Článek byl zpracován na základě příběhu naší čtenářky, která nás oslovila s uveřejněním níže uvedeného textu. Fotografie je pouze ilustrační a jméno ženy i jejího manžela je záměrně pozměněno. – pozn. redakce.
Na začátku to bylo pár sklenek…
„Když si vzpomenu na začátek našeho vztahu, vybaví se mi společné víkendy, smích a dlouhé večery u sklenky vína. Marek byl veselý a zábavný člověk, se kterým se nikdy nenudíte. Když si dal pivo po práci, nepřišlo mi to divné ani podezřelé.
Jenže po pár letech jsem si uvědomila, že „jedno pivo“ je každodenní rituál a že těch piv je čím dál víc. Někdy zvládl po práci „jenom“ čtyři kousky, jindy jich bylo bez mrknutí oka deset.
A pak přišla na řadu whisky. Nejprve příležitostně, později už téměř každý večer. Prý mu pomáhá usnout. Ze dvou panáků byla najednou láhev za večer. Nechtěla jsem si připustit, že mám doma alkoholika. Ostatně, která ženy by chtěla?“
Jeho nálady se měnily jako počasí
„Co je na tom možná to nejhorší? Že se Marek začal měnit. Nejprve fyzicky, poté psychicky. Když pil, chtěl se hádat. Často nešel pro výčitku nebo ostré slovo daleko. A došlo i na nějaké strkanice a facky. Tehdy jsem si poprvé řekla, že tohle nemám zapotřebí. Ale neodešla jsem. Ještě jsem v sobě neměla tolik síly.
Časem jsem se naučila perfektně rozpoznávat, jestli pil, nebo má čistou hlavu. Pod vlivem totiž stále častěji přicházel i domů. Stačil mi pouhý pohled nebo způsob, jakým položil batoh na zem, a měla jsem jasno.“
Když nepije, je to nejlepší člověk na světě
„Tohle je věta, kterou slyšíte od mnoha žen v podobné situaci. A je to pravda. Když měl Marek období abstinence, a že opravdu takové období párkrát bylo, byl úplně jiným člověkem. Starostlivý, pozorný, ochotný. Člověk, kterého bych si bez zaváhání vzala znovu.
Říkala jsem si, že ještě není všechno ztracené. Že možná stačí trpělivost, láska a podpora milovaného člověka. Jenže u alkoholika to takhle nefunguje. Dnes už to vím.“
shutterstock_2454455763.jpg
Léčit se nechtěl, prý se napije každý
„Když se Marek jednou porval se švagrem a zdemoloval půlku garáže, dala jsem mu ultimátum. Buďto se půjde léčit, nebo půjdeme od sebe. O léčbě nechtěl ani slyšet, prý má vše pod kontrolou a kdo si sem tam nedá pivo?!
Mluvila jsem o ambulantní pomoci, o skupinách, o tom, že by to mohl zkusit. Vždycky se bránil. Někdy ironicky, někdy vztekle, jindy s uraženým egem. Ale já jsem věděla, že bez pomoci to sám nezvládne.“
Ztratila jsem klid. A pomalu i samu sebe
„Začaly se u mě objevovat úzkosti. Usínala jsem s pocitem, že čekám na něco špatného. Budík zvonil, ale já měla pocit, že jsem nespala. Tělo bylo pořád napjaté, mysl unavená. Marek přespával ve vedlejším pokoji. Většinou s lahví tvrdého u gauče.
Měla jsem obrovský strach. Nejen o Marka, ale taky o sebe. Začala jsem být podrážděná, smutná, zamlklá. Kamarádky říkaly, že jsem jiná. Že už se neusmívám. A já si uvědomila, že mají pravdu.“
Jednoho večera jsem si přiznala krutou pravdu
„Seděla jsem v kuchyni a počítala v hlavě všechny ty šance, které ode mě Marek dostal. Všechny ty sliby, které porušil. Všechny ty dny, kdy jsem doufala a nedočkala se ničeho.
A najednou mě napadlo: Možná ho nemůžu zachránit. Možná mám zachránit sebe. Ta věta mě zabolela, jako by mi někdo vrazil nůž do hrudi. Ale zároveň mě na okamžik naplnila zvláštním klidem.“
Marek vydržel nepít tři dny
„Řekla jsem mu, že pokud se nepůjde léčit, odejdu. Tentokrát to nebyl planý slib, tentokrát to bylo moje pevné rozhodnutí. Marek zvládl nepít tři dny. Pak to zase přišlo. Ještě ten den jsem si sbalila věci a odjela k rodičům.
Léta jsem věřila, že láska může změnit mnohé. I člověka závislého na alkoholu. Dneska už vím, že to nejde. Alkoholik musí udělat ten první a nejtěžší krok sám. Pokud to nezvládne, nedokáže mu pomoct vůbec nic,“ uzavírá svoje vyprávění Lada.
A co ty? Žila jsi někdy život po boku člověka závislého na alkoholu? Poděl se v komentářích o svoji zkušenost. Třeba pomůže ostatním...
Autorský článek + výpověď čtenářky
