Z metráčka anorektičkou. Příběh čtenářky Kamily

Propadnout anorexii není těžké, tedy pro někoho, kdo k tomu má predispozice.
|
06. 06. 2018
|
O tom, že děti umí být neskutečně kruté, se pravděpodobně přesvědčil už každý z nás. A jinak tomu nebylo ani u slečny Kamily, která se nám nedávno rozhodla svěřit se svým příběhem. Její křehká dětská psychika i tělo dostaly pořádně zabrat.

Matka se 110 kily

Vymlouvat se na geny ani na příbuzenstvo s nadváhou nebudu. Od malička jsem měla nějaké to kilo navíc. No, vlastně to nebylo kilo, ale několik desítek kil. Zatímco spolužačky nosily krátké sukýnky a nátělníky, já se schovávala do plátěných kalhot, stahovaček a dlouhých rukávů. A to bez ohledu na počasí. Vždycky jsem byla ta, kterou si do družstva na vybíjenou vybírali kapitáni „za trest“.

Šikana byla na základce na denním pořádku, hloupé poznámky na mou adresu a hlavně váhu jakbysmet. Není se asi čemu divit, že jsem do školy chodila nerada a neustále se vymlouvala na bolesti břicha, žaludku nebo krku. Matka, která mimochodem měla v té době skoro 110 kilogramů, mě ale brzy prokoukla a já do školy musela, ať se mi to líbil, nebo ne.

Už na střední škole jsem se dostala na sto kilogramů a byla jsem chodící kulička. Ne nadarmo mi spolužáci přezdívali „metráček“. Šikana se se mnou táhla i na střední. O nějakém vztahu, a to ať už mileneckém, nebo přátelském nemohla být řeč. Dokonce mi přišlo, že se mě spolužáci nějakým záhadným způsobem štítí. Upnula jsem se k učivu, a co se známek týče, excelovala jsem. To pochopitelně také nebylo ostatním spolužákům po chuti.“

1.jpg

Hubnutí může být pro někoho obzvlášť složité.
Geny hrají důležitou roli. Váhu ale můžeme hodně ovlivnit stravou a pohybem.

Deprese a anorexie

Stále častěji jsem propadala depresím a dennodenně si opakovala, že s touhle váhou musím něco udělat. Z duše jsem nenáviděla sport a zdravá strava? Ta mi nic neříkala. Proto jsem se dala tou nejhorší možnou cestou – hladověním, zvracením a projímadly. Dopracovala jsem se do stádia, kdy jsem stejně nedokázala říct jídlu ne. Protože jsem ale po jeho konzumaci měla šílené výčitky, to, co jsem snědla, jsem zanedlouho také vyzvracela. Jednu dobu jsem byla ukázková bulimička.

Stále jsem bydlela doma a chystala se na vysokou. Matka něco tušila, a když jednou přišla z práce dřív a já ji s hlavou v míse zaslechla až příliš pozdě, začala mě zpovídat. Všechno jsem jí řekla a ona mi místo podpory vyhrožovala léčebnou a blázincem (kde jsem ostatně poté také skončila). Věděla jsem, že na hubnutí budu muset jinak a o něco důmyslněji. Opět jsem se ale nevydala tou správnou cestou.

Začala jsem postupně snižovat množství přijatého jídla a během několika měsíců skončila u jednoho jablka a jogurtu denně. Váha sice šla dolů, deprese ale nepolevovaly, ba dokonce byly ještě horší. Nenáviděla jsem sebe, nenáviděla jsem okolí i matku. Sice jsem měla zanedlouho desítky kilogramů dole, moje tělo ale vypadalo hrozně. Strie nebyly to nejhorší, na celém těle mi visely odporné kusy kůže, které byly dříve vyplněné tukem.“

2.jpg

Zvlášť pro mladičkou slečnu je nadváha nebo obezita hodně omezující.
Nadváha a obezita člověku na sebevědomí nepřidává. Ne každý ale ví, jak s tím něco udělat.

Léčba nebo smrt

Tušíte správně. Se svým životním stylem jsem to z metráčka dopracovala k druhému extrému. V době „své největší slávy“ jsem vážila neuvěřitelných 42 kilogramů. Přestala jsem menstruovat, neměla jsem chuť žít. Ani tahle váha mi ale popularitu, přátelství nebo lásku nepřinesla. Byla jsem náladová, zimomřivá, věčně ubrečená, smutná a agresivní. Když jsem jednoho dne po cestě do školy zkolabovala, odvezla mě záchranka.

Probudila jsem se v nemocnici, obklopená lékaři a nespočtem hadiček s umělou výživou. Přestávaly mi pracovat orgány a do nemocnice jsem se dostala za minutu dvanáct. Byla mi doporučena ústavní léčba a psychoterapie.

Začala jsem chodit na skupinové a rodinné psychoterapie, byly mi nasazeny odpovídající antidepresiva, začala jsem se věnovat jezdectví a během dvou let se můj stav rapidně zlepšil. Netroufám si říci, že jsem úplně bez problémů, jedno ale vím jistě – z metráčka a anorektičky je konečně sebevědomá a zdravá žena,“ končí vyprávění s dobrým koncem Kamila.

Máš zkušenost s anorexií ze svého okolí nebo jsi tuhle chorobu dokonce sama prodělala? Poděl se o to s námi v diskuzi pod článkem!

Související články