Unschooling: Požehnání, nebo krok k záhubě?

Je unschooling opravdu tak dobrý, jak se tváří?
15. 09. 2017
|
Každý z nás se jistě rozpomene na roky strávené ve školní lavici. Seděli jsme před tabulí, u které stála přísná profesorka nebo učitelka. Asi každému se do mysli vryly hodiny a dny strávené nad malou násobilkou, vyjmenovanými slovy nebo vzorci.

Ještě dnes se někteří z nás budí v noci hrůzou, že dostali „kouli“, nezvládli závěrečnou písemku, maturitu nebo státnice. A teď stojíme před rozhodnutím – vystavit své milované ratolesti totožnému scénáři, nebo se dát cestou unschoolingu?

Že jste o unschoolingu doposud neslyšeli? Pak byste měli vědět, že jde vlastně o způsob přirozeného a pozvolného vzdělávání bez nutnosti klasické školní docházky. Jde o požehání, nebo jsme zase o krok blíž k sociální a edukativní záhubě?

Unschooling si zakládá na svobodě dítěte.
pixabay.com
Díky unschoolingu může prý dítě výuka bavit. Všichni ale víme, že život není jenom o zábavě. Nezhroutí se tyhle děti při první nudné, ale potřebné činnosti?

Školní docházka potlačuje identitu a osobnost dítěte

Děti, které se rozhodnou jejich rodiče vzdělávat doma, chodí k pravidelnému přezkušování dvakrát za rok. Tato kontrola nabytých znalostí může probíhat ve škole nebo prostřednictvím proškolených metodiček, které jsou obvykle součástí asociací propagujících domácí vzdělávání. Děti jsou tak prakticky celého půl roku uchráněny stresů z písemek a zkoušení.

Propagátoři unschoolingu totiž tvrdí, že se přirozenou a nenásilnou cestou učíme vlastně neustále. Zároveň říkají, že díky absenci školní docházky nedochází k potlačování identity a osobnosti dítěte. To si může určit vlastní směr, kterým se chce dále vydat a není odkázáno pouze na schopnosti (a neschopnosti kantorů), kteří jej v klasické škole vyučují.

„K učení lavice nepotřebuji!“

I tak zní jedno z hesel propagátorů unschoolingu. Dítě nemusí sedět nehnutě a tiše v lavici, není do ničeho nuceno, pokud je unavené, jde si jednoduše odpočinout a ve „výuce“ pokračuje, jakmile má dostatek energie a sil. Pokud ho učení nebaví doma, jde s rodiči do přírody nebo třeba na hřiště. Zkrátka a jednoduše proces učení pokračuje nezávisle na místě nebo časovém harmonogramu a s ním souvisejících osnovách.

Unschooling není vázán na místo a čas.
pixabay.com
Děti se podle všeho učí pořád. Opravdu k tomu ale není nutná škola a jistý řád?

Jednou z nejčastějších námitek proti učení doma bývá jistá sociální izolace a názory, že těmto dětem bude chybět společnost vrstevníků. Někteří také přicházejí s argumenty poukazujícími na to, že dítě nezíská správné návyky a nebude schopno se přizpůsobit třeba v budoucím zaměstnání nebo kolektivu. Díky unschoolingu si totiž samo může zvolit, kdy se mu do učení chce a kdy ne, což v práci tak úplně nejde.

Co je menší „zlo“?

Na tomto místě si tak musíme položit otázku, co je pro budoucí generace menším „zlem“. Několik dlouhých hodin, týdnů, měsíců a let v lavici a vydýchané učebně, kde jim bude do hlav tlouct nespočet pouček, vzorců a definic více čí méně schopný kantor, nebo proces postupného a přirozeného vzdělávání, které dává dítěti absolutní svobodu a volnost? 

Související články