Diogenův syndrom: Když se z křečkování stane nemoc

Křečkování, hromadění věcí... Říkejme Diogenově syndromu, jak chceme.
|
02. 04. 2018
|
„To kolo nevyhazuj, nikdy nevíš, kdy se může hodit,“ povídá děda a skládačku, za kterou by mu v muzeu utrhali ruce, ukládá k dalším asi pěti exemplářům. Vedle nich se hromadí stohy letáků, neotevřených knih, plesnivého dřeva a obalů od vajíček.

Prvotní příznaky chorobného „křečkování“ vypadají vlastně úplně nevinně. Postižený, většinou osoba v pokročilejším věku, působí na své okolí jako extrémně šetrný spořivec. Je mu líto vyhodit staré a mnohdy i rozbité nebo nepotřebné věci, protože by se mu mohly někdy v budoucnu hodit.

Schraňovat může vlastně cokoli – od novin, přes zavařovací sklenice, až po automobilové součástky, zahradní hadice nebo třeba zmíněné obaly od vajíček. Postupem času se ale z jeho „záliby“ stává problém obřích rozměrů, jenž má dopad na celou rodinu a blízké okolí.

Diogenes vlastnil jen misku pro psa

Onemocnění dostalo název po filosofovi, který se paradoxně vzdal veškerého majetku. Vlastnil pouze misku pro psa a i tu posléze zahodil. Jeho domovem byla psí bouda nebo sud, v němž trávil převážnou část svého života. Opovrhoval společností, institucemi i manželstvím. Nechtěl patřit nikomu a majetek nebo bohatství se mu z duše hnusilo. Těžko říci, co vedlo moderní psychiatry k tomu, aby pravý opak jeho odkazu nazvali Diogenovým syndromem.

Syndrom zaneřáděného domu

Kromě Diogenova syndromu se patologickému křečkování přezdívá také Syndrom zaneřáděného domu. Podobnost s tímto slovním spojením pochopitelně není čistě náhodná. Nepotřebné a prakticky bezcenné věci postupně pohlcují veškeré volné místo v domě. V extrémních případech je postižený doslova zavalen papíry, novinami, součástkami a dalšími nepotřebnými věcmi, o kterých tvrdí, že se jemu nebo okolí mohou někdy v budoucnu hodit.

1.jpg

Staré věci, které by "normální" člověk vyhodil, nemocný schraňuje.
"Může se to hodit." Zřejmě nejčastější věta lidí, kteří tímto syndromem trpí.

Království za odpadky

Představa toho, že bys do bytu či zaneřáděného domu naklusala a veškeré nahromaděné věci odstranila? Nemožné! Postižený je bude bránit vlastním tělem. Pokud se přece jen podaří odstranit byť jen jedinou věc, budeš si připadat, jako bys mu vzala to nejmilejší, co v životě vlastnil. Zahrne tě vlnou výčitek, kritiky a možná dojde i na sprostá slova, v krajním případě fyzický útok.

Jak rozeznat bordeláře od nemocného Diogenovým syndromem?

  • chorobné hromadění nepotřebných věcí a odpadků
  • neschopnost zbavit se kterékoli z nahromaděných věcí
  • tvrzení, že každá věc se může někdy v budoucnu hodit
  • nahromaděné věci ale postižený nijak neudržuje
  • v krajních případech není postižený schopný dodržovat základní hygienu
  • odmítání pomoci druhých
  • snaha izolovat se od okolí
  • na pokusy o pomoc či prosby může postižený reagovat i agresivně

Pomoc? Je zbytečné dělat si iluze

Pomoct osobě, která trpí Diogenovým syndromem je vše, jen ne jednoduché. Jedinec totiž pomoc odmítá, reaguje agresivně, podrážděně a snaží se vyvarovat kontaktu s okolím i rodinou, která je obvykle tím prvním, kdo jeho diagnózu odhalí a snaží se mu pomoct. Léčba musí být v tomto případě komplexní a zahrnuje nejen intenzivní psychoterapii, ale také podání odpovídajících medikamentů. Prvním krokem je vyvedení postiženého ze zdevastovaného bytu, což se někdy neobejde bez pomoci policie. Do budoucna se jeví jako úspěšná kombinace farmakoterapie, psychoterapie a aktivní pomoci rodiny.

Související články