Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nás oslovila s prosbou o uveřejnění svého příběhu. Jméno ženy bylo na její žádost redakčně pozměněno. Fotografie je ilustrační. pozn. redakce.
„Nepřišla jsem o syna vlivem tragické události nebo řízením osudu. Přišla jsem o něj ve chvíli, kdy si do svého života pustil jinou ženu. S tímhle osudem se nehodlám smířit. Dala jsem synovi život. Měl by to brát v potaz,“ píše jedna z našich čtenářek.
Po rozvodu mi zůstal jen on
„Když jsem se rozvedla, byl syn ještě malý. Jeho otec odešel za jinou a už se o něj příliš nezajímal. Zůstali jsme sami. Já a malé dítě, které mě potřebovalo ke všemu. Byla jsem pro něj máma, táta, opora i jistota. Neměla jsem čas ani energii řešit sebe.
Všechno se točilo kolem něj. Práce, škola, kroužky, domácí úkoly psané po večerech. Říkala jsem si, že chlapa vlastně nepotřebuju. Že všechno zvládnu sama. A to se taky stalo.
Syn úspěšně odmaturoval, poté vystudoval vysokou školu a stal se obchodním ředitelem jedné nadnárodní korporace. Byla jsem na něj tak pyšná! A na sebe samozřejmě taky. Byla to moje zásluha.
Syn se stal středobodem mého vesmíru
Ženy, které mají děti, určitě pochopí, že syn se stal středem mého světa. A to nejen v dětském věku, ale i v dospělosti. Vždy byl tím, komu jsem se svěřovala. Tím, komu jsem volala, když jsem měla radost nebo starost.
Všechno důležité jsem řešila s ním. Byli jsme sehraná dvojka. Věděla jsem, že tu pro něj budu vždycky a on to věděl taky. Když odešel studovat, bylo mi těžko, ale pořád se vracel domů. Alespoň na víkendy.
shutterstock_2584459049.jpg
Pak přišla ona!
Když mi ji poprvé představil, snažila jsem se být milá. Usmívala jsem se, ptala se, zajímala se. Ale uvnitř jsem cítila neklid. Dana neudělala nic špatně, já ale měla přesto měla pocit, že mi bere něco, co mi patří.
Syn se začal měnit. Už mi nevolal každý den. Měl méně času. Věci, které dřív řešil se mnou, začal řešit s ní. A já zůstávala doma sama a nechápala, kdy se to všechno takhle pokazilo.
Svatba byla konečná pro náš vztah
Když mi oznámil, že se budou brát, na oko jsem mu pogratulovala. Řekla jsem, že mám radost. Ale uvnitř jsem cítila prázdno. Věděla jsem, že od té chvíle už nikdy nebudu na prvním místě.
Po svatbě se odstěhovali na druhý konec republiky. Začali si žít svůj život. Víkendy, které dřív patřily mně, teď patřily jí. Telefonáty byly kratší. Návštěvy se staly velkou vzácností.
A já věděla, že mi syna ukradla jiná žena. Žena, která o něm nevěděla skoro nic! Která se nezasloužila o to, jaký je. Žena, která ho nevychovala, jen sklidila plody mé lásky a nekonečné péče.
Začala jsem si všímat jejích chyb
Nejdřív nenápadně. Pak čím dál víc. Všímala jsem si, jak s ním mluví. Jak ho ovlivňuje. Jak ho mění. Říkala jsem si, že s ním manipuluje a že dělá všechno pro to, aby náš vztah nadobro zničila.
Začala jsem o ní mluvit s ostatními. Pak i se synem. Poukazovala jsem na její chyby. Gesty i slovními hříčky a nevinnými urážkami. Dělala jsem to pro jeho dobro. Chtěla jsem ho ochránit tak, jak jsem to ostatně dělala celý život.
Ano, chci, aby se vrátil domů!
Přiznávám to. Přeji si, aby se rozvedli. Aby se vrátil domů. A udělám pro to, co bude v mých silách. Možná je to sobecké, možná trochu sebestředné. Je to ale můj syn. Má povinnost věnovat mi obdobnou péči, jakou jsem věnovala já jemu. Přijde na to. Jen to bude asi chvíli trvat.
Čím víc o celé situaci přemýšlím, tím víc si uvědomuju, že možná nebojuju proti snaše. Možná bojuju proti samotě. Proti prázdnu, které zůstalo, když si syn vybudoval vlastní život a odešel za ní.
Já si nikdy nevytvořila ten svůj. Všechnu sílu, čas a energii jsem vložila do jednoho člověka. A teď se bojím, že bez něj mi nezůstane nic. Možná bych měla vyhledat pomoc. Možná bych měla přestat bojovat. Ale zatím to neumím. Zatím dělám všechno pro to, abych nepřišla o poslední jistotu, kterou v životě mám,“ uzavírá svoje vyprávění Jana.
Otázka na tělo: Myslíš si, že má matka právo bojovat o pozornost dítěte i v dospělosti? Napiš nám svůj názor do diskuze pod článkem!
Autorský článek + výpověď čtenářky
