„Nikdy bych nevěřila, že se něco takového může stát právě nám. Byli jsme normální rodina, bez velkých problémů, bez dramat. Dnes žijeme ve strachu. A nejhorší je, že si za to částečně můžeme sami,“ začíná svoje vyprávění osmapadesátiletá Ema, která žije v jednom z menších moravských měst.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nás oslovila s prosbou o uveřejnění svého příběhu. Jméno bylo na její žádost redakčně pozměněno. Fotografie je ilustrační. pozn. redakce.
Je to jenom fáze…
„Náš syn byl vždycky jiný, citlivý, ale i hodně výbušný. V pubertě se to zhoršilo, ale říkala jsem si, že je to normální. Že to přejde. Když se začal scházet s partou podivínů, ze kterých jsme neměli dobrý pocit, začala jsem být nervózní. Ale pořád jsem si opakovala, že to zvládne.
Pak přišly drogy. Nejdřív jen občas, alespoň to tvrdil. A já mu chtěla věřit. Jako každá máma. Postupně se nám ale úplně měnil před očima. Přestal chodit do práce a začal krást. Nejdřív doma, pak všude možně. Nakradené věci rozprodával, aby měl na další dávku.
I když měl nahlášený trvalý pobyt na úřadě, pořád k nám chodil přespávat. Několikrát jsme měnili zámky, vždycky ale našel způsob, jak si otevřít. Doma byl agresivní nebo naopak úplně mimo. Už to nebyl ten kluk, kterého jsem znala.
shutterstock_2495573589.jpg
Rozbíjí věci, křičí a je agresivní
Stále častěji jsme byli svědky toho, že syn křičel, rozbíjel naše i nakradené věci, ubližoval si a měl tendence ohnat se i po nás. Jednou vybuchl tak, že na nás zvonili sousedi a ptali se, jestli jsme v pořádku a jestli nemají zavolat policii.
Syn se na mě v tu chvíli ohlédl a řekl větu, která mi bude znít v uších asi nadosmrti: ‚Jestli mě udáš, už mě nikdy neuvidíš.‘ A já sousedy uklidnila, že to zvládneme, ať nikam nevolají. Uklidnil se. Naivně jsem si myslela, že si bude mého gesta vážit. Ale tušíte správně, vše se za pár dnů vrátilo do starých kolejí.
Chráníme ho před vším, i před následky
Od té doby to děláme pořád dokola. Platíme jeho dluhy, omlouváme jeho chování, uklízíme rozbité věci, znečištěné společné prostory bytového domu, kde bydlíme, a žehlíme průšvihy, které naseká. Sousedy uklidňujeme, vysvětlujeme, prosíme je a někdy jim musíme i lhát.
Chráníme ho před policií. Před tím, co by přišlo, kdybychom ho nechali nést následky. Občas jsou situace, kdy to mohlo skončit mnohem hůř než jen domluvou. Krádeže, výtržnosti, konflikty. Vždycky jsme ho nějak zachránili. Zaplatili škody, (d)omluvili se, udělali maximum, aby nemusel jít sedět.
Možná jenom oddalujeme nevyhnutelné
Každý večer přemýšlím nad tím, co se nám to vlastně děje. Jestli bychom ho spíš neměli nechat padnout na samé dno. Ať si ho seberou policajti, ať si jde na pár let sednout do chládku. Třeba by se probral, vzpamatoval. Naše rodičovská láska nám ale do toho vždycky hodí vidle. Je zkrátka silnější než rozum.
Já v něm prostě pořád vidím to malé dítě, které jsem kdysi porodila a s bezpodmínečnou láskou držela v náručí. A právě to mě drží v začarovaném kruhu, ze kterého neumím vystoupit.
Každý den si říkám, že tentokrát už to nechám být. Že ho přestanu chránit, že už konečně ponese následky. A pak zase vyměknu. Mám za to, že ho naše láska ničí. Že ničí nás a vlastně jenom oddaluje nevyhnutelné,“ uzavírá svoje vyprávění Ema.
Jak situaci okolo dítěte závislého na drogách řešit? Co bys naší čtenářce poradila? Poděl se o to v diskuzi pod článkem!
Autorský článek + výpověď čtenářky
