Protože pak to přišlo. Vlna anonymních, uštěpačných a urážlivých komentářů. „Vypadáš jak chlap.“ „Tohle bys neměla nosit s takovejma bokama.“ „Stejně zůstaneš sama.“ „Zase jedna pokreslená, co si myslí, že je umělkyně.“
A když se ohradíš, přijde univerzální odpověď: „Když se vystavuješ na internetu, tak s tím přece musíš počítat!“ Vážně? Opravdu jsme se dostali do bodu, kdy je potřeba o svém názoru informovat všechny v okolí hrubou a buranskou formou?
Hejt jako nový národní sport
Někdy to vypadá, že čím víc jsi vidět, tím víc ti lidi potřebují dokazovat, že by ses vlastně nikde ukazovat neměla. A je jedno proč. Máš pár kilo navíc a vyfotíš se ve fitku? Hejt. Jsi příliš hubená? Hejt. Jsi matka-samoživitelka? Hejt. Jsi bezdětná a miluješ cestování? Dvojitej hejt. Tetování? Ofina? Piercing? Práce z Bali? Moc, nebo snad málo make-upu? Všechno špatně!
Přesně takhle funguje český internetový rybníček, kde se každý druhý skrývá za anonymní profil a vytrvale bodá do lidí, kteří se nějak odlišují. Protože co? Protože můžou. Protože je to „jen názor“. Protože si myslí, že jejich názor někoho zajímá. Protože jejich život nestojí za nic, tak ho potřebují zkazit i ostatním.
Co všechno můžeš zničit jedním komentářem?
Ten komentář, co napíšeš za dvě vteřiny, protože „sis prostě musel/a ulevit“, může být přesně tím důvodem, proč se někdo přestane fotit. Přestane sdílet radost. Přestane věřit, že je hezký nebo dost dobrý. Nebo zajde ještě dál a začne pochybovat o své identitě. O tom, že je dobrý člověk, nebo o životě, který žije.
Možná ti to přijde přehnané. Ale zeptej se holek s poruchami příjmu potravy, lidí po coming-outu nebo těch, co celý život bojují s nízkým sebevědomím. Jeden hloupý komentář může přilít benzín do ohně, který už dávno hoří. A je úplně jedno, jestli jde o vzhled, orientaci, pohlaví, práci, nebo jen prostý fakt, že se někdo má rád a dovolí si to říct nahlas.
Je skoro až neuvěřitelné, kolik lidí cítí nutkání to zadupat. Jen tak. Pro vlastní pocit (bez)moci.
shutterstock_384115324.jpg
Pes, který štěká, nekouše. Ale může někomu zničit život
Nejsmutnější na tom všem je, že většina těchhle „hrdinů od klávesnice“ by v reálu ani nepípla. Nechutný hejt a ostrá slova si dovolí jen proto, že je chrání obrazovka a anonymní profil s kočkou, nicneříkajícím obrázkem, který vyplodila AI, nebo avatarem.
Někdo má zkrátka potřebu ventilovat frustraci z práce, vztahu nebo ze života tak, že ubližuje cizím lidem, kteří nic neudělali. Jen existují. A ukazují svůj život na osobním profilu nebo se realizují na místech, kde jsou zkrátka vidět. A je jedno, jestli se živí modelingem, herectvím, nebo přispívají do médií.
Chceš, aby tohle četla tvoje dcera?
Neříkáme, že se všichni musíme mít rádi a být za každé situace „sluníčkoví“. Pokud ale nedokážeš říct nic pěkného nebo pozitivního, radši mlč. Nebo se vžij do situace, kdy by podobné hejty musela číst tvoje dvanáctiletá dcera nebo syn, který se právě hledá a zkouší, co si vlastně může v životě dovolit.
Protože co když ten člověk právě vyhrál svůj vnitřní boj? Co když se odhodlal ukázat světu, kým je, a ty to všechno během jedné minuty zničíš? A co kdyby se ti tohle někdy stalo taky? Jak zareaguješ? Budeš tak silná jako za obrazovkou počítače?
„Slova mohou způsobovat zranění, ale taky je napravovat“
Co kdybychom na chvíli uvnitř vypnuli to nutkání všechno komentovat? Co kdybychom si řekli, že není ostuda být jiný a za ostudu považovali to, že ubližujeme druhým? Slova mají neuvěřitelnou sílu a moc (což ostatně moc dobře věděl i Albus Brumbál!).
Tak s nimi zkusme nakládat jako se šafránem a používat jen ve chvílích, kdy se to od nás očekává, ne tehdy, když si zkrátka nemůžeme pomoct. Protože to není „jenom komentář“. Pro někoho to může být jednosměrná jízdenka do pekla nebo na pomyslný druhý břeh, kam určitě nechce spěchat nikdo z nás…
Autorka článku: Vendula Flassig Vrablová
Použité zdroje: autorský text + vybrané příspěvky na sociálních sítích
