Narcistický rodič: prozradíme, jak ho poznat, jak ovlivňuje život dítěte i v dospělosti a proč oběť cítí vinu

Narcistický rodič totiž nebývá agresor navenek. Často je oblíbený, výřečný, společensky obratný, někdy i obdivovaný, uznávaný a rozhodně jinými lidmi vyhledávaný. Jeho dítě ale uvnitř vztahu, a koneckonců hlavně uvnitř sebe, zažívá trvalý tlak, kontrolu, manipulaci a emocionální nepředvídatelnost. Učí se, že jeho hodnota není daná tím, kým je, ale tím, jak moc dokáže vyhovět, přizpůsobit se a nebýt na obtíž.

Poznat narcistického rodiče není jednoduché. Nejen okolí, ale často ani samo dítě si dlouho neuvědomuje, že něco není v pořádku. Potlačené potřeby, přetočená realita a hluboce zakořeněný pocit viny se často začnou ozývat až v dospělosti. Nejčastěji samozřejmě ve chvílích, kdy má člověk konečně možnost zvolit jiný způsob života.

Takový malý velký človíček ale neví, jak se k situaci postavit. V hlavě mu stále zní hlas, který všechno zpochybňuje a něčím podmiňuje. Takový vnitřní hlas pak samozřejmě patří narcistickému rodiči.

Kdo je narcistický rodič?

Narcistický rodič je jednoduše člověk, kterého v životě rozhodně mít nechceš. Ovlivní to totiž celý tvůj život a bude to mít vliv jednoznačně negativní. Když o takovém rodiči budeme mluvit řečí čistě popisnou, pak je to rodič, který ve vztahu k dítěti neumí opustit vlastní ego.

Potřebuje být vnímán jako ten správný, bezchybný, schopný, důležitý, výjimečný. Nezvládá situace, ve kterých by nedej bože mohl být kritizován nebo zpochybněn, a proto se snaží okolnosti neustále šéfovat. A to včetně emocí a názorů vlastního dítěte. Jeho láska není bezpodmínečná, ale spíš tak nějak výměnná. Dítě má hodnotu tehdy, když je v souladu s představou rodiče, nezpochybňuje jeho pravdu, nenarušuje jeho obraz světa a už vůbec ne sebe samého.

V praxi to znamená, že dítě vyrůstá v prostředí, kde není bezpečné cítit, pochybovat, odporovat, mít odlišný nebo jakkoliv vychýlený a osobitý vlastní názor. Každý pokus o samostatnost bývá vnímán jako útok a ukřivdění, každé emoční vybočení jako problém.

Rodič, který neumí nést zrcadlení vlastních chyb, dítě buď umlčuje, nebo trestá. Ne vždycky zjevně, často tichou ignorací, zesměšněním nebo přenesením viny. Ba co hůř – ne přímo jednoznačným a hned rozpoznatelným ponižováním, ironickými bolestnými poznámkami a urážkami zakamuflovanými do líbivého balení.

Typické znaky narcistického rodiče

Zatímco navenek působí narcistický rodič jako člověk, který má věci pod kontrolou, doma často vytváří atmosféru dusna, tlaku, nejistoty a citové podmíněnosti. Dítě se učí, že je přijaté tehdy, když nezlobí, nepřekáží a potvrzuje představy rodiče o sobě i o světě.

Mezi nejčastější projevy patří:

• Zlehčování emocí dítěte. To je pak považované a označované za přecitlivělé nebo dramatické.
• Neustálé srovnávání s ostatními dětmi. Se sourozenci, spolužáky nebo s typickým „když jsme my byli ve tvém věku“.
• Střídání chvály a kritiky podle momentální nálady rodiče, nikoli podle reality.
• Pocity viny v dítěti, které jsou vyvolávány na základě běžných projevů autonomie, při nesouhlasu, únavě a tak dál a tak dál.
• Požadavky na loajalitu a vděčnost i v situacích, kde dítě zažívá tlak a strach.
• Vyžadování kontroly nad osobními rozhodnutími i v dospělosti (výběr partnera, vzdělání, povolání).
• Vytváření dvojího obrazu – jiného pro veřejnost, jiného za zavřenými dveřmi.

shutterstock_2170756605.jpg

Shutterstock

Dítě narcistického rodiče si ani v dospělosti často neumí nastavit hranice a má pocit, že není dost.

Co si z takového prostředí dítě odnáší?

Vztah s narcistickým rodičem neformuje jen konkrétní vzpomínky, ale celý způsob vnímání sebe sama. Dítě, které se muselo přizpůsobovat nepředvídatelnému emočnímu klimatu, často přechází do dospělosti s pocitem, že není dost. Že nemá nárok být slyšené. Že jeho emoce obtěžují. A že láska je něco, co se musí zasloužit sebeobětováním.

V dospělém životě se pak takový vliv může projevit jako:

• přehnaná potřeba být druhým prospěšný a nikdy neodporovat
• chronický pocit viny spojený s odmítnutím nebo samostatným rozhodnutím
• neschopnost udržet zdravé hranice v partnerských i pracovních vztazích
• opakované přitahování lidí s manipulačními rysy
• úzkost z konfliktu, strach říkat ne, vnitřní zmatek v důležitých momentech
• výrazné vnitřní sebepozorování, včetně pochybností o tom, co je oprávněné cítit

Jak se z vlivu narcistického rodiče vymanit

Osvobození se z vnitřního sevření, které vztah s narcistickým rodičem zanechává na psychice, není otázkou nějaké jediné terapie ani jednoho rozhodnutí. Jde o pomalý proces, ve kterém se postupně odstraňuje nános naučeného studu, přizpůsobení a mlčení.

Prvním krokem bývá vůbec připustit, že dítě nemá povinnost být rodiči vděčné za to, že žije a přežilo, a že má právo pojmenovat bolest, i když nevznikla z jednoznačně definovaného zla.

Důležitou součástí tohoto procesu bývá:

• uznání vlastní zkušenosti bez zpochybňování, relativizace nebo obviňování sebe sama
• opakované připomínání, že zranění vzniklo v kontextu, který nebylo možné ovlivnit, když jsme byli dítětem
• postupné nastavování hranic, nejprve vnitřně, pak i navenek
• pochopení, že kontakt s rodičem nemusí být povinností, pokud znamená další bolest
• hledání bezpečných vztahů, ve kterých je možné mluvit beze strachu
• terapeutická nebo jiná odborná pomoc, pokud je potřeba dlouhodobé podpory

Důležité je rozklíčovat i to, proč lidi vyrůstající s narcistickým rodičem často zůstávají dlouho v tichu. Odpovědí je vnitřní bagatelizace. Pocit, že jiní to měli horší. Že se vlastně nic strašného nedělo. Že přece bylo co jíst a kde bydlet. Jenže emoční realita nelže a to, co v člověku zanechává trvalý stín, není vždycky tím, co je na první pohled viditelné.

Pojmenovat vztah s narcistickým rodičem proto není zrada, slabost nebo výmysl. Je to veledůležitý krok k tomu, aby bolest přestala ovládat budoucnost stejně jako ovládala dětství.

Jak se z toho dostat, když už jsme dospělí?

Nikdy není radno hrát si na terapeuty a rozdávat rady, jak se nám zlíbí. Všichni umíme být chytří jako rádio, když se nám to hodí a když se nás to netýká. Když ale necháme stranou odbornosti, linka řešení je jasná. Musíme prostě nějak začít. A začít je těžké. Protože první věc, kterou tě takový rodič naučí, je nevěřit si. Druhá je být loajální i za cenu vlastního sebezničení. A třetí – nikdy nevyprávět pravdu nahlas.

Ale pokud jsi tady, abys cíleně četla, a něco v tobě rezonuje, pak si nejde donekonečna namlouvat, že přeháníš a netýká se tě to. Je potřeba:

• Připustit si pravdu, bez zlehčování a bez výmluv.
• Pojmenovat si, co bylo a co je.
• Nastavit si aspoň nějaké hranice, i kdyby měly být úplně první v životě.
• Najít bezpečný prostor. Ať už je to terapie, důvěryhodný člověk, nebo čas, který máš jen pro sebe.
• Přestat čekat, že se ten rodič někdy změní. Nedočkáš se, protože se nezmění.

Není to tvoje vina

Tohle je možná jediná věta, kterou jsi nikdy neslyšela, ale měla bys ji číst znovu a znovu. Tohle nebyla tvoje vina. To, co jsi cítila, nebyla slabost. To, že to bolelo, neznamená, že jsi byla přecitlivělá. To, že sis to dlouho nepřipouštěla, je naprosto normální. A to, že s tím chceš konečně něco dělat, je tvoje síla.

Máš ty sama zkušenosti s takovým rodičem? Nebo se dokonce občas přistihneš, že ty sama se jím snažíš nebýt?

Autorka článku: Bára Klímová

Použité zdroje:

• lekarnickekapky.cz/leky/spravne-po-uzivani-leku/psychosomatika-jaky-je-vliv-psychiky-na-lidske-zdravi.html
• ordinace.cz/clanek/psychosomaticka-onemocneni-telo-a-duse-volaji-o-pomoc
• psychologytoday.com/us/blog/communication-success/201602/10-signs-narcissistic-parent
• parade.com/living/traits-of-people-with-narcissistic-parent-according-to-psychologists
• cnbc.com/2022/09/05/a-psychologist-shares-the-signs-of-a-narcissistic-parent-its-a-toxic-way-to-raise-your-kids.html