O matkách otrokyních a dětech bozích

pixabay.com
|
01. 03. 2021
|
„Promiň, já vím, že jdu pozdě,“ omlouvá se mi spolužačka ze střední. Piju už třetí šálek čaje. Jde sakra pozdě. „Musela jsem hodit Marušku na flétničku a Kájínka na tenis. Za hodinu je zase postupně vyzvedávám a to nechceš vidět ten fofr doma.“

Ne, nechci. Vidím svou dávnou kamarádku ze střední po více než 10 letech, protože po maturitě se naše cesty rozešly, ale když jsme zjistily, že už zase bydlíme kousek od sebe, domluvily jsme se, že se potkáme a probereme všechno a všechny. Tadeáše z první lavice, který imrvere lámal jedno dívčí srdce za druhým, i Kristýnu, která to s cestovním ruchem myslela vážně a teď dlouhodobě pobývá v Egyptě.

Studená sprcha v podobě toho, že máme jen hodinu, mě trochu rozladila, ale pokusila jsem se nedat to na sobě znát. Tušila jsem ovšem, že Klára je prostě typická žena otrokyně, a že i kdyby jí její sameček zavolal, že všechno zařídí, stejně se rozjede domů a bude obskakovat jednoho po druhém.

Starají se moc, ale samy to nevědí

Jejich revírem je ten, v němž se pohybují jejich děti, a jejich tempo je vražedné – musí být, aby stihly všechno, co chtějí. Matky otrokyně. Je jedno, jestli jsou s dětmi samy, nebo jestli mají po boku pány tvorstva. Jednoduše se rozhodnou, že budou dělat úplně všechno. I to, co nemusí, co je jim nepohodlné a nepříjemné a kvůli čemu zapomínají samy na sebe, na svůj vztah a na svůj odpočinek. „Pavel by to neudělal…“ Tak sis neměla Pavla brát. Nebo sis měla jinak nastavit mantinely.

Není to pro mě nepochopitelné proto, že děti nemám (mimochodem - mít děti není povinnost). Nedokážu to pochopit z toho důvodu, že naše matky takhle (pravděpodobně) neotročily. Ráno jsme mazali do školy, odpoledne přes město do hudebky nebo do sportovního areálu, při dělání domácích úkolů u nás nemusel (ve většině případů) nikdo sedět a lámu si hlavu s námi (nebo za nás, jak to teď bývá) a nikdo nás nevozil, kam se nám zamanulo. A když, rodiče se střídali. Jednou Bářiny rodiče, jednou Lindiny a jindy zase Ájiny.

girl-1357485_1920.jpg

Děti se musejí učit samostatnosti a soběstačnosti.
pixabay.com
Co takhle neubližovat dětem toxickým rodičovstvím?

Rostou ti z nich nesamostatní spratci

Je třeba pojmenovat problém a nebrat si servítky. Před nějakým rokem možná bylo roztomilé, jak Kájínek ztěžka nasedal do auta s potréninkovou únavou a Maruška mezitím ševelila, jak jí paní učitelka při lekci pochválila. Jenže to, co bylo roztomilé, když bylo dětem deset, není roztomilé, když je jim třináct.

„Hele, já je vozím, protože aspoň vím, že se tam dostanou v pořádku. To nevíš, co dneska po městě chodí za úchyláky. Ale zase dobře víš, že lidi za volantem jsou pitomci,“ padají na mě Klářiny argumenty jako šutry z drolící se skály. „Mně to nevadí a Pavel je rád, když má doma po práci klid,“ dodává. Už ale neříká, že sama je v práci od rána, a když jí končí oficiální pracovní doba, začíná ta neoficiální.

„Představ si, že moje sousedka, Karolína, doprovází svoji dceru úplně všude. Ráno ji odváží do školy. Pak nemá mít holka nadváhu, když se ani tam neprojde. Odpoledne ji vyzvedne, veze ji na šachy, pak sjedou na nákup. Karolína se s tou holkou pak ještě učí, protože chce, aby měla samý jedničky. Zná se s ředitelkou gymplu, chce ji tam protlačit. Nejradši by, aby šla na medicínu. Ale řekni – může holka v patnácti vědět, co ji bude bavit?“ kroutí Klára hlavou. A k tomu máš, moje milá, velmi rázně nakročeno, buší mi srdce až ve spáncích, ale nechávám si to pro sebe.

„A když se doučí, Karolína jde vařit, protože holčička se jde osprchovat, tak aby pak měli s tatínkem teplou večeři. A takhle je to s drobnýma obměnama den co den. Já to fakt nechápu. A tuhle! Tuhle ji vezla do Prahy na soustředění. Jelo odsud pět lidí autobusem, ale Karolína ji prostě musela dvě hodiny vézt do Prahy autem samotnou, pak se zase vrátit a o tři později tam jet znovu,“ uzavírá debatu Klára poměrně nahlas, koukne na hodinky, znovu se omluví, že už musí, prohrábne si umaštěné vlasy, které nemá čas si umýt, a odchází. Jsi úplně stejná, uzavírám si debatu sama v sobě. 

Do kdy se, vážené dámy, chcete takhle starat?

To, že nás rodiče nevozili do školy, neznamená, že by nás neměli rádi. To, že nás nechali poletovat venku, taky neznamená, že by dávali šanci úchylákům, ať si pohrají. To, že jsme si museli protrpět cokoli ve škole, ať už šlo o učení, nebo vztahy se spolužáky, nás zocelilo. Vážně chcete, aby se na vás jednou obracelo vaše dospělé dítě s rozhozenýma rukama, protože si neví rady, i když by už sakra mělo, ba dokonce by mělo radit a pomáhat vám? Vzpamatujte se a začněte je vychovávat k samostatnosti a soběstačnosti. Jinak děti opravdu nejsou vaše budoucnost, ale vy tou jejich.

Související články