Náročná fáze, která se opakuje. I takový je dětský vzdor

Bigstockphoto
|
24. 02. 2022
|
Často si dětský vzdor pleteme s rozmazleností. Stačí pár opakovaných náznaků nevole a už se na ratolesti utrhneme s tím, že jejich rozmazlenost nezná mezí.

Ale třeba je to celé jinak a jen to my dospělí pořád ještě nechceme vidět. Máme obavu se trochu odklonit od zažitých kolejí a v kolotoči všednodenních povinností snadno sklouzáváme k představě, že děti zkrátka mají poslouchat, a to nejlépe na slovo a hned. A pokud to tak není, jsou rozmazlené a za pár let nám určitě budou skákat po hlavě. Alespoň tak to velice často zaznívá ze strany okolí. Jenže…

Dítě není pes

Samozřejmě. Ať se to komu líbí, nebo ne, rodiče se poslouchat musí. Dost možná je to opravdu zastaralý způsob výchovy, ale ať si kdo chce, co chce, říká, je neprůstřelně funkční. Velkou roli ale hraje i to, jak si ono poslouchání kdo vykládá.

Jestli si představujeme, že dítě funguje jako pes, který poslouchá na slovo, je to extrémně špatně. Nemůžeme přece do rodičovství naskočit s tím, že se doma bude fungovat jako na vojně a běda dítěti, které bude odporovat. Tohle celé je naprosto mimo a k ničemu dobrému to nepovede. A i když se takové poslouchání na slovo může stokrát tvářit jako výsledek perfektní výchovy, opak je pravdou.

Proč? Protože dítě, které nemá jinou možnost než okamžitě, teď hned poslechnout na slovo, to s největší pravděpodobností takhle bude dělat celý život. Bude zvyklé poslouchat ostatní. Bude plnit to, co ostatní nařídí. Až tak jednou šéf ne zrovna super party zavelí, že teď se bude skákat z okna, dítě zkrátka udělá jen to, co muselo dělat doteď. Poslechne. Nebude vzdorovat, protože ví, že vzdor je fuj a trestá se. Zkrátka vyhoví. Ať už na just rodičům, nebo jen ze zvyku, ale poslechne. A to chceme? Jasně, že ne.

Rozmazlenost ne, vzdor ano

Na první dobrou se může zdát, že je to jedno a totéž. Dítě vyvádí, ječí, vzteká se, dupe nohama, vztekle funí a jede si to svoje. Co si myslíme, když tuhle scénu vidíme na ulici? Protočíme oči s tím, že to teda ale je rozmazlenec. A přitom?

Dítě opakovaně v různých časech prochází obdobím vzdoru. Objevuje svoje já, neumí pracovat s emocemi, nezná pocit viny, jakékoliv NE mu připadá jako nepřekonatelný problém a chce prosadit sebe samo. Chce si plnit jen svoje potřeby a přání. Protože je ale ještě malé, samozřejmě neví, jak na to všechno jít. Dožaduje se pozornosti a chce si mnohé vynutit.

Později už testuje naše hranice, zkouší, kam až ho necháme zajít. Dítě bude chtít zkoumat, jak daleko od sebe jsou mantinely. Dítě bude číhat, jaká je reakce rodičů, když udělá to a ono. To všechno je totálně přirozené, potřebné a pro vývoj nesmírně důležité. Neměli bychom chtít takovou etapu přeskočit jen proto, že je pro všechny náročná.

Takže: Dítě se nechová jako malý pavián proto, aby tě naštvalo. Chová se tak, protože to zatím jinak neumí. Reaguje zkratkovitě, instinktivně a není v jeho silách pohlídat si kontrolu. To už je na rodičích. Na nich je, jak s takovými obdobími naloží a jak se k nim postaví.

bigstock-hands-of-parent-and-screaming-432618239.jpg

Děti potřebují objevovat mantinely. Na rodičích je, aby je stanovili.
Bigstockphoto
Rozmazlenost a vzdor? To jsou dvě odlišné věci, i když se to třeba nezdá...

Jak dětský vzdor společně zvládat

Stohy moudré literatury i odborníci, kteří s dětmi pracují. To všechno může v období vzdoru tápajícím rodičům pomoct, ale…

Tady a teď mluvíme o běžném vývojovém období. O klasickém dětském vzdoru, kterému bude dřív nebo později čelit každý rodič. Pokud nejde vyloženě o psychické problémy a poruchy, o vývojové vady a tak dále, zvládnete to spolu. I když je to sem tam pořádná makačka.

Univerzální rada neexistuje. Nasekáme spoustu chyb, než se všechno jakž takž doladí. Ale to k životu holt patří. Co funguje v jedné rodině, v jiné fungovat nemusí. Nicméně pár kapesních rad přece jen vytasit můžeme.

  • Všeho moc škodí. Děsně přísná, ale na druhou stranu i příliš volná výchova škodí. Ani jeden extrém není dobrý. Zlatá střední cesta, kdy se sice zavelí, ale taky je možné úměrně k věku dítěte společně řešit a diskutovat, je fajn.
  • Vnímej svoje dítě. Pozoruj, naslouchej a snaž se ho znát.
  • Dodržujte režim, který dítě posiluje v jistotě. Děti s režimem se líp orientují a vědí, co kdy následuje. Jsou si pak jistější.
  • Mějte doma trpělivost a někdy se zaměř i na to, jak ty sama reaguješ v různých situacích. Ať chceme, nebo ne, dítě nás zrcadlí.
  • Bacha na únavu. Unavená ratolest se rozjede snáz a obtížněji se taky utěšuje.
  • Buď tady pro dítě.
  • Za vzdor netrestej a buď důsledná. Projev pochopení, ale vysvětli, že neustoupíš.
  • Věci odlehčit a odvést pozornost jinam je taky možnost. To už ale nejde ve chvíli, kdy afekt probíhá. V takovém případě je lepší nechat dítě, aby si situaci odžilo. A znovu: být tam pro něj.
  • Zapojujte dítě do chodu domácnosti. I malý prcek je schopný plnit si povinnosti, když jsou nastavené rozumně a s citem.
  • Scény doma zpětně nepitvejte. Jakmile hněv poleví, shrň, vysvětli, ale o tři dny později už dítě opravdu neví, co a proč mu připomínáš.
  • Když se nepodaří vrchol vzteku zvládnout podle tvých představ a sama ujedeš, omluv se.
  • Nezesměšňovat, nevysmívat se. A už vůbec ne před druhým rodičem. Jízlivé žalování, že v obchodě zas byla scéna, dítě sice vnímá, ale ničemu tím nepomůžeš. V tu chvíli prcka zrazuješ.

Jak zvládáte období vzdoru u vás doma?

Autorka článku: Bára Klímová

Použité zdroje: zdroj 1, zdroj 2, zdroj 3, zdroj 4, zdroj 5

Související články