Jako první popsal syndrom zavrženého rodiče americký psychiatr Richard A. Gardner na počátku 80. let. Definoval ho jako poruchu, která se projevuje tím, že dítě soustavně a neodůvodněně zlehčuje a uráží jednoho z rodičů, až ho nakonec odmítá úplně. Při posuzování situace je podstatné, že zavrhovaný rodič se ničím výrazně neprovinil. Míra odsuzování a nenávisti vůči odmítanému rodiči je nepřiměřená jeho nedostatkům. Jde totiž o důsledek rozvodového boje a ne vždycky zcela uvědomované msty.
Je pochopitelné, že dítě může dobrovolně zavrhnout rodiče, který se chová opravdu tyransky. Nikdo se ani moc nediví, když otce, který matku dlouhodobě bil, potomek zavrhne. V případě syndromu zavrženého rodiče je ale důležitá právě míra nepřiměřenosti.
Možná to byl opravdu právě otec, který se provinil mimomanželskou aférkou se svou sekretářkou, ale to přece nemusí snižovat jeho rodičovské kvality a rozhodně to není důvod k celoživotní nenávisti. Opuštění matky partnerem je sice hodně tíživé a nepříjemné, ale rozhodně ne zavrženíhodné! Nehledě na to, že na rozchod jsou vždycky dva.
Jak se syndrom zavrženého rodiče projevuje?
Dítě, které je docela malé nebo minimálně nezletilé, je zneužíváno blízkým dospělým k vyřizování účtů s druhým rodičem. Manipulujícím rodičem je úplně ovlivněno. V podstatě za to, co dělá, nemůže, protože přebírá jenom to, co mu popouzející rodič přesvědčivě a leckdy i s falešnými nebo zkreslenými důkazy sděluje.
Pro dítě je nemožné zachovat si objektivitu ve chvíli, kdy rodiče metají hromy a blesky jeden na druhého. Logicky začne podléhat cílené manipulaci popouzejícího rodiče, s kterým je dítě v častějším kontaktu.
Anděl, nebo ďábel
Richard A. Gardner při popsání syndromu prokázal, že dítě závislé na rodiči, se kterým žije a kterým je popouzené hrubě proti druhému, si nakonec začne vyvíjet vlastní dynamiku postojů k zavrhovanému rodiči, až ho nakonec zavrhne naprosto. Dítě v tu chvíli vidí rodiče doslova černobíle. Jeden rodič je hodný, ten anděl, a druhý je zlý, ďábel, který za všechno může. Dítě si postupem času, bez ohledu na realitu narušené vnímání udržuje.
Proč to dělají?
Patrně žádný rodič nechce vědomě ublížit svému dítěti. Motivy popouzejících jsou mnohdy nevědomé a pocházejí z těch nejhorších stránek lidské povahy. Důvodem bývá msta, nenávist, agrese, závist, strach, potřeba vlastnit a ovládat dítě. To všechno pod rouškou lásky k dítěti. S pravou láskou ale takové jednání nemá nic společného.
Kdo je vlastně oběť?
V případě syndromu zavrženého rodiče je obětí hned několik. Jde totiž o velmi vážnou poruchu. Dítě ve své nezralosti ještě nemá vyvinuté všechny potřebné rozlišovací mechanismy, a není proto schopné rozpoznat manipulaci ze strany obviňujícího rodiče. Jednoduše řečeno, malý chlapec má maminku rád, a tak, když mu maminka denně vymývá mozek tím, že tatínek je zlý sobec, protože odešel k jiné paní a pořád nám jen ubližuje a nemá nás rád, nemá chlapec důvod mamince nevěřit. Stává se tak obětí své matky.
shutterstock_337642634.jpg
Programování dítěte proti druhému rodiči má (nejen) na jeho život a vztahy velmi tíživý dopad. Dítě si postupně přivlastňuje názory „hodného“ rodiče a vydává je za své, i když jim vlastně moc nerozumí. Tím dochází k emocionální deformaci dítěte. Programování dítěte způsobuje taky potlačování původně pozitivních emocí, které dítě mělo k druhému rodiči, a jakékoli potlačování emocí může vést k vážným psychickým změnám v prožívání dítěte.
Zároveň se tím vším dítě učí projevovat emoce nenávisti bez vážného důvodu, aniž by cítilo pocity viny (má na to přece nárok, když mu ten příšerný otec pořád volá a chce ho vzít k moři, místo aby víc šetřil na jeho studia). V celkovém důsledku je tak vážně ohrožena zdravá sebedůvěra dítěte, a v důsledku toho i všechny jeho budoucí vztahy.
Rodič jako oběť
O nic lépe na tom není ani zavržený rodič. V podstatě má pramalou šanci se bránit. Stává se terčem mnohdy až neuvěřitelně nevybíravých útoků koalice dítěte a programujícího rodiče. Cokoli v té nejlepší víře učiní, může být (a vězte, že bude) použito proti němu. Jeden příklad za všechny. Chceš kluka zavést na trénink? Špatně, protože nepodporuješ samostatnost. Chceš, aby chodil kluk na trénink sám? Špatně, jsi sobec, protože vozíš jenom sebe!
Postupně ho mohou začít odmítat i další blízcí členové rodiny, například rodiče zavrženého, protože tomu, co se děje zkrátka nerozumí (proč si to nechal zajít až tak daleko?).
Rodič tak přichází o kontakt s dítětem. Dospělá oběť, tedy zavržený rodič, nemá vyhráno ani ve společnosti. Znáš to, lidé si řeknou, že na každém šprochu pravdy trochu, a kdo ví, co on je vůbec zač, vždyť s ním ani vlastní kluk nemluví! Co naplat, že argumentace použitá zcela vážně proti zavrženému je naprosto nesmyslná.
Jak to řešit?
Zavržený rodič se samozřejmě může bránit u soudu. Soudy ale v našich podmínkách trvají dlouho a na samotné soudní jednání dojde zpravidla ve chvíli, kdy jsou vztahy v rodině již nevratně rozvrácené. Rady psychologů se dělí na dva tábory. Jedni radí rozhodně vytrvat a pokoušet se o kontakt s potomkem, jak jen to jde. Psát dopisy, posílat balíky. Zkrátka komunikovat a projevovat zájem, i když často bez výsledku a rozhodně nepolevovat!
Druhý tábor razí názor myslet taky na sebe. Dlouhodobý stres a odmítání může prokazatelně vést k psychosomatickým onemocněním, ke společenské izolaci až k depresivním stavům. Záleží tak na odolnosti rodiče a na tom, co je ještě ochotný snášet. Někdy v zájmu zachování vlastního zdraví nezbývá nic jiného než si udržovat naději, že až bude dítko zletilé, nastane příležitost si s ním všechno vyříkat.
