Článek byl zpracován na základě příběhu naší čtenářky, která nás oslovila s uveřejněním níž uvedeného textu. Fotografie je pouze ilustrační a jméno ženy je záměrně pozměněno. – pozn. redakce.
Obě děti přišly neplánovaně
„Prvního syna jsem čekala ve 22 letech. Byl to vztah plný hádek, žádná stabilita. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, chtěla jsem jít na interrupci, ale nakonec jsem si říkala, že to nějak zvládnu. Partner se mnou vydržel ještě půl roku po porodu a pak odešel za jinou.
Žila jsem z dávek a pomáhala mi rodina. O pár let později jsem se seznámila s jiným mužem. Myslela jsem, že je to osud. Jenže ani druhé těhotenství nebylo plánované. Jak já s oblibou říkám, i druhé dítko byla vlastně taková milá nehoda. Bohužel se historie opakovala. Zase jsem zůstala sama. Tentokrát už i s vědomím, že to nebude lehké.
Dnes mám dvě děti, které nade vše miluju, ale musím přiznat pravdu. Ani jedno z nich jsem neplánovala a vlastně ani nechtěla. Nejsem mateřský typ a už vůbec jsem neměla prostředky na to, abych jim mohla dát vše, po čem touží. Ale miluji je a žijeme skromně. I díky podpoře od státu, samozřejmě.“
Život z dávek a strach o budoucnost
„Jsem na dávkách. Kromě toho mi s dětmi pomáhá máma a starší sestra. Občas si přivydělám na brigádách, když hlídá babička. Ale většinou je to boj o každou korunu. Každý měsíc počítám, jestli zaplatím nájem, jestli bude na kroužek pro syna nebo na nové boty pro dceru.
Často slyším od okolí, že jsem si to zavinila sama. Že jsem si měla dávat pozor a partnery lépe vybírat. Možná mají pravdu. Jenže už se to stalo a já nemůžu vzít zpátky ani jedno těhotenství. Někdy mám pocit, že mě společnost odsuzuje jen proto, že jsem máma samoživitelka na dávkách. Fakt mi to nedělá radost.“
shutterstock_2181013183.jpg
Pocity selhání a výčitky
„Nejtěžší na tom je, že si občas sama vyčítám, že jsem dětem nedokázala zajistit normální rodinu. Že vyrůstají bez táty. Když vidím spolužačky, jak jezdí s manžely a dětmi na dovolené, zatímco já řeším, jestli budu mít na zimní bundu, sevře se mi srdce.
Na druhou stranu – moje děti jsou to nejlepší, co v životě mám. I když nebyly plánované, daly mému životu smysl. Jsou důvodem, proč ráno vstanu z postele, i když mám pocit, že už nemůžu dál. Jen jim nemůžu dopřát značkové oblečení, nejnovější elektroniku a dovolené u moře. Doufám, že mi to jednou nebudou vyčítat.“
Budoucnost je nejistá
„Nevím, jaká mě čeká budoucnost. Někdy přemýšlím, jestli se mi vůbec podaří najít normálního partnera, který by mě přijal i se dvěma „cizími“ dětmi. Jindy si říkám, že vlastně nikoho nepotřebujeme. Už jsme toho přece tolik zvládli sami.
Jen bych chtěla, aby lidé přestali koukat na samoživitelky jako na vyžírky. Není to volba, kterou si člověk vysní. Je to realita, do které se dostane a ve které se snaží přežít,“ uzavírá Pavla svůj příběh.
A co si o tom myslíš ty? Měla se Pavla v těhotenství rozhodnout jinak? Jak vnímáš samoživitelky, které mají víc dětí a každé s jiným tatínkem? Dej nám vědět v diskuzi pod článkem!
Autorský článek + výpověď čtenářky
