Pokud u hrnku kafe zatoužíš vedle silné chuti i po náloži pozitivní energie, rozhovor s Karlem Voříškem by sis rozhodně neměla nechat utéct. Prošli jsme totiž společně témata, která dnes a denně hýbou společností. A to hlavně tou naší, dámskou.
Pojď se s námi ponořit do tajů zdánlivé dokonalosti, po které my ženy tolik toužíme, i do vod sebevědomí, se kterým zbytečně často bojujeme. Vsadím svou nejhezčí kabelku na to, že léty prověřené rady a tipy ostříleného Karla Voříška ti bezpochyby přijdou vhod.
Povězte prosím na úvod, co stojí za tím, že stále vypadáte tak bezvadně. Máte nějaké funkční rady a tipy, jak se udržovat s lehkostí tak, aby nás to neprudilo, ale těšilo?
Děkuju za lichotku. Červenám se a moje fyzická schránka si lebedí. Ale zklamu vás. Žádnou radu ani zaručený tip nemám. Jsem životní neustálý zkoušeč. Hledám cesty, testuju na sobě zkušenosti jiných, a hlavně poslouchám svoje tělo.
Chcete příklad? Přečetli jsme si s mým partnerem Vláďou o přerušovaných půstech. Vyzkoušeli jsme je a zjistili, že na nás to funguje. Zařadili jsme je do životního stylu, ale netrestáme se tím, že bychom je striktně a vždy dodržovali. Největší chybou je, že něco děláte, protože musíte, a ne proto, že chcete.
Slyšela jsem vás moc hezky povídat o dokonalosti. Zůstaňme u toho chvíli… Myslíte si, že toužíme být dokonalí? A je to vůbec důležité, být dokonalý? Myslíte, že honba za dokonalostí se nám třeba trochu i vymkla z rukou kvůli sociálním sítím? Proč to tak je? Není dokonalost přece jen trochu podezřelá a poněkud protivná?
Nadhodila jste velmi zajímavé téma. Myslím si, že za řadou našich problémů opravdu stojí touha po dokonalosti. Ať už vycházející z naší přirozenosti, nebo ta, kterou do nás vtlouká okolí. Neustále se s někým srovnáváme. Zdá se nám, že ostatní jsou lepší, že na ně nemáme, že nemají žádné starosti, že jim jde všechno samo. Je to opravdu tak? Známe je se vším všudy, nebo známe jen obraz, který o sobě vytváří?
A kde všechno vzniká? V dětství. U rodičů, kteří vychovávají malé šampióny, co přece musí uspět, i když sami nechtějí nebo na to nemají. Tlačí na ně, protože co by tomu řekli lidi, kdybys měl špatné vysvědčení. Ve škole, kde se jede jen podle známek, a ne podle talentu školáků. Rozvíjet u nich, v čem jsou dobří, k čemu mají předpoklady, a ne je ubíjet tím, co jim nejde.
Pozoruju, jak moje sestra se švagrem vychovávají svoje děti. Snaží se nevytvářet z nich kopie, které se zavděčí každému, ale svébytné originály, které se neztratí a nedělají si hlavu z každého zdánlivého neúspěchu.
346163504_178538721507878_1995521883541529698_n.jpg
A jak to můžeme změnit? Jak se nehonit za dokonalostí? Myslíte si třeba i to, že když člověk netouží po tom, aby byl dokonalý, že se mu uleví? Je pak život hezčí, lehčí, víc v přítomném okamžiku? Jak na to nahlížíte?
Dokonalost unavuje. Jak toho, kdo se za ní honí, tak ty, kteří ji musí pozorovat. Být nedokonalý je úleva. Ani tělo není dokonalé. Jedno rameno výš, jedno níž. Příroda ví, co dělá, ani ona neseká kopie, ale originály. Někdo má nohu 39 a jiný 45, někdo měří skoro dva metry, někdo metr a půl. Asi se ještě nikdo nepotkal tváří v tvář se svoji přesnou kopií. Proč tedy chceme být dokonalí, když ani matka příroda nás takové nevidí?
Srovnáváme se, neustále a pořád. A sociální sítě, o kterých jste mluvila, nás k tomu přímo ponoukají. Proklikáváte se plejádou veselých, úspěšných lidí a hlavou se vám honí, když oni ano, proč já ne. Ale co o nich víte? Vidíte do nich? Znáte jejich skutečné starosti, pocity, problémy nebo vidíte jen to, co oni chtějí, abyste viděli?
Pozoroval jsem to sám na sobě. Mám profesi, kdy jsem skoro stále na očích. Nutí vás to se víc hlídat, být víc ve střehu. Jenže to vás může právě dovést ke klamu absolutní dokonalosti, za kterou se pachtíte, ale nikdy ji nedosáhnete. Tak proč se snažit?
Naťuknul jste práci... Máte za sebou odchod z televizní stanice, ve které jste se pohyboval dlouhá léta. A odchod to nebyl zrovna příjemný. Povězte, jak se popasovat s tím, že mě někde z nějakého důvodu nechtějí. Jak na to jít s noblesou, v klidu, a ještě z toho například načerpat něco pozitivního?
Kde mě nechtějí, tam si mě nezaslouží. Nemá cenu lpět na něčem, co nefunguje. Neplatí to jen v práci, ale i ve vztahu. Snažit se slepovat partnerství za každou cenu, tedy i za cenu zásadních osobních ústupků, snažit se toho druhého předělat, nikam nevede. Nikoho nepředěláte, jen se se situací, ve které nejste úplně spokojeni, smíříte. Kam to vede? Přestanete si vážit sami sebe. Uděláte jeden malý ústupek a zvyknete si. Budete ustupovat i dál. Někdy je ale k tomu umět odejít potřeba velká síla a často i odvaha.
Mám letitou zkušenost, že každá změna je k lepšímu, i když to tak ze začátku nevypadá. To, co se právě teď děje, vám může připadat hrozné, nespravedlivé, zoufalé. Jenže to, co se stalo právě teď, odečtete až v budoucnosti. S odstupem času si budete říkat, ještě že jsem se s ním rozešla, jinak bych nepoznala toho báječného chlapa, co mám teď vedle sebe.
Mrzel vás ten odchod? Nezůstane v člověku křivda nebo rozmrzelost, když odchází z místa, kde to měl rád? Jak v sobě vlastně například neživit křivdy nebo pocit, že je vůči mně něco nefér?
Použila jste trefný příměr. Neživit v sobě křivdy. Přesně. Často se utápíme v pocitech, jak je k nám svět nespravedlivý. Mozek nám hází jednu černou myšlenku za druhou. Podle mě si sami sobě nejvíc ubližujeme svojí sebelítostí. Dojímáním se sami nad sebou, jak je k nám život krutý. Utápíme se v sebelítosti a najednou, aniž to víme, se v ní uhnízdíme a je nám v ní vlastně dobře. Pryč s tím. Vykřičet se z toho. Nedusit vztek v sobě.
Moje kamarádka Kamila Moučková, když jednou se mnou přemýšlela ve vinárně o tom, co s tím budeme dělat, brala to jako velkou křivdu, se najednou rozzářila a svým typickým chraplákem na celou místnost vykřikla: „Karle, už to mám, ať jdou všichni do pr...e!“ Nelitujte se, ulevte si, život jede dál.
348354811_921428832263312_7938049057616566030_n.jpg
Přejděme ke knížkám. Vy sám jste autorem kousku Nebát se a mluvit. O čem je a proč jste se rozhodl ji napsat?
Téma mluvení před lidmi, přesvědčivost, to, jak zaujmout svým projevem, je mým každodenním chlebem. Už pětadvacet let. Chtěl jsem v knize „Nebát se a mluvit“ předat čtenářkám a čtenářům svoje triky a fígle, jak na trému a obavy z vystupování před lidmi.
Přizval jsem k tomu Jana Přeučila, se kterým si v knize o tom povídáme. Přidal jsme i praktická cvičení, návody a rady. Vím, že lidé se často zbytečně ostýchají mluvit na veřejnosti. Nevěří si. Podceňují se. Při svých přednáškách, seminářích nebo individuálních konzultacích, které vedu, se je snažím přivést na cestu sebepoznání. Aby objevili řečníka v sobě. Aby slepě nekopírovali vzory a nešprtali poučky, ale hledali svoji cestu.
Nemáte pocit, že se naše mluva obecně dost zhoršila, protože jsme si zvykli zkratkovitě psát si? Co s tím? Jak se znovu naučit mluvit a taky naslouchat?
Správně jste spojila „mluvení“ a „naslouchání“. Málokdo si uvědomuje, že se nejvíce dozvíte, když dokážete naslouchat. Málokdo to dokáže. S někým se potkám, hodí na mě zdvořilostní otázku „jak se máš?“, snažím se mu odpovědět, ale v jeho očích vidím, že neposlouchá, ale soustředí se na to, jak mě zavalí svými pocity. Ale k vaší otázce zhoršení mluvy. Nemyslím si. Spíše bych řekl, že se vyvíjí. Jirásek už není v módě, pokud – Mistr promine – někdy vůbec byl. Doba se zrychluje a s ní i slovo, vyřčené i psané. Nemělo by to ale být na úkor srozumitelnosti.
Když budeme více naslouchat, budeme tedy pak i lépe mluvit?
Jsem věčný pozorovatel života. Asi mi dáte zapravdu, že lépe se pozoruju nasloucháním než neustálým mluvením. Je to i praktické, když někoho necháte mluvit, získáte čas na promýšlení svých odpovědí. Lidi nejenže neumí naslouchat, ale neumí ani mlčet. Co je krásnějšího, než když sedíte vedle někoho, koho máte rád, díváte se na krásný západ slunce a tiše beze slov ho vezmete za ruku a pohladíte. Tady jsou slova zbytečná.
348358313_944225400233009_1680044655408240704_n.jpg
Když jsme u toho učení. Vaší další knížkou je Štěstí se dá naučit. Jak se dá naučit? Je to v maličkostech? Napadá mě – tkví štěstí i v tom, když například umíme říkat ne?
Kouzelné je, že každý si může štěstí najít v něčem jiném. Ale podmínkou je věřit, že existuje, jinak ho minete. Pro někoho má moje knížka „Štěstí se dá naučit“ provokativní název. Vystupuju na různých akcích a společenských večerech s motivační přednáškou na toto téma a baví mě, jak postupně s publikem docházíme k tomu, že to opravdu jde, jen chtít a nevzdávat to.
A máte pravdu, je to i v kouzelném slůvku „ne“, naučit se ho říkat, mile, ale neochvějně. Člověk by měl mít rád především sám sebe. Umět se pochválit. Žijeme sami se sebou čtyřiadvacet hodin denně, a přitom jsme sami sobě největšími otrokáři. A měli bychom se naučit být imunní vůči diktátu okolí. Přestat náš život řídit tím, co si o nás ostatní pomyslí. Není to jedno? Náš život za nás neodžijí. Proč bych se měl snažit každému vlichotit a na všechno, i na to co nechci, říkat „ano“? „Ne“ je správnou odpovědí, ale zase je to trénink, někdy na celý život.
Vraťme se ještě k vaší práci. Jak jste se naučil oznamovat i ty nejtragičtější zprávy? Setkáváte se s různými hrůzami, které by člověk ani nevymyslel. Nemusíte to pak ze sebe nějak setřást?
Největší devizou moderátora zpravodajství je poker face. Divák by z vaší tváře neměl vyčíst, co si o zprávě myslíte, kterou stranu preferujete nebo kdo je vám sympatický a kdo ne. Přinášíte informace a je na divákovi, aby si udělal názor. Tragickou zprávu není potřeba ještě zdůrazňovat nešťastným výrazem a smutně vyvalenýma očima. Sama o sobě je dost silná. To ale neznamená, že jste necita, že se vás to vnitřně nedotýká, ale do toho bych diváka netahal.
Naučil jsem se nebýt houbou, nenasávat do sebe negativní emoce. Přenesl jsem to i do svého života. Přestal jsem se stýkat s negativními lidmi, šiřiteli slovního neštěstí. Když někdo jenom pomlouvá, nadává, sám se pomluvou a nadávkou stane. Moje kamarádka Naďa Urbánková měla jednoduchý trik, když šla na nepříjemné jednání. Udělala si jednoduchý rituál. Představovala si, že se obaluje kovovou bublinou se zářivým světlem, které ji chrání a odráží negace.
Na závěr vás poprosím, prozraďte, jak udržujete rovnováhu mezi pracovním a osobním životem?
S mým partnerem Vláďou máme jednu ulevující hlášku pomáhající při problémech v pracovním životě. Postěžujeme si, probereme to a pak jeden z nás prohodí: „Ale co, vždyť je to jenom práce“. Když děláte profesi, která vás baví, je to sice velká životní výhra, ale když máte vedle sebe někoho, na koho se i po dvaceti letech každý den těšíte, uvědomíte si, že je to víc. Že i to štěstí se lépe učí ve dvou.
Děkuji za vaše odpovědi!
Rozhovor vedla: Bára Klímová
