Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nás oslovila s prosbou o zveřejnění svého příběhu. Jméno ženy bylo na její žádost pozměněno. Fotografie je ilustrační. – pozn. redakce.
Budíček na čtvrtou a každodenní rutina pro pár tisícovek
„Každý den vstávám ve čtyři ráno. V práci jsem od šesti do tří, občas i déle. Pak chodím ještě nárazově na různé brigády. Jednou roznáším letáky, podruhé doplňuji zboží v marketech.
Jsem vyučená švadlena, v současné době pracuju v pekárně. Dělám, co můžu. A přesto mi na konci měsíce na účtu nezůstane skoro ani koruna,“ začíná svoje vyprávění Dana (52), která žije v jednom menším městě na severu Čech.
„Jakmile zaplatím nájem, energie, jídlo a léky, zbyde mi sotva pár stovek. A když se něco pokazí, a je jedno, jestli je to pračka, zuby nebo auto, musím si půjčit. Od sestry, od kamarádky, někdy i od nebankovní společnosti. Pro banku jsem nesolventní klient, tam mi neschválili ani kontokorent. Stydím se, ale jinak to nejde.“
Život po rozvodu? Zvládneš to, říkali. Ale nikdo neporadil jak.
„S bývalým manželem jsme žili skromně. Jenže po rozvodu jsem zjistila, jak těžké je přežít z jednoho platu. Mám 21 000 Kč hrubého. K tomu pár tisíc ze sociálky. Po zaplacení nájmu a úroků mi na měsíc zbyde něco okolo pěti stovek.
Když přijde výplata, zaplatím, co musím, koupím základní potraviny a posledních pár stovek uložím do obálky. Když se ale pračka nebo lednička rozhodne, že se jí u mě doma nelíbí, musím si na novou půjčit. Děsí mě doplatky za vodu, teplo i energie. A dovolená? Nevím, co to je. Nikde jsem už nebyla víc než patnáct let. Za co taky…
Vypadám jako obyčejná a pohodová ženská, co si nestěžuje a všechno zvládá. Pravdou ale je, že doma brečím nad složenkami nebo každým rozbitým talířem a spotřebičem. Každá koruna navíc je pro mě stres. Dokonce i když mě pozvou na narozeniny, nejdu. Ne protože bych nechtěla, ale proto, že nemám za co koupit dárek.“
shutterstock_2394581877.jpg
Lidé se mi smějí, když slyší, že jsem si musela půjčit na brýle
„Moje největší slabost je zdraví. Mám vysoký tlak, paradentózu, bolí mě záda, a nedávno jsem si musela koupit nové brýle. Stály čtyři a půl tisíce. To byl okamžik, kdy jsem si musela vzít další půjčku. Dvě splácím, třetí mám rozjednanou. A každá mě tíží jako kámen.
Kolegové v práci se mi pošklebují. Nedokážou pochopit, že si člověk v dnešní době musí půjčovat na brýle nebo zubní péči. Nepotřebuju dovolenou, luxus, ani auto. Jen bych chtěla zažít jeden měsíc, kdy nemusím přemýšlet, jestli si koupím pět, nebo deset rohlíků. Nebo to, jestli zaplatím elektřinu a zbyde mi i na nájem.
Děti nemám. Táta mi zemřel, když jsem byla ještě malá. Máma o pár roků později. Vychovávala mě babička a ta už taky není mezi námi. S bývalým manželem nejsem v kontaktu. Prý propadl hazardu a alkoholu. Mám vlastně štěstí, že mě za dobu manželství nezadlužil.
A tak se životem protloukám, jak to jenom jde. Pendluju mezi sociálkou a sídly nebankovek. A čekám, kdy mi (kdo) zlomí vaz,“ uzavírá smutně Dana.
Zažila jsi podobnou situaci? Musíš si půjčovat, i když pracuješ? Napiš nám do redakce svůj příběh!
Autorský článek + výpověď čtenářky
