Nadměrná potřeba uznání zvenčí není jen drobný a neškodný zvyk. Je to vzorec, který ti nenápadně řídí život. Takže za drobný problémek se považovat nedá.
Myslet si, že takový vzorec je neškodný, je úplně stejné, jako bychom se domnívaly, že sedneme-li si celé od medu do mraveniště, nic se nestane. To je prostě nesmysl. Stane se a stane se toho moc. A žádné pěkné věci, stejně jako s tím mraveništěm, to nebudou, protože takový vzorec je ohromně vyčerpávající proces, který člověka úplně vycucává.
Ať uděláš cokoliv nejlíp, jak dovedeš, stejně pořád čekáš, až někdo přijde a potvrdí to. Řekne, že jsi šikovná, že jsi to zvládla. A dokud nepřijde, tak to vlastně ani pořádně neplatí.
Ten pocit nejistoty se pořád někde pod povrchem drží a nenápadně ti podsouvá, že bez cizího souhlasu pevnou půdu pod nohama nemáš a nezasloužíš si ji. Ve většině případů se pak ještě začneme litovat a sebemrskat a dojdeme pro jistotu k tomu, že si vlastně nezasloužíme vůbec nic.
Jenže pozor! Nadměrná potřeba uznání zvenčí není o tom, že bys byla slabá nebo nedej bože neschopná. Je to zkrátka naučený mechanismus. Vzorec, který sis kdysi vytvořila, protože tehdy zřejmě dával smysl a byl z nějakého důvodu potřebný. Dneska, ve tvé dospělosti, už ale není. Možná se tomu jen bojíš uvěřit.
Proč toužíme po pochvalách?
Potřeba uznání je přirozenou součástí lidské psychiky a provází nás od raného dětství, kdy se skrze reakce okolí učíme, kdo jsme a kam patříme. Touha být viděn, oceněn a přijat je hluboce zakořeněná a sama o sobě nepředstavuje problematického vůbec nic. Naopak. Je to celkem fajn učení se sebe sama a všechno jsou to takové malé milé maturity ze vztahů k ostatním, i k sobě.
Potíž nastává ve chvíli, kdy se z téhle přirozené potřeby stane hlavní měřítko vlastní hodnoty a vnitřního klidu. Pokud začneš své sebevnímání opírat výhradně o reakce druhých, postupně ztrácíš schopnost vnímat sebe samotnou nezávisle.
To, co na první pohled vypadá jako nevinná radost z pochvaly, se v takovém případě proměňuje v mechanismus, který tě nenápadně svazuje. A už to jede. A do dospělosti. Nikdy už pak nejde jen o příjemný pocit, který zahřeje a potěší, ale o nutnost, bez níž jako by tvé jednání postrádalo smysl. Vnitřní jistota se vytrácí a nahrazuje ji nejistota, která čeká na potvrzení zvenčí. Čím častěji se tenhle vzorec opakuje, tím hlouběji se usazuje a tím obtížněji se ho samozřejmě zbavujeme.
Najednou se přistihneš, že své kroky neřídíš podle vlastního přesvědčení, ale podle očekávání okolí, která ale třeba nejsou ani vyřčená nahlas. Nebo dokonce nejsou vůbec a jde jen o tvoje domněnky. A tady naskakuje ten naučený vzorec. Jsou to jen otázky v tvojí hlavě. Zbytečné, leč mocné, bohužel.
Nutí tě pochybovat o tom, jestli jsi dostatečná, jestli jsi obstála, jestli jsi nezklamala… A odpovědi na ně nehledáš u sebe, ale u druhých, což je špatně v každém ohledu.
V tu chvíli už nejde o sdílení radosti ani o přirozenou lidskou potřebu uznání. Jde o vlastní bič, který tě svým neúnavným práskáním nutí neustále se přizpůsobovat, upravovat, roubovat se do něčích představ, ohýbat se a dokazovat vlastní hodnotu.
Co je asi vůbec nejhorší, je fakt, že tenhle mechanismus je odporně zrádný. Přímo zrůdně zrádný. Dlouho se může tvářit jako efektivní motivace k výkonu nebo snaha být lepší. Na tom přece není nic hrozného. Dokonce je to s onou motivací přesně naopak.
Jenže ve skutečnosti to tak není. Zmíněný mechanismus odvádí pozornost od toho podstatného, ne-li nejpodstatnějšího. Čili od vlastního prožívání a autenticity. Postupně se vytrácí schopnost vnímat, co skutečně chceš, protože prostor zaplní potřeba obstát především v očích druhých. Pořád se chceš zalíbit a hlídáš se. Hlídáš, hlídáš, až úplně zmizíš.
A právě v tom rozdíl mezi zdravou touhou po ocenění a závislostí na uznání spočívá. Touha tě může zdravě nakopnout a povzbudit, závislost tě ale nenápadně odpojuje od tebe samotné a staví tvou hodnotu na něčem, co nikdy nemůžeš kočírovat naplno.
Příčiny závislosti
Člověk nemusí být Einstein, aby věděl, že nadměrná potřeba uznání zvenčí nevzniká náhodou ani ze dne na den. Skládá se pomalu, ale jistě z drobných zkušeností, které se v člověku usazují už od dětství. Právě tehdy se učíš, co znamená být dost, a velmi záleží na tom, za jakých podmínek jsi byla přijímaná a oceňovaná.
Pokud bylo uznání spojeno hlavně s výkonem, chováním nebo splněním očekávání, snadno si odneseš do dospělosti přesvědčení, že hodnota není samozřejmá a musí se neustále potvrzovat a musíš se o ni zasloužit.
Možná jsi taky byla chválená ve chvílích, kdy jsi byla hodná, tichá nebo bezproblémová, a míň (nebo vůbec) ve chvílích, kdy jsi byla sama sebou. Jsou i děti, které uznání postrádají úplně, protože někteří rodiče nechválí nikdy za nic. Takoví jedinci si to později dohánějí jinak a jinde.
Velkou roli hraje i to, jak se u vás doma pracovalo s emocemi a komunikací celkově. Pokud nebyl prostor mluvit otevřeně, pokud převládala kritika nebo zlověstné ticho namísto vlídné a silné podpory, člověk si zvykne hledat orientaci venku, protože uvnitř ji jednoduše nemá z čeho postavit.
Do toho se postupně přidává škola, kolektiv a první srovnávání, kdy se přirozeně začínáme vnímat ve vztahu k ostatním. Hodnota se potom nenápadně přesouvá z vnitřního pocitu na vnější měřítka, která jsou proměnlivá a často i dost krutá, co si budeme… Pokud se v téhle fázi přesvědčení, že přijetí závisí na tom, jak zapadneš nebo obstojíš, zakotví a upevní, nemilý vzorec se zase prohlubuje.
Najednou jsme v dospělosti a tam už se tenhle vzorec jen přestrojí do jiných situací. Už nejde o známky nebo rodiče, ale o práci, vztahy, reakce okolí nebo třeba odezvu na sociálních sítích. Potřeba uznání zůstává, ano, ale přesune se jinam a začne se tvářit jako ambice nebo snaha být lepší. Ve skutečnosti za ní ale pořád stojí ta nejistota, kterou pro svoje vlastní blaho umenšujeme uznáním zvenčí.
V dnešní době ta pochybovačná a nejistá obluda obludná navíc zažívá žně. Neustále jsme totiž vystaveni hodnocení, jsme porovnáváni a masochisticky se vystavujeme viditelným výsledkům ostatních, které působí jako měřítko úspěchu.
shutterstock_2710335379.jpg
Smutné důsledky
Když se uznání zvenčí stane hlavním zdrojem vlastní hodnoty (a ono se jím stane dost často), začne si celý ten proces nenápadně vybírat svou daň. Jak už víme a musíme zopakovat, člověk se postupně odpojuje od sebe samého, protože místo vlastního vnímání začne upřednostňovat reakce okolí. Po těch přece lační a je to potrava pro jeho duši. Rozhodnutí už nevychází z toho, co dotyčný chce nebo cítí, ale z toho, co bude dobře přijato, pochváleno nebo aspoň neodsouzeno.
Velmi rychle se do toho všeho vkrádá taky neustálé pochybování. Kombinace přímo úžasná! I když něco zvládneš dobře, nestačí to, dokud to někdo nepotvrdí. V dospělosti se kvůli něčemu takovému třeba výrazně zkracuje radost z práce a úspěchu. Někdy mizí úplně, protože reakce zvenčí ne a ne přijít. Jenže kdo by mě chválil za to, že jsem krásně vytřela? Vnitřní jistota tak kvůli malichernostem i velkým věcem zůstává dál křehká a proměnlivá.
Dalším důsledkem je přizpůsobování, které se postupně stává automatikou. Člověk začne tlumit své názory, potřeby i hranice, jen aby se náhodou uznání nevytratilo. Navenek může takový člověk působit bezproblémově a vstřícně, ale uvnitř se hromadí napětí a nespokojenost. A taky frustrace, smutek, lítost, obavy a další parádní body, které nás efektivně zašlapávají do země.
Logickým vyústěním jsou krachující vztahy. Ty jsou těžce nevyvážené, protože dáváš víc, než je zdravé. Jako odměnu si žádáš uznání. To ale nikdy v takové míře, jakou bys potřebovala, nepřijde.
Hodně se to promítá i do pracovního života. Člověk má tendenci jít nad rámec, přebírat víc, než musí, jede hodně přes sebe a přes svoje možnosti, vyhoví všem a všemu, neodporuje. V téhle rovině takový člověk dokazuje svou hodnotu výkonem.
A že je někdo odosobněný obzvlášť citlivý na kritiku? Tak to snad ani není potřeba zmiňovat. Jakmile je totiž vlastní hodnota postavená na názorech druhých, každá negativní zpětná vazba zasahuje mnohem hlouběji, než by musela. To (ne)dá rozum.
Potřeba vnější validace – jak z ní ven?
Tohle téma není nic veselého. Frustraci střídá zoufalství, takže krása nádheru. Pozitivního na něčem takovém není vůbec nic. Ale fatální a konečné to taky není. Nadměrná potřeba uznání není něco, s čím se musíš smířit.
Není to povaha, nespravedlnost, zákon ani osud, ale naučený vzorec, který se dá postupně přepsat. Ne tak, že si večer jdeš lehnout s představou, jak to zítra bude jinak a vzbudíš se přepsaná, to bohužel. Ale Vědomě a krok za krokem – to ano. Základem není přestat chtít uznání úplně, protože to by nebylo ani přirozené, ani možné, ale přestat na něm stavět vlastní hodnotu. To znamená začít přesouvat pozornost zpátky k sobě. A to okamžitě.
Tím nejdůležitějším a nejtěžším je všimnout si, kdy uznání vlastně hledáš. Ten um spočívá v zachycení situací, ve kterých čekáš na reakci, ujištění nebo pochvalu dřív, než si sama ujasníš vlastní názor. To uvědomění bývá sice nenápadné a vždycky zní jako klišé, ale je to alfa omega. Umožní ti vystoupit z automatického fungování a získáš aspoň malý odstup.
Postupně se učíš obracet pozornost opačným směrem, než na jaký jsi zvyklá, a místo otázky, co si myslí ostatní, si začínáš pokládat tu podstatnější, tedy co si o tom myslíš ty sama a jestli to dává smysl tobě. K tomu se, zase přirozeně, přidá i blahodárná práce s hranicemi, emocemi i chtěním a nechtěním. To všechno se naučíš vyjadřovat bez potřeby dlouhého vysvětlování a nakonec zvládneš unést i to, že ne vždycky budeš všem vyhovovat.
Kočičí minitip závěrem
Nebuď na sebe přísná. Udělej si laskavost a ber v potaz, že je důležité obracet pozornost i k samotnému procesu, ne jen k výsledku. Všímej si vlastních kroků i ve chvílích, kdy je nikdo jiný neocení nahlas. Přesně tím se buduje ta vnitřní jistota, která není závislá na okolí.
Díky tomu se změní i vztah ke kritice, kterou se naučíš vnímat jako informaci, ne jako definitivní soud o vlastní hodnotě, který má za úkol tě ranit.
Týká se tě nadměrná potřeba uznání zvenčí? Máš nějaký způsob, jak ho zvládnout? Dej nám vědět v diskuzi pod článkem!
Autorka článku: Bára Klímová
Použité zdroje:
- dvojka.rozhlas.cz/sebeduvera-je-prospesna-ale-arogance-uz-skodi-8337927
- brainzmagazine.com/post/limiting-the-need-for-external-validation-and-building-self-worth-from-within
- psychreg.org/constantly-seeking-external-approval-drain-mental-reserves
- ineffableliving.com/what-is-external-validation/
- mentalhealth.com/library/narcissism-and-whats-underneath-part-ii-admiration-and-love
