Po letech před zrcadlem jsem zjistila jednu věc: kadeřnice není jen člověk s nůžkami. Je to trochu psycholog, trochu stylistka a někdy i tichý svědek životních změn. A tak mě napadlo sepsat malou zpověď ze zákulisí salonu, který je plný příběhů.
Některé jsou vtipné, jiné dojemné a některé by vydaly na celý román. A tak jsem si položila pár otázek, které dostávám nejčastěji a upřímně na ně odpověděla.
Co mě přivedlo ke kadeřnictví?
Už jako dítě jsem měla podezření, že skončím u něčeho kreativního. První náznaky přišly ve chvíli, kdy jsem začala stříhat vlasy svým panenkám. Když už nebylo co zkrášlovat na panenkách, přišla na řadu moje vlastní hlava. Experimenty proběhly. A ne vždycky dopadly podle plánu, ale někde se začít musí.
Až později mi došlo, že kadeřnické křeslo je pro mě vlastně ideální místo, trochu kreativní hřiště, trochu zpovědnice a někdy i malá terapie mezi nůžkami a zrcadlem.
Co lidi o práci kadeřnice netuší?
Pojďme si trochu otevřít kadeřnické tajemství. Jedna věc je jistá – kadeřnice ví skoro všechno. Víme, kde dělají nejlepší plastické operace, který právník je skvělý na rozvody, kde mají nejlepší zubaře, doktory a taky kam je lepší vůbec nechodit.
Víme, kdo hledá podnájemníka a někdy i to, kdo hledá nového manžela. A ano… Někdy stříháme manželku i milenku. A občas dokonce ve stejném týdnu.
Kadeřnické křeslo je totiž taková malá zpovědnice. Lidi si sem nepřicházejí jen pro nový účes. Přinesou si i svůj den, radosti, starosti a občas i malé životní drama. Za ty roky jsem vyslechla příběhy, které by člověka v životě nenapadly. Upřímně? Kdybych je všechny sepsala, bylo by z toho několik velmi čtivých knih. Ale neboj… Kadeřnické tajemství je přísně střežené. I když by vážně bylo co vyprávět.
shutterstock_2462071403.jpg
Jaký byl největší „kadeřnický moment“, na který nikdy nezapomenu?
Rozhodně můj první rok v práci. Právě jsem vyšla ze školy, a i když jsme byli dobře školení na střihy a barvy, na jednu věc vás škola úplně připravit nedokáže – na lidi. Na různé situace, na komunikaci, na to, jak se postavit sama za sebe.
Ten první rok byl vlastně taková velmi rychlá a intenzivní životní škola. Pamatuju si, jak mi jednou moje kolegyně a zároveň dobrá kamarádka řekla, že tuhle profesi dělá dvacet let a nikdy nezažila tolik zvláštních zážitků jako se mnou za jeden jediný rok.
Upřímně, moc mě tím tehdy nepovzbudila. Já si v jednu chvíli dokonce říkala, jestli mi tím vesmír nenápadně nenaznačuje, že bych měla dělat něco jiného. Ona se na mě jen podívala a řekla: „Ne, holčičko. To tě jen život školí.“ Dodnes se tomu smějeme.
Ale jeden ze zážitků z toho prvního roku je něco, na co vás nepřipraví žádná škola. Já tomu dodneška říkám…
Leštič brýlí pod pláštěnkou
Věř mi – tohle byl moment, kdy jsem opravdu nevěděla, jestli mám pokračovat ve stříhání, nebo předstírat, že jsem si ničeho nevšimla.
Dodneška si pamatuju, jak ten pán vešel do kadeřnictví. Vlasy měl žlutě odbarvené, u kořínků hnědé, do toho různé zářezy strojkem – takové ty „experimenty trojkou“, které naznačují, že předtím navštívil víc kadeřnictví než jen jedno.
Rychle mi došlo, že někde ho odbarvili, jinde se pokusili něco zachránit strojkem… A někde to asi skončilo po prvním tahu. Pán chtěl ostříhat nakrátko, tak jsem ho nejdřív posadila k mycímu boxu. A tam začaly první lehké náznaky, že dnešní směna bude… Zajímavá.
Napříč salonem seděla paní s barvou na hlavě. A zatímco jsem pánovi myla vlasy, začal se tak nenápadně drbat v rozkroku.
Nejdřív jsem si říkala: „Nic neříkej. To je normální. Chlapi to občas dělají. Třeba ho něco svědí. Třeba má nějaký problém.“
Paní na křesle se na mě dívala trochu vyděšeně. Já zase na ni. Proběhl mezi námi takový ten tichý rozhovor očima ve stylu „vidíš to taky?“.
Pak jsme se přesunuli ke křeslu před zrcadlo. A tam už to přestávalo vypadat jako obyčejné „nenápadné podrbání“. Hlavou mi běželo tisíc myšlenek.
Nic nedělej. Třeba si to jen namlouváš.
Znáš ty vtipy o tom, jak si chlap leští brýle pod pláštěnkou u kadeřnice?
Jenže v tu chvíli jsem si začínala říkat, že to možná vůbec není vtip. A já tam stála s nůžkami v ruce, čerstvě po škole, absolutně nepřipravená na situaci, kterou vám v učebnicích kadeřnictví opravdu nevysvětlí.
Měla jsem na sebe jedinou otázku: „Co mám teď sakra dělat?“ V tu chvíli jsem se podívala na svou kolegyni, která stříhala vedle mě, takovým tím vyděšeným pohledem, který říká „prosím tě, zachraň mě“.
Ona přišla, sundala pánovi pláštěnku… A v tu chvíli jsme se všechny vyděsily. Ruka vlevo, ruka vpravo… A zbytek nechám radši na tvojí fantazii. Následovalo velmi rychlé a velmi rázné vyhození ze salonu.
Trochu jsem si myslela, že po leštiči brýlí už mě nic nepřekvapí, jenže o týden později přišla další životní zkušenost. Do dveří salonu vstoupil klient, kterému jsem později začala říkat…
Pán Tyran
Týden po mém zážitku jsem si naivně myslela, že mě už mám ze zástupu klientů tohohle ražení vybráno. Vesmír si ale zjevně řekl „ale kdepak, holčičko“.
Do salonu tehdy vešel takový nenápadný klučík. Strakaté tepláky, mikina, na zádech batoh. Vypadal spíš jako student, který zabloudil do špatného obchodu. „Stříháte i bez objednání?“ zeptal se. Řekla jsem mu, ať chvilku vydrží.
Posadil se, počkal, přišel na řadu a usedl do křesla. Vysvětlil mi, jaký chce střih. Domluvili jsme se a já začala stříhat. Jenže po chvíli přišla první změna. „Vlastně bych to chtěl trochu jinak.“ Dobře. Upravíme. Po pár minutách další změna. „Ne, počkejte… Ještě jinak.“ Pak zase jinak. A ještě trochu jinak.
V jednu chvíli jsem měla pocit, že nestříhám vlasy, ale skládám Rubikovu kostku. Snažila jsem se zůstat milá a klidná. Řekla jsem mu: „Na začátku jste říkal něco trochu jiného, ale snažím se to upravit podle vás.“ To byla zjevně chyba. Pán najednou začal zvyšovat hlas. „Začněte mě už konečně stříhat tak, jak já chci, a ne jak se to líbí vám!“ Salon ztichl.
A on pokračoval. Velmi hlasitě vysvětloval, jak je na své zaměstnance tvrdý, jak musí být všude pořádek a jak lidi musí dělat věci přesně tak, jak on řekne. Křičel na celý salon. Já stála za ním s nůžkami a v duchu si říkala, že to bude fakt dlouhý den. Mezitím přišla nová klientka. Sedla si na gauč a čekala. Chvíli. Pak se podívala na scénu před sebou… A rozhodla se, že její vlasy ještě nějaký den vydrží. Zvedla se a potichu odešla.
V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem nejhorší kadeřnice na světě. Během jeho výstupu jsem odešla dozadu, abych se trochu nadechla a uklidnila. Když jsem se vrátila, nastal nečekaný zvrat. Najednou se omlouval, ale stále arogantním způsobem. „No… vyděsit jsem vás teda nechtěl.“ Já se rozhodla ten střih nějak dokončit. Když jsem se zeptala, jestli je to v pořádku, odpověděl: „Radši už to nechte.“
Šli jsme ke kase. Řekla jsem mu, že platit nemusí, když není spokojený. A pak se stalo něco, co jsem vůbec nečekala. Podíval se na mě, najednou měl milou, usměvavou tvář – jako by se během vteřiny přepnul do úplně jiné role.
Položil na pult peníze a naprosto klidným hlasem řekl: „Slečno, nenechte se těmi lidmi tak rozhodit. Na shledanou.“ A odešel. Já tam stála úplně opařená a říkala si jediné: Tak počkat… to byl jako sociální experiment, nebo co?
A takhle nějak vypadal můj první rok v kadeřnictví. Klientelu jsem ještě neměla… Ale zážitků by bylo na celý seriál. A tohle je jen malá ochutnávka pro pobavení. Jedno je ale jisté – tohle období mě naučilo víc než jakýkoliv kurz. Historky z kadeřnického křesla totiž zůstávají navždy. A některé z nich by nevymyslel ani ten nejdivočejší scénárista.
Zajímají tě další historky ze „Zpovědi jedné kadeřnice“? Dej nám vědět do diskuze. Mám jich totiž v zásobě víc, než by unesl jeden článek.
Autorka článku: Bára Procházková
