Těmito slovy začal dopis, který nám do redakce poslala devětadvacetiletá čtenářka Jana. Už odmala ji sužují migrény. Aby toho nebylo málo, ve svém okolí se setkala s nepochopením a naprostou ignorací. Bohužel stejný postoj zaujali také lékaři, kteří ji označili za simulanta.
„Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Velmi dobře si pamatuji, že jsem tou dobou chodila na základní školu. Po jedné z hodin mi začalo být tak nějak divně. Před očima se mi mihotala barevná světýlka, najednou jsem měla výpadky zorného pole, vadily mi parfémy spolužaček a nakonec jsem si uvědomila, že se nedokážu souvisle vyjádřit. V hlavě jsem měla slova, která jsem chtěla složit do vět. Z mých úst ale vyšlo jen nesrozumitelné blekotání. Vyděsilo mě to.
Okamžitě si pro mě jeli rodiče, kteří měli podezření, že můj stav je zapříčiněný užitím drogy nebo alkoholu. Ani s jedním jsem pochopitelně neměla zkušenosti. Až mnohem později jsem přišla na to, že právě tenhle neidentifikovatelný záchvat, který vypadal jako mírnější mrtvička, byl ten milník, kdy se měl můj život obrátit o tři sta šedesát stupňů. Druhý den jsem proležela s ukrutnou bolestí hlavy a naši si pouze v duchu mylně potvrdili, že na vině byl alkohol. To bohužel netušili, co tenhle jeden záchvat spustí.
Nic podobného se u mě už nikdy nezopakovalo. Nevysvětlitelné bolesti hlavy ale začaly přicházet stále častěji. Trpěla jsem doma, ve škole, na prázdninách u rodiny a bolesti byly stále ukrutnější. Zpočátku jsem je řešila běžně dostupnými analgetiky. Protože nepomáhala, přesedlala jsem na tvrdší kalibr – léky pro ty, které trápí zánět trojklanného nervu. „Nafasovala“ jsem je od babičky, která na záněty často trpěla. Bohužel ani její léky mi nedokázaly ulevit. Proto mě rodiče poslali k lékaři.
bigstock-192330874.jpg
Moje obvodní lékařka si se mnou nevěděla rady, proto mi doporučila návštěvu neurologie. Bohužel jsem měla smůlu na lékaře, který mě po prohlídce, spočívající v poklepání na koleno a kroucení hlavou, odeslal na rehabilitace. Prý žádné projevy migrény nevidí, bolest hlavy ale může způsobit špatné držení těla. Z každé absolvované rehabilitace jsem odcházela s těžkou bolestí hlavy. A bolesti neustávaly. Ba právě naopak.
Okolí moje problémy přecházelo, spolužáci ani bývalý partner nedokázali pochopit, proč ruším domluvené akce z hodiny na hodinu. Během několika měsíců jsem přišla prakticky o všechny. Rodiče si mysleli, že simuluju, abych nemusela do školy. A to samé si myslel také můj neurolog. To, že mi „do papírů“ napsal, že jsem simulant, jsem se dozvěděla po šesti letech ukrutných bolestí a myšlenek na sebevraždu od nového lékaře. Vyzkoušela jsem kde co, od jehliček přes ajurvédské čaje, bylinky, masáže a homeopatika až po nejrůznější druhy tinktur, náplastí a cviků. Bolesti byly nesnesitelné a stále častější.
Několikrát za měsíc jsem byla na dva až tři dny naprosto vyřazená z běžného života. Přespávala jsem na toaletě, to proto, že mě trápily šílené nevolnosti a zvracení. Nebyla jsem schopná pozřít jakoukoli stravu, pila jsem po lžičkách kolu a trpěla jako zvíře. Pokud byste si chtěli udělat představu o tom, jak moje bolesti vypadaly, zkuste si do spánku pomalu nabíjet hřebík „desítku“. Asi takhle nějak to bolelo. Hlavou se mi začaly honit myšlenky na sebevraždu. Dala bych cokoli za to, aby ta šílená bolest skončila. Několikrát jsem se v koupelně přistihla s žiletkou v ruce, která byla tak blízko žil. Přišla jsem totiž úplně o všechno – o rodinu, přátele, podporu, vzdělání, zdraví a hlavně normální život.
Jak žiju dnes? V nejistotě, strachu, ale konečně bez neustále se opakujících několikadenních šílených záchvatů. Změnila jsem neurologa i obvodní lékařku a partnera. Můj současný neurolog mi diagnostikoval migrény bez aury a nasadil léky, které se nazývají triptany. Není to samozřejmě ideální řešení, pokud mě ale začne hlava pobolívat, okamžitě polknu prášek a do půl hodiny nevím o bolesti. Jaký je verdikt do budoucna? Na lécích se mohu brzy stát závislá, proto jsme domluvení na biologické léčbě, která by měla být koncem roku dostupná také tady u nás.
A co říci závěrem? Když bolí hlava, je to peklo. Jestliže má ale člověk migrénu, nepřeje si nic jiného než umřít a jednou pro vždy se téhle šílené bolesti zbavit. Pokud vám tedy někdo v okolí řekne, že na migrény opravdu trpí (bolest hlavy není to samé, co migréna!), neberte jeho slova na lehkou váhu. Pravděpodobně trpí víc, než si vůbec dokážete představit.“
Už víš, že život migrenika není jednoduchý. Máš někoho ve svém okolí, kdo migrénou trpí? Dej nám vědět do diskuze pod článkem.
