A že rozhodně přijdou. Možná nečekaně, ale zato zcela jistě. Třeba od kolegyně, která sice dietu nikdy nedržela, ale ví naprosto přesně, co máš jíst ty, když redukuješ váhu. Stejně tak tetička, která nemá děti. Ví o nich jen to, že jsou to nějací malí lidi, ale o tom, co všechno ve svojí výchově děláš špatně, má jasno. Kamarádka, která vždycky hned přesně ví, že chování tvého partnera by si teda zcela jistě líbit nenechala, i když jde jen o neumyté nádobí.
Tahle malá velká minová pole nejsou o tom, že bychom obecně neuměli přijmout názor, stanovisko, úhel pohledu nebo náhled druhého. Jsou o tom, že někdo překračuje naše hranice. Často neomaleně, s pichlavým podtónem a bezmyšlenkovitě.
My pak nevíme, jestli se smát, mlčet, slzet, ohradit se nebo dotyčného trefit skleničkou. Ty ale po dnešním článku vědět budeš a příště zachováš stoický klid i u toho stolu, kde všem kolegyně opět s rozkoší diktuje, jak mají žít.
Psychologie nevyžádaných rad
Lidi, kteří rozdávají rady, aniž by je o to někdo požádal, to často dělají s pocitem, že pomáhají. Jsou bytostně přesvědčení o správnosti vlastní cesty a mají dojem, že svět jejich moudra musí znát. Jejich přesvědčení o sobě samých je tak silné, že je ani nenapadne držet se trochu zpátky.
Tihle lidi mají pocit, že se nepletou, a všechno, co funguje nebo je dobré pro ně, bude souznít i s kýmkoliv jiným. Někdy je za tím snaha o dominanci, někdy strach či skutečný zájem o druhého, jindy prostě ale jen obyčejná potřeba cítit se důležitě a nadřazeně.
V drtivé většině případů je to pak rozhodně o vnitřní nejistotě. Ten, kdo se bojí o svůj vliv, snaží se radit. Stejně jako někdo, kdo si nevěří. I takový člověk potřebuje druhým radit. Ne pro jejich dobro, ne kvůli nim, ale kvůli sobě. Posiluje důvěru v sebe sama a o radu jako takovou ve skutečnosti vůbec nejde.
Až příště zase nevyžádanou radu dostaneš a budeš se jí trýznit, vzpomeň na naši zmínku o tom, že tyhle rady jsou projevem nespokojenosti toho, kdo je uděluje. O tobě neříkají vůbec nic, a dokonce na tebe nejsou ani mířené.
Proč lidi rozdávají nevyžádané rady?
Faktorů, proč je nevyžádaných rad jako máku, je spousta. U každého je důvod jiný a pohnutky k těmhle otravným radám se různí podle typu člověka. Ve finále je ale obecně celkem jedno, co člověka k chytračení vede. Výsledek vždycky bude ten, že se tahle rada může adresáta dotknout, a nic konstruktivního na tomhle způsobu komunikace není.
Když ale na možné důvody přece jen nahlédneme trochu víc zblízka, neobjevíme Ameriku. Všichni víme, že nevyžádané rady se často udělují mezi generacemi. Ale pozor. Vůbec ne jen směrem od starších k mladým, ale i opačně.
Starší mají pocit, že vědí něco víc, mladší si zase naopak myslí, že starší jsou mimo a potřebují poučit. Další motivací je potřeba uznání. Lidi rozdávají rady, protože hoří touhu být slyšet. Touží po respektu a chtějí mít dopad na nějaké aktuální dění. Místo sdílení vlastního příběhu nebo zkušenosti ale volí takovou formu výkladu, která je vyloženě jen otravná.
Do nevyžádaných rad se ale můžou promítat i skryté postoje. Například nedůvěra, závist, nesnesení odlišnosti. Když někdo nedokáže přijmout, že sis vybrala jinak než on, začne ti podsouvat, že to děláš špatně. Ale ty můžeš zůstat klidná, protože něco takového už není ani tvoje zodpovědnost, ani tvůj problém.
shutterstock_2427929881.jpg
Možné dopady nevyžádaných rad
Nevyžádané rady se sice tváří jako něco, co je jen na obtíž, ale dopady můžou být horší. Zvlášť u citlivějších lidí, kteří si například nevěří. Což je vlastně velmi příhodná otázka, jde-li o nevyžádané rady. Je nedůvěra sama v sebe příčinou, nebo důsledkem? Nevíme. Co ale víme je, že:
- Dlouhodobé přijímání nevyžádaných rad může vést k chronické nejistotě.
- Tyhle perličky taky snižují pocit kompetence.
- Přidělávají nám starosti, protože část stavíme jen na domněnkách. Jak tohle dotyčný myslel? Proč mi to řekl? Co mi tím chtěl říct? Spousta otázek, ale odpověď žádná. A máme zaděláno na overthinking.
- V extrémních případech může dojít až k tomu, že o sobě člověk úplně přestane rozhodovat. A to už není sranda, to je ztráta autonomie.
- V partnerských vztazích tohle chování bývá ukázkově toxické. Jeden radí, druhý se brání, nikdo ale nikoho neposlouchá. V práci je to zase demotivující. Ve výchově to může zraňovat dítě. V přátelství něco takového narušuje důvěru.
I když to mnozí myslí dobře, dopady má takové chování stejně. I proto by měl mít každý z nás nastavené hranice, které se nepřekračují. Ani směrem ven, ani směrem dovnitř.
Jak se k nevyžádaným radám postavit?
Nejdřív je vždycky potřeba rozpoznat, co se vlastně děje. Nevyžádaná rada totiž může přijít i ve velmi laskavém a přátelském tónu. Je milá a vyznívá jako zájem. Reálně tě ale v nitru hodně zasáhne. A to je ideální příležitost k tomu, abys sledovala své tělo, protože ti umí napovědět mnohé.
Cítíš-li napětí, sevření nebo podráždění, je to jasný signál k tomu, že tady není prostor pro tvou přístupnost. Nevyžádanou radu vůbec nemusíš přijmout, jen jsi to zatím možná nevěděla.
Není potřeba, aby byl člověk hrubý. Naopak. Efektivní je milý tón a nehádavá nota, když už chceme argumentovat. Můžeme například poděkovat a doplnit, že to nebo ono si rozhodneme sami. Co je ale zásadní a co většina lidí vypouští, je fakt, že se můžeme úplně klidně odmlčet, nereagovat a nedávat tak vůbec žádný prostor k rozvíjení další nechtěné debaty.
Úplně jsme si odvykli, že mlčení je taky reakce. Máme neustále tendence reagovat na všechno a potřeba vysvětlovat je monstrózní. U nevyžádaných rad ale nic z toho nefunguje. Nemusíme nikomu vysvětlovat, proč jeho radu nebereme v potaz. Vůbec není potřeba osvětlovat a konkretizovat, že tahle rada je v našem světě nevítaná. Naše hranice totiž žádnou obhajobu nepotřebují.
Někdy pomáhá i otázka, jestli tě daná osoba skutečně zná. Jestli ví, čím procházíš, v jakém se nacházíš rozpoložení i období. Odpověď jednoznačně bude znít ne, nezná. Zase jsme tak zase u toho, že nevyžádané rady jsou pouhým odrazem cizích domněnek, ne naší reality.
Jak to vidím já
S nevyžádanými radami je to peklíčko celkově. Nikdo o ně nestojí, vymezujeme se vůči nim, bojkotujeme je a škodolibě se jim vysmíváme. Ale když dojde na lámání chleba, chytrý jak rádio umí být občas každý z nás.
Možná je tak důležitější dávat si větší pozor na to, abychom sami nevyžádané rady nerozdávali, než abychom na ně uměli správně reagovat. Když se jimi na nás proviní druzí, budiž. Máme možnost mávnout nad tím rukou, pozvednout koutky a myslet si svoje. Jestli jsme na tyhle rady ale hákliví, a přitom je sami rozdáváme plnými hrstmi, hanba nám.
A jak to máš s nevyžádanými radami ty?
Autorka článku: Bára Klímová
Použité zdroje:
- psychologytoday.com/us/blog/insight-is-2020/201801/why-people-give-unsolicited-advice-though-no-one-listens
- verywellmind.com/whats-behind-different-types-of-unsolicited-advice-3144961
- psychcentral.com/blog/imperfect/2020/02/its-time-to-stop-giving-unsolicited-advice
- livewellwithsharonmartin.com/unsolicited-advice
- psychologie.cz/nevyzadane-rady
