Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nás oslovila s prosbou o zveřejnění svého příběhu. Jméno ženy i jejího manžela bylo na její žádost pozměněno. Fotografie je ilustrační. – pozn. redakce.
Choval se ke mně jako k princezně
„Když jsem Mirka poznala, bylo mi jednadvacet. On byl charismatický čtyřicátník, sebevědomý, zkušený a klidný. Měla jsem pocit, že konečně potkávám muže, ne kluka, který řeší pivo, fotbal a kamarády.
Uměl se chovat, vydělával pěkné peníze, dokázal mě rozesmát a udělal všechno, co mi na očích viděl. Věděl, co chce, a v životě měl jasně nastavené priority. Tehdy mi to imponovalo. Když mě požádal o ruku, ani na chvíli jsem nezaváhala.
Prvních pár let bylo krásných. Mirek mě na rukou nosil, choval se ke mně jako k princezně. A já se nechala hýčkat. Jenže časem se náš věkový rozdíl začal projevovat víc, než bych si přála. Zatímco já měla chuť objevovat svět, cestovat, zkoušet nové věci, on už měl všechno ‚za sebou‘. A dával mi to čím dál víc najevo.“
Protivný důchodce a věčné hádky
„Dnes, když tyhle řádky píšu, je Mirkovi přes sedmdesát. Nevím, kdy a jak se to stalo, ale teď už je to protivný důchodce, který ráno vstává s bolestí a zvětšenou prostatou a večer usíná v pantoflích u televize s novinami na pupku.
Když se dívám na jeho ruce, vzpomínám na to, jak mě kdysi držely s jistotou a silou. Dnes třesoucí se prsty svírají krabičku cigaret, lahev piva a dálkový ovladač.
Naše společné dny se smrskly na hádky o maličkostech a jeho věčné podezírání. Když řeknu, že jdu s kolegyní na kávu, začne výslech. Když jedu s kamarádkou na wellness víkend, je z toho scéna. A když se vrátím, dívá se na mě pohledem, jako bych právě dorazila z nočního klubu.“
shutterstock_2332231045.jpg
Žárlivost, která mě dusí
„Dřív jsem si říkala, že jeho žárlivost je vlastně důkazem lásky. Dnes vím, že je to jen projev nejistoty a strachu ze samoty. Neustálé telefonáty, kontroly mobilu a žárlivé SMS jsou u nás na denním pořádku. Já pracuji a Mirek se doma nudí.
Nejvíc mě ale bolí, že už si s ním nemám co říct. On žije minulostí a pořád dokola vypráví stejné historky. Vzpomíná na doby dávno minulé. Já mám přitom pocit, že mi život protéká mezi prsty. Že jsem uvízla v jeho minulosti, místo abych žila svoji přítomnost.“
Domov se mi stal vězením
„Když jedu na prodloužený víkend se sestrou, cítím se svobodně. Když vyrazíme na firemní teambuilding, dýchám a směju se. A pak se vrátím domů. K jeho naštvanému obličeji, výčitkám, podezírání, cigaretovému kouři a stížnostem, jak ho bolí koleno, záda nebo artróza v kloubech na rukou.
Vím, že to zní divně, ale někdy mám pocit, že jsem si místo partnera vzala vlastně otce, který mi v dětství tak moc chyběl. S mámou se rozvedli, když jsem byla ještě malá. A já celý život vlastně hledala někoho, kdo by mi otce nahradil.“
Je pozdě něco měnit
„Letos jsem oslavila 45. narozeniny. Chci cestovat, poznávat nové kuchyně i kultury. S Mirkem to ale už nejde. Nemá zájem. Je unavený, prý má už všechno za sebou a chce být doma. Přijde mi, že je pozdě cokoliv měnit. Zpětně vím, že mě ten věkový rozdíl dohnal. Ne hned, ale pomalu, nenápadně.
A kdybych mohla něco poradit svojí mladší verzi, která se zamilovala do vyzrálého muže s hlubokým hlasem a klidem ve tváři, řekla bych jí jediné: Nenech se okouzlit jistotou, která tě jednou připraví o vlastní svobodu,“ uzavírá svoje vyprávění Lenka.
Myslíš, že tenhle obrovský věkový rozdíl může fungovat, nebo dřív či později všechny dožene krutá realita? Napiš nám do komentářů, diskuze je otevřená!
Autorský článek + výpověď čtenářky
