Helikoptéroví rodiče věnují přehnanou pozornost problémům svých dětí. Snaží se mít pod kontrolou všechny aspekty jejich života. Rozvážejí je do kroužků, organizují jim čas, dohlíží nejen na vzdělání, ale i na jejich kamarádské vztahy. Chrání je před fyzickou bolestí i emocionální újmou. A to všechno v domnění, že dělají to nejlepší, co můžou. Přílišná péče ale může mít neblahý vliv na jejich následný život.
Kdo je helikoptérový rodič?
Tahle metafora spatřila světlo světa v roce 1969, kdy ji poprvé použil učitel a dětský psycholog Dr. Haim Ginott ve své právě vydané publikaci Mezi rodičem a teenagerem. Obliba termínu narůstala pozvolna a někdy od přelomu tisíciletí se začal skloňovat mnohem častěji. Důvodů bylo jistě víc, ale tím klíčovým byl rozmach v používání mobilního telefonu. Moderní technologie daly rodičům do rukou mocný nástroj, jak dohlížet a kontrolovat své děti ještě mnohem víc než kdykoli předtím.
Helikoptéroví rodiče v praxi
Jsou pravým opakem rodičů, kteří vedou své dítě k samostatnosti. V parku je poznáš snadno, hlavně podle toho, že stojí děťátku pořád za zadkem. Na odrážedle drandí jejich brouček s helmou, postranní kolečka se mu bojí sundat a na brusle ho raději ani nepustí.
Sotva dítko nastoupí do školky (samozřejmě do výběrové) už má sjednané mraky kroužků a vzdělávacích aktivit. Rodiče se denně u personálu doptávají a požadují informace úplně a naprosto o všem. Angažovaní rodiče neponechají nic náhodě a organizují dokonce i dětské dýchánky, aby mohli svému potomkovi vybrat kvalitní kamarády z vhodných rodin.
Od plenek má děťátko nalajnováno, na kterou vyhlášenou základní školu nastoupí (co na tom, že je na druhém konci města). Prestižní gymnázium je úplnou samozřejmostí. Na vysoké škole mu rodiče kontrolují prospěch, v zaměstnání potom omlouvají absenci. Několikrát denně ho kontaktují a říkají tomu kamarádský vztah. Veškeré své počínání považují za naprosto normální projev milujících rodičů.
Jenže tohle není zdravý přístup a svojí nadměrnou péčí helikoptéroví rodiče vytvářejí generaci vystresovaných dětí, které si samy s ničím neporadí a jejichž odolnost proti stresu a zátěži je podstatně snížená.
Proč to dělají?
Je naprosto přirozené mít zájem o budoucnost svých dětí, podporovat je a ochraňovat. Abychom pochopili hlubší důvody takového jednání, musíme vzít v potaz celospolečenský vývoj a proměny lidské společnosti.
S přibývající sociální nerovností mezi lidmi se investice do kvalitního vzdělání dětí jeví jako dobré řešení a chrání děti před chudobou. Helikoptéroví rodiče se vlastně snaží připravit pro své děti úspěšnou životní dráhu, která povede k úspěchu a ten – jak víme – je dnes významnou společensky preferovanou hodnotou.
Jaké má helikoptérové rodičovství dopady?
Nejde jen o to, kroužit v blízkosti. Hodně záleží taky na tom, jaký styl výchovy rodiče uplatňují. Pokud jsou rodiče autoritativní, tedy dokážou své děti pomocí argumentů přesvědčit, aby dělaly věci, které si myslí, že jsou pro ně důležité, dopřejí jim jistou míru nezávislosti, zapojují je do procesu rozhodování a učí je řešit problémy, může být helikoptérové rodičovství pro dítě prospěšné a potomek z něj skutečně dost vytěží. Bonusem pak bude i blízký vztah s rodiči.
Oproti tomu stojí autoritářský styl, tedy výchova k poslušnosti realizovaná vydáváním rozkazů (bude to tak, protože jsem to řekl/a). Autoritářský způsob komunikace má v kombinaci s helikoptérovým rodičovstvím negativní dopady. Děti z takových rodin se často neumí samy obhájit, nezvládají řešit běžné problémy, mají nízké sebevědomí a stávají se závislými na svých rodičích. Můžou být sice skvěle vybaveny akademicky, umí jazyky a disponují celou paletou dovedností, ale v běžném životě selhávají a nezřídka je provází i úzkosti a deprese.
shutterstock_1570550326.jpg
Jak poznám, že jsem helikoptérový rodič?
Máš podezření, že tady teď píšeme o tobě? Vždycky je lepší pohlédnout pravdě do očí, protože jedině tak můžeš svůj postoj přehodnotit a začít měnit. Existuje několik indicií, které ti napoví, jestli bys neměla ve výchově svého potomka spíš ubrat. Zkus se nad nimi zamyslet, popřípadě je s někým, kdo tě zná, prodiskutovat.
Do všeho se vměšuješ
Telefonuješ hned matce spolužáka, se kterým se tvůj syn nepohodl? Komunikuješ s učiteli víc než s manželem? Hledáš na sítích v záplavě fotek svou ratolest už pár minut po tom, co odjela na tábor? A voláš pak vedoucímu, že ta mikina, kterou měl na fotce, je na večer příliš tenká? Nejvyšší čas zařadit zpátečku. Mnohem užitečnější je nabídnout dítěti pomocnou ruku, vyslechnout ho a případně poradit, jak se o sebe může postarat samo.
Radíš učitelům, lektorům a jiným autoritám, co mají dělat
Říkáš učitelkám nebo trenérce gymnastiky, jak má k tvé dceři přistupovat, co po ní může a nemůže chtít? Zkus se toho vyvarovat. Radši důvěřuj, že lidi na svých místech vědí, co dělají, a pokud náhodou ne, důvěřuj svému dítku, že se o sebe postará a v případě potřeby tě o nedostatcích informuje.
Spojení 24/7
Helikoptéroví rodiče se domnívají, že musí mít naprostý přehled o životě svých dětí. Kontrola nekončí maturitou, ale rodiče v ní pokračují i na vysoké škole, dokonce i v zaměstnání. Dítě bombardují zprávami, několikrát denně volají, požadují sdílení polohy, protože co kdyby náhodou…
Menší děti všude vozí jako rozvážková služba a nenechají je doma samotné ještě ani v 10 letech. Jenže takhle se rozhodně zdravé sebevědomí, vzájemná důvěra a soběstačnost nebudují.
Děláš dětem služku
Aby se tvůj vytoužený miláček dostal na dobrou školu, musí se rozvíjet a učit. Děláš za něj všechny domácí práce, protože on se musí věnovat oduševnělejším činnostem. A co kdyby se třeba při škrábání brambor říznul do prstu? To by ho pak chudáčka bolelo při hře na klavír. Takže pozor, s takovým přístupem z něj sice vyroste šikovný klavírista, ale dost pravděpodobně si sám neudělá ani večeři.
Umetáš cestičky a tlumíš dopady
Každý rodič chce pro své dítě to nejlepší a není moc tíživějších pocitů na světě než přihlížet utrpení vlastního dítěte. Proto je potřeba si uvědomit, že život bez zklamání neexistuje a pády k životu prostě patří. Dřív nebo později stejně přijdou a ty už u toho nebudeš. Nepřebírej iniciativu do vlastních rukou vždycky, když něco nevychází podle tvých očekávání.
Dětství je trénink na dospělost
Představ si dětství jako tréninkové hřiště. Dítě se v něm učí, jak překonávat překážky, jak si poradit se stresem a zátěží, jak nést odpovědnost za své jednání. Úplně jednoduchý scénář. Dítě neudělá úkol, protože se mu nechce. Druhý den dostane ve škole vyhubováno a úkol navíc. Naučí se tak, že povinnosti není dobré odkládat, a ještě přijde o jedno volné odpoledne, protože musí chybějící úkol doplnit. Příště si to nejspíš rozmyslí, pokud nemá vážnější problém.
Pamatuj, že jestli za dítko vyžehlíš průšvihy, uděláš domácí úkoly a uhladíš konflikty, děláš mu medvědí službu. Nejenže mu tím nepomůžeš, dokonce mu škodíš. Ochuzuješ ho totiž o vlastní zkušenost a prožitek, že se o sebe dokáže samo postarat. V dospělosti potom může tvrdě narazit. Kdo za něj bude orodovat v práci, když v dětství a škole jsi to byla ty?
Použité zdroje: zdroj 1, zdroj 2, zdroj 3
Autor článku: redakce
