Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nás oslovila s prosbou o uveřejnění svého příběhu. Jméno ženy bylo na její žádost redakčně pozměněno. Fotografie je ilustrační. pozn. redakce.
Z války do světa, kde ženy rezignovaly
„Na Ukrajině jsme zvyklé být ženami. Těmi opravdovými. Ne kvůli mužům, ale kvůli sobě. Obléknout se hezky, upravit se, mít radost z vlastního těla i vzhledu. Starat se o sebe, ale především o muže a o rodinu.
Když jsem přijela do Česka, zažila jsem šok. Na ulicích jsem viděla spoustu žen, které jako by na sebe už dávno zapomněly. Prostě rezignovaly. Pohodlnost převážila nad ženskostí. Vypadalo to, jako by jim bylo jedno, jak vypadají, jaký dojem u okolí zanechají. A to mě zasáhlo víc, než jsem čekala.“
U nás se ženskost bere jako samozřejmost
„U nás na Ukrajině je normální starat se o sebe. Nemusíš být bohatá, nemusíš nosit značkové oblečení. Stačí snaha, a hlavně touha pečovat o sebe. Žena musí mít jiskru, energii, musí se chtít líbit sama sobě.
A hlavně to neskrývat. Naši muži o unavené Češky nestojí. Nezavadí o ně pohledem. Jsou totiž zvyklí na ženy udržované, pěstěné a přirozeně krásné. Ženy, ze kterých energie doslova prýští.
U vás v Česku vídám opak. Smutné tváře, unavené oči, neupravené a mastné vlasy, vytahané oblečení, nadváhu a šedou pleť plnou vrásek a boláků. Ženy bez energie, bez života. Bez jediné jiskry.
Rozhodně nechci nikoho urazit. Prostě prodávám, jak jsem koupila. A hlavně se nebojím pojmenovat věci pravými jmény. Přijde mi, že Češky zapomněly na to, že být ženou je dar, nikoliv povinnost, která je řadě z nich na obtíž.“
shutterstock_712037005.jpg
Měla bych mlčet a šoupat nohama, vím
„A pak jsou tady čeští muži. Mí krajané jsou zvyklí ženě dát najevo obdiv. Obyčejným úsměvem, milou pochvalou. U vás jsem si všimla spíš chladného odstupu. Jako by se muži na ženy báli podívat. Jako by se báli být galantní.
Dívají se do země, do mobilu, dělají, jako by žena v jejich blízkosti ani nebyla. Přitom právě mužský zájem a laskavá pozornost dělají z ženy královnu. Dodávají jí sebevědomí, pocit důležitosti a sílu (za)zářit.
Vím, že moje slova mnohé naštvou. Chápu to. Přijela jsem ze země zmítané válkou. Měla bych mlčet a ‚šoupat nohama‘, jak někteří s oblibou zdůrazňují. Ale já dělám přesný opak. Snažím se z vás vykřesat to nejlepší.“
U vás mám něco, za co budu navždy vděčná
„V Česku jsem našla bezpečí, nový domov a mnoho dobrých lidí. Za to budu navždy vděčná. Ale když se dívám kolem sebe, mám pocit, že se tu ženy i muži navzájem přestali podporovat. Jako by se snad už ani nepotřebovali.
Připadá mi, že se z vaší země vytratila ta radost být ženou a hrdost být mužem. Možná je to jen můj pohled zvenčí. Možná se pletu. Ale věřím, že kdyby Češky znovu objevily svou ženskost a muži se nebáli být galantní, vztahy by tu byly krásnější, laskavější a naplněnější.“
Co si o Inniných slovech myslíš ty? Je to krutý pohled zvenčí, nebo pravda, která bolí jen proto, že zasahuje citlivé místo? Poděl se s námi o svůj názor v diskuzi pod článkem!
Autorský článek + výpověď čtenářky
