Mluvíme se zvířaty a klademe na ně vysoké nároky

Mluvíme se psy a klademe na ně vysoké nároky.
10. 10. 2017
|
Zatímco dřív patřil pes k boudě a kočka byla lovkyně, která se doma směla ukázat jednou za čas, dnes je situace úplně jiná. Se zvířaty máme vřelejší vztah, pouštíme je do postele, mluvíme s nimi… A klademe na ně nároky, která nejsou schopná plnit.

Na tom prvním nic špatného není. Když jsme ale u těch nároků, tady často dopadá kosa na kámen. V televizi jsme slyšeli už mockrát, že pes napadl dítě. Lidé se pak zlobí na psa, ačkoli by se měli zlobit na dítě nebo ještě lépe sami na sebe. V prvé řadě by totiž měli dětem vysvětlit, co smí a nesmí zvířeti dělat, a že když vrčí, mají ho nechat být. V druhé řadě, pokud nevěří, že může být (aspoň ze začátku) vztah zvířete a dítěte bezproblémový, neměli by tyto dva nechávat spolu samotné.

Zlobíme se na psy za jejich přirozenost

Je naprosto zarážející, že si lidé myslí, že pes se dokáže chovat rozumně jako člověk (a ne že by se člověk vždycky choval rozumně). Když mu něco není příjemné, dává to najevo vrčením. To se může stupňovat, později může cenit zuby a nakonec i kousat. Jde o jeho přirozené chování, které sebelepší výcvik nezmění. Psa můžeme naučit, aby si nechal ledacos líbit, ale při překročení mezí a toho, co je pro něj únosné, zareaguje. To mu dala do vínku příroda. Lidé, kteří nejsou schopni tohle pochopit, by zvířata prostě neměli mít.

Pes v posteli je dnes už normální záležitost.
Podle psychologů mají lidé, kteří spí se psem v posteli, lepší spánek a snáz se zbavují stresu a úzkosti.

Jak jsme začali mluvit se psy. A je to normální?

Konkrétně ze psa se stal místo hlídacího služebníka postupem času parťák, kamarád, o kterého se staráme. I samotná péče o něj nám přináší radost, natož pak jeho láska a oddanost. Došlo to tak daleko, že se zvířaty, se psy především, mluvíme. „Tak co, chtěl bys jít ven?“ „Máš hlad?“ „Pomazlíme se?“

Podle všeho častěji a tak nějak přirozeně mluví se psy ti lidé, kteří žijí sami, bez partnera. Je to pochopitelné. Personifikace psa tady proběhla docela snadno a rychle. Na druhou stranu ale průzkumy jedné britské firmy, která vyrábí krmivo pro psy, ukázaly, že asi 20 % dotázaných žen mluví ke svému zvířeti častěji než k partnerovi.

Mluvení se psem je podle psychologů dobré, podle cvičitelů psů nikoli.
Ty jsi můj miláček, viď?

Názory na to, jestli je to normální či vhodné, se liší. Zatímco veterináři to chápou a psychologové tvrdí, že to může být člověku prospěšné, někteří cvičitelé psů s tímhle polidšťováním obecně zásadně nesouhlasí, protože pes je a vždycky bude pes. Zajímavý je i fakt, že pes podle všeho dokáže rozeznat i dvě stě slov, ale rozhodně nejde o slova seřazená do smysluplných vět. Když například řekneme „půjdeme na procházku?“, vezmeme obojek a vodítko, pes začne radostně vrtět ocasem nebo skákat. Znamená to ale, že „procházka“ u něj vyvolává libé pocity, nikoli akutně to, že by chtěl hned teď bezpodmínečně jít ven.

A ti, kteří psa nikdy neměli nebo ke psům nemají vztah? Ti si často myslí, že se lidstvo prostě zbláznilo a je to jeho další krok na jeho cestě k záhubě. Mluvit se zvířaty je přitom hezké, často jde o projev respektu a sounáležitosti. Jen si musíme uvědomit, že nám zvířata skutečně nerozumí…

A co ty? Mluvíš se svým mazlíkem? :)

Související články