Děti a televize: od kdy a jak dlouho by se na ni měly dívat?

Bigstockphoto
|
18. 11. 2021
|
Sledování televize u malých dětí je často skloňované téma dnešní doby. Kdy je obrazovka prospěšná a kdy může dítěti naopak uškodit?

Moderní svět je plný elektronických zařízení – od chytrých mobilních telefonů přes tablety počítače až po televize. Děti jsou v mnoha rodinách vystaveny svítícím obrazovkám už od útlého věku, aniž by to nutně potřebovaly.

Vliv pořadů na mluvení

Nevhodně zvolené televizní vysílání může negativně ovlivnit vývoj dětí do budoucna. V rámci jednoho z amerických průzkumů byla sledována spojitost určitých pořadů s řečovými dovednostmi malých dětí ve věku 30 měsíců.

Zjistilo se, že klasické kreslené pohádky neměly žádný vliv na verbální dovednosti. Pořady typu Teletubbies verbální projev dětí výrazně zhoršily. Nejlepší výsledky s mluvením vědci zaznamenaly u pořadu Dora průzkumnice (Dora The Explorer), kde malá holčička nabádá děti k opakování slov. Po zhlédnutí seriálu Sezame, otevři se (Sesame Street) děti zase dokázaly lépe vyjádřit své pocity. Z toho vyplývá, že výběr programů je pro prcky do 5 let zásadní.

Kolik minut u TV je ještě v normě?

Jak se říká, nic se nemá přehánět, a proto bys měla jako rodič svým dětem především hlídat dobu strávenou u obrazovky. Obecně se uvádí, že děti do 2 let by se neměly věnovat žádným digitálním aktivitám. Tedy žádné mobily, ani displeje, které by jim zatěžovaly oči. Batolata si ještě neumí propojit dění na obrazovce se skutečným světem, takže děj televizního pořadu nepochopí. Malá dítka jsou vůči rozhodnutí rodičů sledovat televizi bezbranná, v žádném případě nemají být vystavena mediální hypnóze.

Doporučený čas strávený u TV za den

  • do 2 let – 0 minut
  • 2–3 roky – 10 minut
  • 3–4 roky – max. 30 minut
  • 4–6 let – max. 30–60 minut
  • 6–9 let – max. 60 minut
  • 9–15 let – max. 2 hodiny v pracovní den a max. 4 hodiny o víkendu
  • 15–18 let – max. 4 hodiny

Bohužel ne všichni dospělí jsou si vědomi toho, jak nebezpečné může modré záření být, a mnohdy své děti vystavují obrazovkám ve velkém každý den. Mít televizi jako audiovizuální kulisu v domácnosti je špatně! Děti mají trávit co nejvíc volného času venku, případně si aktivně hrát se svými sourozenci nebo rodiči doma.

bigstock-portrait-of-happy-kid-lying-on-418054315.jpg

Děti do 2 let by u televize neměly být vůbec.
Bigstockphoto
Posadit dítě před televizi je jednoduché. Následky ale můžou být pěkně nepříjemné.

Proč je sledování TV špatné?

Podle četných výzkumů jsou moderní technologie nepřítelem kvalitního spánku. U dětí školního věku se mohou objevit četné spánkové poruchy – od problémů s usínáním přes úzkost, deprese a náměsíčnost až po noční děsy. Nejen děti, ale i dospělí by se měli vyvarovat nadměrného sledování televize před spaním. Televizory mají i neblahý vliv na rozvoj dětské řeči a socializaci. S nadměrným sezením se ratolesti omezuje pohybová aktivita, zhoršuje se koncentrace a snižuje se schopnost umět si kreativně hrát.

Základní pravidla, která nepodceňuj

  1. Neumisťovat televizi do dětského pokoje.
  2. Vybírat pro dítě vhodné televizní pořady.
  3. Pouštět dítěti televizi pod dohledem dospělého.
  4. Mít harmonogram s časem vyhrazeným pro sledování TV.

Jak dítě správně zabavit?

Pro správný vývoj je pro děti vhodnější namísto televize spíš klasické hračky. Čím jsou jednodušší, tím líp můžou zapojit svou vlastní fantazii. Typickým příkladem jsou dřevěné hračky – kostky, puzzle, skládačky a další. Jemnou motoriku si děti procvičí například navlékáním korálků. Vhodné jsou jakékoliv stavebnice, panenky, zvířátka, hudební nástroje a edukativní hračky, které děti naučí rozpoznávat barvy, tvary a čísla.

Nesmíme zapomenout na sportovní vybavení (brusle, kolo, boby a jiné). Důležité je rozvíjet nejen dětskou zručnost, ale taky vnímavost. Velmi výchovné jsou stolní společenské hry odpovídající jejich věku. Děti veď k samostatnosti, choď s nimi často na procházku a každý den jim přečti z knížky aspoň kousek pohádky. Zážitky jsou pro každé dítko klíčové a to jim žádná televize nevynahradí.

Použité zdroje: zdroj 1, zdroj 2, zdroj 3, zdroj 4

Autorka článku: Olga Kolková

Související články