Krátce po svatbě přišla při tragické dopravní nehodě o manžela a s malou dcerkou zůstala na všechno sama. Bez varování. Bez přípravy. Zatímco okolí jí kladlo na srdce, že život musí jít dál, ona měla pocit, že ten její se zastavil.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nás oslovila s prosbou o uveřejnění svého příběhu. Jméno ženy bylo na její žádost redakčně pozměněno. Fotografie je ilustrační. pozn. redakce.
Neměli jsme toho moc, ale měli jsme sebe
„S manželem jsme spolu byli pět let. Nebyl to vztah plný dramat ani vypjatých emocí. Bylo to klidné, pevné partnerství. Narodila se nám dcera a krátce nato jsme měli svatbu. Skromnou, bez okázalých gest, ale plnou radosti a pocitu, že jsme přesně tam, kde máme být.
Pamatuju si, jak jsme si říkali, že teď už budeme řešit jen běžné starosti. Práci, dítě, bydlení, dovolené. Žádné velké sny, jen normální život. Právě proto je pro mě dodnes tak těžké pochopit, že jsem o tenhle obyčejný život přišla prakticky ze dne na den. Z minuty na minutu.
Jedna cesta autem změnila celý náš život
Ten den nezačal nijak dramaticky. Manžel jel do práce, volali jsme si, že se potkáme před večeří a já řešila běžné starosti okolo malé. Po obědě mi zazvonil telefon. Volali z nemocnice.
Manžel měl autonehodu a jeho stav je kritický. Cestou tam jsem si opakovala, že to zvládne. Že se stane zázrak. Že přece nemůže být konec. Když mi lékař řekl, že zemřel, svět kolem mě potemněl. Jako by někdo vypnul zvuk, barvy i čas.
Bylo mi třicet a stala jsem se vdovou
To slovo mě pronásledovalo už cestou domů. Vdova. Připadalo mi cizí a kruté. Patřilo přece ženám o generaci starším, ne mně! Ne někomu, kdo má doma kočárek, dětské hračky a svatební fotografie, které jsme si nedávno teprve nechali vytisknout a zarámovat.
Lidé kolem mě nevěděli, co říct. Někteří mlčeli, jiní mluvili až příliš. Říkali, že jsem mladá a že život musí jít dál. Jenže já žádný jiný život nechtěla. V tom svém jsem viděla jen prázdné místo tam, kde měl být on.
shutterstock_2542681325.jpg
Dcera je důvodem, proč žiju
Naše dcera nedávno oslavila rok. Nechápala, co se stalo. Smála se, potřebovala mě, chtěla pozornost. A právě to mě drželo nad vodou. Neměla jsem možnost se úplně složit, i když jsem někdy cítila, že další den už prostě nevstanu. Neměla jsem sílu ani energii.
První měsíce jsem s podporou rodiny fungovala na autopilota. Vstala jsem, postarala se o malou, udělala to nejnutnější a večer se zhroutila pláčem do postele. Mateřství mě nezachránilo od bolesti, ale dalo mi důvod znovu se nadechnout.
Po pohřbu přišlo ticho
První dny byly plné lidí, telefonátů a kondolencí. Pak ale všechno utichlo. Každý se vrátil ke svému životu a já zůstala sama. Se smutkem, s úřady, s papíry, s otázkami, na které mi nikdo neuměl odpovědět.
Nikdo vás nepřipraví na to, kolik praktických věcí musíte řešit ve chvíli, kdy sotva stojíte na nohou. Finance, bydlení, dědické řízení, budoucnost. Všechno leželo na mně a já se cítila slabá a ztracená.
Nejtěžší jsou večery
Přes den to nějak zvládám. Mám spousty povinností. Nejhorší jsou večery, když dcera usne a byt se ponoří do ticha. Tehdy mi nejvíc chybí obyčejné věci. Zvuk klíčů v zámku, krátký rozhovor o tom, jaký byl den.
Pocit, že na všechno nejsem sama. Bolí mě právě ty chybějící drobnosti, protože je ničím nenahradím. Uvědomuju si, že smrt nebere jen člověka, ale i celý život, který se už nikdy nevrátí do starých kolejí.
Nechci zapomenout, chci se znovu naučit žít
Neřeším teď novou lásku ani budoucí vztahy. Řeším jen to, jak být dobrou mámou a jak dát své dceři pocit bezpečí. Chci, aby věděla, že měla tátu, který ji miloval, i když si ho nebude pamatovat a znát, tak, jak by si to zasloužila.
Fotografii manžela mám doma na viditelném místě. Nechci ho vymazat. Nikdy! Byl součástí našeho příběhu a vždy bude. Smířila jsem se s tím, že můj život už nikdy nebude stejný.
Neznamená to ale, že nemůže mít smysl. Každé ráno vstávám kvůli dceři, kvůli sobě i kvůli němu. Bolest nezmizela. Jen se s ní učím žít. A je to ta nejtěžší práce, kterou jsem kdy v životě vykonávala...“ uzavírá svoje bolestné vyprávění Klára.
Zažila jsi někdy náhlou ztrátu blízkého člověka? Co ti pomohlo přežít nejtěžší období? Poděl se v komentářích o svůj příběh. Možná dodá sílu někomu, kdo ji právě teď potřebuje…
Autorský článek + výpověď čtenářky
