? Volili byste stejně, anebo jinak? Dejte nám vědět do komentářů pod tímto článkem anebo napište na náš Facebook. Budeme také rády za vyjádření podpory mladé mamince, která se i přes nepřízeň okolí a osudu rozhodla o své dítě bojovat.

Související články