Jenže právě v tu chvíli je potřeba zachovat klid a vědět, jak správně reagovat. Není to snadné, ale pokud dítě cítí podporu, může se celá situace začít pomalu a efektivně řešit.
Téma šikany je v dnešní době bohužel stále aktuální, a to nejen na školách, ale i v různých zájmových kroužcích, ve sportovních oddílech nebo v online prostředí. Není to ale problém, který se týká jen dětí ze základních škol. Obětí se může stát i středoškolák, vysokoškolák, a dokonce dospělý člověk na pracovišti. Když se ale šikana objeví u dítěte, dotýká se to celé rodiny a často i širšího okolí.
Rodič, který o ní uslyší poprvé, obvykle prožívá šok. Je těžké uvěřit, že se něco takového děje právě našemu dítěti, a je přirozené cítit vztek vůči těm, kteří mu ubližují. Jenže – a tady vlídné, avšak velké „pozor“ – první reakce rodiče je pro dítě klíčová. Může rozhodnout o tom, jestli se dítě bude cítit bezpečně a bude mít chuť o problému dál mluvit, nebo se naopak uzavře a nechá si trápení pro sebe.
Proto je fajn vědět, jak s dítětem mluvit, co mu poradit a jaké kroky podniknout, aby se situace nevyhrotila, ale naopak se postupně začala měnit k lepšímu.
Co je šikana a co ne?
Než začneme řešit, co v takové situaci vlastně dělat, je dobré si ujasnit, co přesně pojem šikana znamená. Šikana není jen jednorázový konflikt mezi dětmi, kdy se pohádají, poperou nebo si vymění ostrá slova. Jde o opakované a vědomé chování, jehož cílem je ublížit, ponížit nebo ovládnout druhého. Může mít mnoho podob – od posměšků a ponižování přes ignorování až po fyzické útoky.
Do šikany musíme rozhodně zahrnout taky vydírání, ničení věcí nebo systematické vyčleňování dítěte z kolektivu. Důležité je vědět, že šikana má vždycky jakýsi mocenský prvek. To znamená, že agresor nebo agresoři mají převahu a oběť si sama neumí pomoct.
Rozpoznat šikanu někdy není snadné. Může být skrytá a projevovat se jen nenápadně, například tím, že dítě najednou nechce chodit do školy, má strach z konkrétního kroužku nebo začíná být smutné a uzavřené.
Někdy se rodič dozví o problému až v momentě, kdy dítě přijde s konkrétní stížností. A právě tehdy je důležité nepodceňovat ani zdánlivě malý problém. I svým způsobem nevinné posměšky můžou být začátkem něčeho vážnějšího. Proto je potřeba vždycky vnímat, co dítě říká, a brát jeho slova vážně. Pokud totiž rodič projevy bagatelizuje nebo hledí do mobilu a bezdušně přizvukuje, dítě se příště nemusí svěřit vůbec. A zřejmě nesvěří. Já bych se už pak taky nesvěřila…
Svěřit se není ostuda, ale odvaha
Jedním z klíčových bodů prevence šikany je dát dítěti jasně najevo, že o tom, co se mu děje, není ostuda mluvit. Ba naopak. Je to akt obrovské odvahy. Děti si totiž často myslí, že když řeknou rodiči nebo učiteli, že je někdo šikanuje, bude to považováno za žalování. Proto je potřeba dítěti vysvětlit, že sdílení takového problému není slabost, ale naopak síla. Když se dítě učí mluvit o svých pocitech a problémech, bravurně si osvojuje nástroj, jak se bránit a taky jak hledat pomoc.
Rodič by měl dítěti od malička opakovat, že pokud se mu někdy stane něco nep помогаютného, má přijít a říct to. Nejde jen o šikanu, ale i o jiné nepříjemné situace, které se v životě můžou objevit. Tím se vytváří prostředí důvěry, ve kterém dítě ví, že se má na koho obrátit.
Když pak skutečně přijde s tím, že zažívá šikanu, musí být rodič připraven naslouchat. V té chvíli není prostor pro výčitky nebo otázky typu „proč jsi mi to neřekl dřív?“. Důležité je ocenit, že dítě našlo odvahu se svěřit. Ukázat, že tam jsem, naslouchám a vážím si toho, že mi to dítě řeklo.
shutterstock_2342909035.jpg
Akutní pomoc: dobrá rada nad zlato
Když se dítě svěří, že je obětí šikany, potřebuje od rodiče nejen pochopení, ale i konkrétní radu, co má dělat hned teď. Je důležité mu vysvětlit, že se nemá snažit čelit situaci samo, protože šikana je problém, který si bez pomoci zvládne vyřešit málokdo. Jedním z prvních kroků tak je, aby dítě jasně vědělo, že má z nebezpečné situace odejít, vyhledat dospělého, kterému důmarchuje, a sdělit mu hned, co se děje.
Rodič může dítě naučit i jednoduché věty, které může v krizové situaci použít. Například jasné „Přestaň!“ nebo „Nechci, aby ses ke mně takhle choval!“. Jasně, nemusí to být vždy účinné a pravděpodobně ani nebude, ale to teď není to nejpodstatnější. Důležité je, že tohle pomáhá dítěti získat pocit, že má právo se ozvat.
Zároveň je dobré dítěti připomenout, že není jeho vina, když se stalo terčem šikany. Vina je na straně agresora. Vždycky, vždycky, vždycky. Žádný pocit viny na straně oběti, nikdy. Opravdu není žádoucí, aby se večer dítě převalovalo v posteli a slzavě dumalo nad tím, čím se provinilo a jestli si za to vlastně nemůže samo. Ne, nemůže! Mluvíme-li o šikaně a šikanovaném, pak skutečně ne.
Dlouhodobé řešení: aktivní přístup a kontrola situace
Řešení šikany není otázkou jednoho dne. A můžeme se třeba uvztekat a upovídat do zbláznění, ale šikana opravdu ze vteřiny na vteřinu nemizí. Jakmile se tedy dítě svěří, je potřeba začít přemýšlet o krocích s dlouhodobým trváním.
Ty můžou zahrnovat pravidelné rozhovory s dítětem o tom, jak se cítí, jak se situace vyvíjí a jestli se něco změnilo. Důležitá je samozřejmě trpělivost, to je jasné. Dítě může potřebovat čas, než se otevře úplně, a situace se může vyvíjet pozvolna.
Rodič by měl zároveň usilovat o spolupráci s institucí, kde k šikaně dochází. Pokud je to škola, je na místě kontaktovat třídního učitele, školního metodika prevence nebo vedení školy. Pokud se problém týká kroužku nebo spolku, je potřeba mluvit s vedoucím. A ne za pár, ne někde. Hned a pak znovu a znovu.
Dlouhodobé řešení často vyžaduje důslednost a kontrolu, protože šikana se jedním rozhovorem zřejmě nevyřeší. Rodič proto musí zůstat aktivní, bdělý, přítomný a musí se zajímat, nenechat věci vyšumět. Vlažný postoj dospělých je pro šikanu živnou půdou.
Na koho kvůli šikaně se obrátit?
Když rodič zjistí, že jeho dítě čelí šikaně, je zásadní vědět, na koho se obrátit. Nejčastějším prostředím, kde šikana vzniká, je škola, proto bývá prvním krokem kontaktování učitele nebo školního poradce. V mnoha školách působí taky školní psycholog nebo metodik prevence, kteří mají s podobnými situacemi zkušenosti a můžou navrhnout další postup.
Pokud se šikana odehrává v kroužku nebo sportovním oddíle, je potřeba obrátit se na vedoucího nebo trenéra. To už víme.
Existují i specializované linky a organizace, které se šikanou zabývají a umějí poradit rodičům i dětem. V České republice je známá například Linka bezpečí, kde můžou děti své problémy sdílet anonymně. Pro rodiče pak existují poradny a centra, která se na tuto problematiku zaměřují.
Důležité je nebát se požádat o pomoc. Je sice fajn, že tuhle zásadu učíme děti, ale když sami nebudeme vědět, že ani rodič nemusí všechno zvládnout sám, děti nám to příliš věřit nebudou.
Když šikana pokračuje a stupňuje se
Bohužel existují i případy, kdy se šikana nezastaví a postupně se vyhrotí až do velmi závažné podoby. To může znamenat fyzické útoky, vážné psychické následky, nebo dokonce situace, kdy dítě začne zvažovat, že už dál do školy nebo kroužku nechce chodit. V takovém okamžiku je nutné jednat rázně a bez odkladu.
Pokud šikana přeroste určité hranice (což ale není úplně správný výraz, protože šikana ne že by měla mít hranice, ta by vůbec neměla být), je na místě obrátit se nejen na školu nebo organizaci, ale taky na policii. Bez rozpaků, studu i váhání. Zvlášť v případech, kdy dojde k fyzickému napadení, vydírání nebo jinému jednání, které už spadá do trestního práva.
Rodič by měl dítěti dát jasně najevo, že se za něj postaví a bude ho chránit. Zároveň je důležité nezmatkovat, situaci nezhoršovat a nezůstávat s problémem sám. Nebojme se vyhledat pomoc psychologa, krizového centra nebo odborné poradny. To může být klíčové nejen pro dítě, ale i pro rodiče.
Další rodičovské tipy, které se vyplatí mít v záloze
Na závěr jsme pro tebe připravili ještě několik tipů, které ti případně můžou pomoct zachovat klidnou hlavu a jednat promyšleně, ne zbrkle. V praxi tyhle drobnosti hrají velkou roli a o tom, jestli dítě získá pocit bezpečí a důvěry, nebo se naopak stáhne do sebe a nebude chtít mluvit, můžou vyloženě rozhodnout.
- Vždycky si zapisuj konkrétní události a situace, kdy k šikaně došlo. Hned je to třeba k ničemu, ale pomůže to později, pokud by bylo potřeba doložit fakta.
- Ptej se dítěte nejen na to, co se stalo, ale taky na to, jak se v té situaci cítilo. Pomůžeš mu pojmenovat emoce.
- Dbej na to, aby dítě i mimo školu nebo kroužek mělo bezpečné prostředí, kde se může cítit přijímané a oceněné.
- Ano, opakujeme: Vysvětli dítěti, že není slabé, když požádá o pomoc. Naopak je to známka síly a odvahy.
- Pokud je to možné, snaž se najít v okolí dítěte aspoň jednoho dospělého, kterému důvěřuje (učitel, trenér, vedoucí), aby měl oporu i mimo rodinu.
- Nečekej, že se problém vyřeší sám. Kroky podnikni vždycky, i kdyby se na první pohled zdály malé.
- Když se situace uklidní, s dítětem ji zpětně rozebírej. Co fungovalo, co bylo těžké, co by příště chtělo zkusit jinak…
- Jak se stavíš proti nespravedlnosti, ukazuj na vlastních příkladech. Děti se nejvíc učí napodobováním.
- A poslední věc, na kterou není tak těžké přijít, ale na kterou mnohdy zapomínáme, je zájem a přítomné bytí. To, že jsem v kuchyni s dítětem, ale přitom si čtu knížku, v takové situaci opravdu nestačí. Tehdy mu musím naslouchat, pozorovat, vnímat a dávat mu najevo, že jsem tu skutečně. Že jsem přítomný rodič.
A co si myslíš ty? Proč je šikana tak rozšířený problém? Dej nám vědět v diskuzi!
Autorka článku: Bára Klímová
Použité zdroje:
- stopbullying.gov/bullying/what-is-bullying
- cdc.gov/youth-violence/about/about-bullying.html
- verywellhealth.com/bullying-5218622
- cspsychiatr.cz/detail.php?stat=989
- unicef.org/parenting/child-care/bullying
