Trans lidé jsou stejní jako my! Rozhovor s ženou, která byla mužem

Proces přeměny je náročný, ale pro mnohé nevyhnutelný.
13. 04. 2017
|
Chlap jako hora a blázen do moderních technologií s neuvěřitelným smyslem pro humor a schopností připravovat nejlepší hamburgery široko daleko. Tak jsme v partě ještě donedávna znali – Honzu, který je dnes už vlastně Elizabeth.

Když před námi poprvé začal mluvit o změně pohlaví, koukali jsme na něj jako na zjevení. Zrovna on? Kde se to v něm vzalo? Nakonec jsme zjistili, že jsme našeho dlouholetého přítele vlastně vůbec neznali. Nedalo mi to a v průběhu proměny jsem ho, nyní vlastně už ji – požádala o rozhovor.

Moderní medicína pojmenovala transsexualitu až v 60. letech minulého století, byť jsou zmínky o transsexuálech staré jako lidstvo samo. Začněme tedy otázkou, kterou slýcháváš asi nejčastěji. Kdy sis poprvé uvědomila, že ses narodila ve špatném těle a cítíš se být ženou, nikoli mužem?

„Tak tohle je asi opravdu nejčastější otázka a je i docela záludná. Nedávno jsem v tomto ohledu dokonce překvapila sama sebe.

Pokud si pamatuji, tak takové první pocity, že je něco jinak, přišly ve věku okolo devíti let. Ale nedávno, když jsem byla u obvodní lékařky kvůli změně údajů v kartě, mi ukázala papír s testem, který jsem vyplňovala před nástupem do první třídy, a byla jsem překvapená. V testu jsem měla nakreslit pána, jenže už tehdy jsem nakreslila paní. Údajně první pohlaví, které nakreslíte, je pohlaví se kterým se ztotožňujete.

A tak jsem si vzpomněla například na to, že už v první třídě mi bylo nepříjemné chodit s chlapci na toaletu, a tak jsem raději odbíhala v hodině, abych se na toaletě s nikým nepotkala. Že jsem chodila do kabinky, asi nemusím zdůrazňovat.

Takže i když vědomý pocit odlišnosti bych opravdu řekla, že byl okolo devíti let, tak někde v podvědomí jsem to zřejmě věděla už v předškolním věku.“

Za to, že se člověk narodí ve "špatném" těle, nikdo nemůže.
archiv dotazované
Jan tušil od předškolního věku, že něco není v pořádku.

Kdy a jak jsi s touhle informací seznámila rodinu a okolí? Lidé obvykle neradi přijímají změny a něco, co není podle jejich nastavených škatulek. Jakých reakcí ses tehdy dočkala?

„Jak říkáš, lidé nemají rádi, když je něco jinak, a strach z odmítnutí je právě v případě transsexuálního člověka něco strašného. Když už totiž přijmete, kdo jste, přijde na řadu coming out a vám se začnou hlavou honit otázky jako „co když mě svět nepřijme“.

Já jsem se svěřila, když mi bylo 24. Napřed tedy kamarádovi, který je gay, a bavili jsme se chvíli o tom, jak se rodině svěřil on, abych se na to nějak připravila. Pak přišlo na řadu dalších pár přátel, díky kterým jsem se trochu otrkala, ale mamce jsem to prostě říct nedokázala.

Až jednoho dne jsem si ji zavolala do pokoje, požádala ji, aby zamkla a posadila se vedle mě. V slzách jsem jí řekla, že od malička toužím být holka.  Mamka a vlastně celá rodina to přijala dobře a mám v nich ohromnou oporu. Horší to bylo s přáteli. Kamarádky jsem před tranzicí téměř neměla a kluci se rozdělili do dvou skupin. První to vzali v pohodě a ti druzí už moc ne.

Co ovšem musím zdůraznit, je že jsem se až na pár výjimek (vesměs cizí lidé) nesetkala s vysloveně zlými reakcemi.“

Kdy započala tvoje přeměna? Lidé, kteří o této problematice mnoho nevědí, si neuvědomují, jak náročné a ponižující vyšetření se transsexuálů týkají. Přiblížíš jim, čím vším sis doposud musela projít?

„Tak asi hned z kraje bych řekla, že za sebe nepovažuji ta vyšetření za ponižující, i když každý člověk to vnímá jinak. Já jsem se ke všem vyšetřením postavila tak, že jsou nezbytná a že nikdo určitě nemá nějaké zvrácené potěšení z toho, že je podstupuji.

První v tomto maratonu je návštěva sexuologa. S paní doktorkou jsme si popovídaly, a ona mi vysvětlila, co všechno mě vlastně čeká, a že se musím obrnit trpělivostí. Na sezení u sexuologa jsem začala pravidelně docházet, a když jsem si prošla i psychologickým vyšetřením, potvrdila se diagnóza transexualizmus. Nezbytná jsou také vyšetření na interně a endokrinologii a jedno vyšetření, které někteří lékaři dělají, jiní zase ne, je pletysmografické. K tomuto vyšetření bych řekla, že mi přijde zbytečné.

Když má člověk tohle všechno za sebou, a minimálně rok dochází k sexuologovi, tak je možno zahájit hormonální terapii, během níž se berou léky, které potlačují tvorbu testosteronu, a do těla se dodává estrogen. V průběhu této terapie už vlastně žijete každodenním životem svého cílového pohlaví. Po roce hormonální terapie pak můžete před komisi a poté na SRS operaci.“

Jaké další změny tě ještě čekají? Na kdy máš naplánovanou operaci, během níž se z tebe stane žena?

„Další změnou bude už asi jen operace, kterou bych ráda podstoupila co nejdříve, ale kdy to přesně bude, to nevím. Díky hormonům bude samozřejmě i nadále docházet ke změnám v mém vzhledu. Co je problém u takovéto změny, je že vousy růst jen tak nepřestanou, na to jsou laserová centra, hlas se také nezmění, ten je třeba trénovat. Takže bych řekla, že toho mám před sebou ještě požehnaně.“

Tuším, že u nás změnu pohlaví platí zdravotní pojišťovna. Jsou ale země, kde si musí přeměnu platit sami klienti, což je od této životní proměny častokrát odradí. Máš přehled o tom, jak nákladná vlastně tato léčba je?

„Bohužel tohle nevím, ale podle jednoho dokumentu z USA je u nich cena operace srovnatelná s koupí nového auta.“

Jaké jméno sis nově vybrala a proč? A oslovuje tě dneska vlastně ještě někdo původním jménem (Jan – pozn. red.)? Jaké jsou tvoje reakce?

„Jako nové jméno jsem si vybrala Elizabeth podle britské královny. Mým původním jménem mě oslovují už jen přátelé, kteří to pořád zpracovávají, ale já se na ně nezlobím, pokud to tedy nedělají úmyslně. Dám najevo svou nelibost vůči mužskému oslovení, ale vím, že to chce čas.“

Byl někdy moment, kdy sis říkala, že to nezvládneš? Že na tuhle proměnu prostě nemáš? Co ti tehdy dodalo nejvíce odvahy pokračovat dál?

„Lhala bych, kdybych tvrdila, že takové momenty nejsou. Když už se ale cítím zle, tak mi pomáhají právě lidé z trans komunity. Myslím, že vědomí, že nejsem sama a že přede mnou už to zvládly tisíce lidí, mi pomáhá jít dál.“

Muž se někdy narodí a cítí se jako žena.
archiv dotazované
Dříve Jan, nyní Elizabeth.

Zmínila ses o trans komunitě. Jaká vlastně takhle skupina lidí je? Kdo v ní převažuje – muži nebo ženy? Napadá tě, proč tomu tak je?

„Tady bych v prvé řadě uvedla na pravou míru, jak se v trans komunitě bere pohlaví. Lidé často nechápou, že u trans lidí se používá to cílové pohlaví. Takže když podle odborné literatury převažují muži, tak se bavíme o FtM (female to male) lidech. Proč to tak je nevím. A co můžu říct o trans lidech obecně? Jsme prostě normální lidé s všedními problémy. Jsme stejní jako lidé okolo nás.“

Co pro tebe bylo na celé změně prozatím to nejnáročnější nebo nejbolestivější (psychicky, fyzicky)?

„Určitě strach z okolí.“

Před proměnou jsi určitě měla několik vztahů. Jak jsi tuto skutečnost, ale i své partnerky vnímala? A jaká je vlastně tvoje sexuální orientace?

„Tak vnímala jsem to asi jako způsob, jak splynout s davem, i když jsem se nikdy v takovém vztahu necítila úplně dobře. A jsem heterosexuální, což pro přesnost znamená, že se mi líbí muži.“

Co současné navazování vztahů? Máš nebo hledáš teď někoho? Jak si vlastně představuješ svého vysněného partnera?

„S navazováním vztahů je to teď pro mě těžké. Nevím co víc k tomu říct. Moc bych chtěla, ale muži o mně, zdá se, nemají zájem.“

Někdy je operace jediným řešením.
archiv dotazované
Elizabeth je prostě konečně spokojenější.

Přemýšlela jsi někdy o tom, jak budeš řešit děti? Neuvažovala jsi třeba o možnosti nechat si zamrazit sperma tzv. „na horší časy“?

„O zamrazení jsem uvažovala, ale když jsem zjistila, kolik pak stojí umělé oplodnění, a jaké jsou šance, že se to podaří na první pokus, došla jsem k závěru, že lepší bude ty peníze ušetřit na pokojík a školy a celkové zabezpečení pro dítě z kojeneckého ústavu. Myslím, že stejnou lásku mohu dát jak biologickému, tak i adoptovanému dítěti.“

Lidé, kteří tě už nějakou dobu znají, určitě nikdy nezapomenou na tvoje legendární hamburgery, po kterých se mohli utlouct. Jaké jsou vlastně tvoje koníčky? Co tě baví a naplňuje? Pořád kouzlíš v kuchyni a u grilu?

„V kuchyni mě to moc baví, ale především když mohu připravovat něco dobrého pro někoho jiného, i když v poslední době nebylo moc příležitostí. A obecně mě baví tvůrčí činnosti. Například ráda hraju jako DJka.“

Jan se jako muž necítil dobře.
archiv dotazované
Jana si všichni přátelé vždycky spojovali s naprosto luxusními hamburgery. :)

Vzkázala bys něco lidem, kteří se narodili do špatného těla, ale stále se v sobě snaží skutečnou identitu násilně potlačit? A je něco, co bys chtěla naopak říct lidem, kteří tě znali jako muže a s tvojí proměnou se dodnes nemůžou ztotožnit?

„Lidem, kteří s tím bojují, bych vzkázala, ať se nebojí. Já lituji toho, že poprvé, když jsem chtěla touto změnou projít, už když mi bylo 14, jsem dostala strach a bála jsem se dalších 10 let. Lituji každého dne, kdy jsem dospívala jako muž a kdy testosteron dělal s mým tělem věci, kterým jsem se mohla vyhnout, kdybych se tehdy nebála.

Takže věřte, že v tom nejste sami a jestli si myslíte, že se to nějak „samo spraví“, věřte mi, že nespraví. Jen se budete trápit víc a víc. A hlavně – lékaři tady nejsou od toho, aby nás soudili, ale aby nám pomohli.

A co bych vzkázala lidem, kteří se s mou proměnou nedokáží ztotožnit? Asi jen to, že jsem, kdo jsem a s tím se nic dělat nedá. Pokud potřebují čas, tak to chápu.“

 

Mockrát děkuji za tvůj čas a rozhovor!

Související články