Řekněme si upřímně, že některé argumenty znějí rozumně. Často citlivě, někdy i přímo až tak nějak vědecky. Přesto se ale v tom všem v mnoha lidech objevuje tichá otázka, která se nesmí pokládat nahlas. Nezačali jsme se v dobré snaze dotýkat samotné podstaty těchhle svátků tak opatrně, až nám mezi prsty úplně mizí jejich symboly?
Jistě, podstatou Vánoc skutečně není rozmašírovat paličkou kapra a ukrást si v lesíku stromek, ale nezacházíme občas s tou korektností přece jen už moc daleko?
Svátky jako společná řeč, ne jako bitevní pole
Svátky v sobě odjakživa nesly něco, co přesahuje jednotlivce, a právě v tom jejich síla spočívá. Nejsou jen datem v kalendáři, ale sdíleným jazykem, kterým si společnost vypráví, kdo jaký je, možná i odkud přichází a co je pro něj důležité. Vánoční stromek taky není jen kusem dřeva v obýváku, ale je symbolem návratu ke světlu uprostřed tmy. Kapr na talíři není žádnou gastronomickou povinností, ale rituálem, který spojuje generace u jednoho stolu už léta.
Když se tak dneska vede boj o to, jestli tyhle symboly vůbec smí existovat, často se zapomíná, že svátky nejsou povinným předpisem, ale jistou pozvánkou. Problém proto vůbec nezačíná tam, kde někdo stromek nemá, ale tam, kde je jeho existence označována za morálně závadnou.
Společná řeč se pak mění v soubor zákazů a opovržení, které místo porozumění poskytují prostor pro nové nesváry. Místo sdílení přichází pocit, že cokoli tradičního je automaticky podezřelé a nevhodné. Svátky se pak stávají bitevním polem, kde se místo radosti řeší, kdo má právo co slavit a jak je to vlastně správně. Přitom jejich síla vždycky spočívala právě v tom, že byly otevřené niterní interpretaci, nikoli vynucované jednotné verzi.
Pokud z nich odstraníme všechny znaky, které někoho můžou dráždit, co z nich celkově zůstane? A co z nich zůstane těm, kteří si symboly chtějí ponechat?
Ekologie, ohleduplnost a hranice dobrého úmyslu
Ohleduplnost k přírodě a k druhým je hodnotou, kterou málokdo zpochybňuje. Debata o ohňostrojích, utrpení zvířat nebo nadměrném konzumu je legitimní a potřebná, na sto procent a bez pochyby. Problém ale nastává ve chvíli, kdy se z dobrého úmyslu stává jediná povolená interpretace reality.
Silvestr bez ohňostrojů může být tichý a krásný, ale taky smutný a prázdný. A ať prostě chceme, nebo ne, vždycky záleží na tom, co od něj kdo očekává. Pokud ale začne převládat tón, že radost má vypadat jedině tak a tak a že hlučné oslavy jsou známkou bezohlednosti, něco se krapet vychyluje.
Ekologie by měla vést k hledání lepších cest, ne k morálnímu vydírání. Ohleduplnost má zase inspirovat, ne trestat. A když se z ní stane bič, lidi se buď úplně stáhnou, nebo se začnou bránit. Extrémní řešení tedy často vyvolávají extrémní reakce a debata se vyostřuje do zbytečných konfliktů. Přitom existuje široké spektrum možností mezi bezhlavým plýtváním, nesmyslným konzumem a (absolutním) zákazem.
Svět není černobílý a svátky už vůbec ne. Pokud chceme, aby změny měly smysl, musí zůstat lidské a pochopitelné. Jinak se z nich stane jen další povinnost, kterou je třeba přežít. Což koneckonců coby většinový názor můžeme v debatách na sociálních sítích pozorovat bohužel už teď.
shutterstock_2536261965.jpg
Symboly jsou fuj aneb Vánoce v první linii
Velikonoční zajíček nebo valentýnský dárek nejsou hlubokou filozofií, ale právě v tom je jejich kouzlo. Jsou kýčovité, hravé, někdy až naivní, a proto fungují jako protiváha k vážnosti každodenního života. Když je začneme pitvat a analyzovat do posledního detailu, kouzlo samozřejmě, jak si mnozí přejí, ztratí.
Symboly přitom nejsou doslovnou interpretací čehokoli, ale vlastní vyjádření. Zajíček přece nemusí reprezentovat komerci, ale radost dítěte, které hledá čokoládové vajíčko na zahradě. Valentýnský dárek nemusí být kýčem, ale záminkou říct druhému, že na něj myslíme, protože jindy prostě nevíme, jak na to. No a?
Vánoce pak samozřejmě stojí v první linii symbolů, které se dostaly pod drobnohled moderní morálky. Stromek je problém, protože je pokácený. Kapr je problém, protože trpí. Dárky jsou problém, protože podporují konzum. Koledy jsou problém, protože ne každý je chce slyšet. Betlém je problém, protože je příliš náboženský. A světýlka? Ta jsou problém, protože spotřebovávají energii.
Problémem je setkávání s rodinou, protože ne každý ji má ideální, ale zároveň je problém i samota, protože působí smutně a nepatřičně. Problémem je hojnost, protože se plýtvá, a střídmost nebo dobročinnost se zase pro změnu stávají jen gestem pro zmíněné sociální sítě, u kterého se pro lajky někdo cvakne.
Nejde ale jen o stromky, kapry nebo ohňostroje, jako o samotný princip společného prožívání svátků v jednom čase a prostoru. Postupně se zpochybňuje potřeba sejít se u jednoho stolu, protože každý má jiné stravovací návyky, jiné tempo a jiné hranice komfortu. Tradice rodinného oběda je najednou líčena jako nátlak, který nerespektuje individualitu.
Společné zpívání koled je považováno za přežitek, protože ne každý se s textem ztotožňuje a ne každý má náladu sdílet emoci nahlas. Mikuláš s čertem mizí z ulic, protože by mohl někoho vyděsit.
Vánoce ale vedou a mění se v seznam věcí, které je třeba si neustále obhajovat, vysvětlovat nebo skrývat. Místo přirozeného prožívání přichází permanentní kontrola, zda nejsme příliš hluční, příliš dojemní, sentimentální, příliš tradiční nebo radostní. A právě v téhle chvíli se vytrácí ten slavnostní pocit, že Vánoce nejsou výkonem nebo nějakou zkouškou osobnosti, ale společným zastavením, které si naprosto každý může vyložit po svém. A pokud se z každého symbolu stane problém, který je třeba odstranit, ochuzujeme se o drobné rituály, které se do nás zvláštně propisují.
Extrém jako nová norma
Žijeme v době, kdy se všechno rychle mění a kdy je reflexe považována za ctnost. Neustále se ptáme, jestli je něco správné, etické, udržitelné nebo vhodné. To samo o sobě není špatně, problém ale nastává ve chvíli, kdy se přehodnocování stane nekonečným procesem s novými nálezy. Svátky pak s sebou místo oddechu nesou jen další únavu a nervozitu. Člověk už neřeší to, jak si je užít, ale jestli je slaví dostatečně správně.
Extrémní citlivost pak může paradoxně vést k otupění. Když je všechno problém, nic už není skutečně důležité. Lidi se začnou stahovat do soukromí a svátky ztratí svou společenskou funkci. Každý raději co nejrychleji zakotví doma a nevystrčí nos, jen aby náhodou nějak nešlápnul vedle a někoho nepobouřil.
Extrém se tak nenápadně stává normou, aniž by si toho vlastně někdo všiml. A normy pak samozřejmě mají tendenci vylučovat ty, kteří se jim nepřizpůsobí. Svátky by přitom měly být prostorem, kde je možné být různý. Kde vedle sebe mohou existovat stromky i jejich absence, ticho i hluk, hromady dárků i pár drobností. Pokud tuhle pluralitu ale nahradíme jedinou správnou cestou, ochuzujeme sami sebe.
A jak to máš s vánočními a jinými svátečními zvyklostmi ty? Držíš nějaké svátky, nebo na to už vůbec nehraješ?
Autorka článku: Bára Klímová
Použité zdroje:
- zlin.rozhlas.cz/jak-prozit-vanoce-v-klidu-rady-psychologa-davida-ungera-9583804
- brilliantio.com/why-are-holidays-important-to-a-culture
- sav.sk/journals/uploads/12300941SN_2023_4_31.pdf
- dreamstime.com/modern-santa-claus-using-tablet-next-to-christmas-tree-presents-cozy-living-room-concept-holiday-technology-festive-image413356977
- apnews.com/article/christmas-origin-history-jesus-gifts-santa-claus-af37867c2911d7368a9b8c835d6be138
