„Maminka byla ta nejpraktičtější ženská, jakou znám. Všechno měla pod kontrolou. Věděla, kdy se platí poplatky, kdy je potřeba vyprat záclony.
Ještě v sedmdesáti mi říkala, že se nemám starat, že ona se postará o nás o všechny. A pak se to zlomilo. Přišla nemoc, o které jsme s tátou téměř nic nevěděli.
Udeřila bez varování a tím nejhorší možným způsobem. Alzheimer. Ne, fakt to není o tom, že zapomenete na narozeniny bratrance přes koleno. Tahle choroba ovlivnila život celé naší rodiny,“ začíná svůj příběh osmapadesátiletá Anička.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která nás oslovila s prosbou o jeho uveřejnění. Jméno ženy bylo na její žádost redakčně pozměněno. Fotografie je ilustrační. (pozn. redakce)
„Kdy přijde Anička?“
„Poprvé mě u maminky zarazila úplná maličkost. Seděla jsem u ní v kuchyni, pila kávu a ona se mě zeptala, kdy se zastavím i s Aničkou. Myslela jsem, že si dělá legraci, tak jsem se smála. Jenže ona se nesmála. Dívala se na mě opatrně, jako na návštěvu. A pak mi řekla, že mám Aničce vyřídit, že ji dlouho neviděla. Tušíte správně, Anička jsem já.
Začalo to nenápadně. Nejprve zapomínala jména sousedů, pak příbuzných. Jednou mi představila tátu jako pána, který u nich bydlí v pronájmu. Táta se tehdy zasmál, ale později mi řekl, že ho to vyděsilo. Já jsem si pořád říkala, že je to věkem. Když jsme u ní začali pozorovat změny v chování, bylo jí čerstvých osmdesát. Dlouho jsem si nechtěla připustit, co se děje.
„Je to Alzheimer,“ sdělil lékař
Diagnózu jsme dostali asi po roce různých „nedorozumění“ a problémů. Alzheimerova choroba. Doktor mluvil klidně, vysvětloval nám, co se bude dít. Maminka seděla vedle mě, usmívala se a po cestě domů se mě zeptala, jestli pojedeme někam na výlet. V tu chvíli jsem pochopila, že tomu vůbec nerozumí. A že tomu vlastně nerozumím ani já.
Pak začala schovávat věci. Hledali jsme brýle v lednici, peněženku v peřinách a jednou jsme našli dálkový ovladač v troubě. Jezdila jsem k nim skoro každý den. Vařila jsem, prala, chystala léky. Táta byl čím dál unavenější a často mi říkal, že má pocit, že vedle něj bydlí cizí žena.
„Okradla jsi mě!“
Zlom přišel jedno odpoledne. Maminka si začala zapisovat, kolik má v peněžence peněz. Každou bankovku. A pak na mě vyjela, že jí chybí dva tisíce a že jsem jí je vzala.
Myslela jsem, že je to nedorozumění, tak jsem jí vysvětlovala, že jsem se její peněženky ani nedotkla. Jenže ona začala křičet. Opravdu křičet. Říkala, že jí chodím do bytu a kradu a že ji chceme s tátou dostat do ústavu a připravit o byt i naspořené peníze.
O týden později u našich zazvonili policisté. Mamka je zavolala na tátu a vysvětlovala jim, že jí táta přišel opravit pračku. Ale že je to podvodník a vzal jí všechny její úspory. Prosila policisty, aby tátu zavřeli.
Spojili jsme se s jejím ošetřujícím lékařem a ten nechal na adresu okamžitě vyslat sanitku. Ještě ten den mámu hospitalizovali v nedaleké psychiatrické léčebně, kde strávila více než měsíc. Dostala silnější medikaci a je v rámci možností stabilizovaná. I tak je to u ní nahoru a dolů.
shutterstock_1826707196.jpg
Po nocích hledá dům, ve kterém bydlela jako dítě
Někdy mě pozná a obejme mě. Říká mi Aničko a ptá se, jestli jsem jedla. Druhý den se mě bojí. Schovává klíče, zamyká přede mnou dveře a tátu odstěhovala do obýváku, kam ho chodí uprostřed noci budit s tím, že ji někdo drží v bytě proti její vůli.
Jednou v noci odešla a našli ji policisté na druhém konci města. Dobývala se do domu, ve kterém bydlela jako dítě. Prý ji nechtěli pustit domů.
Tahle situace mě neskutečně trápí a ubíjí. Jedu domů z práce a přes slzy nevidím. Mám pocit, že jsem přišla o mámu, i když pořád ještě žije. Pak mi neurolog řekl, že mě neobviňuje ona, ale její nemoc. Mozek si prý vysvětluje chaos tak, že najde viníka. A tím je většinou nejbližší rodina.
S maminkou se postupně loučím…
Dnes už vím, že se neuzdraví. Někdy mě pozná a někdy ne. Někdy mě drží za ruku a někdy na mě volá policii. Pochopila jsem, že jsem o maminku nepřišla ve chvíli, kdy mě obvinila z krádeže. Přišla jsem o ni dávno předtím. Její tělo tady pořád ještě je. V její hlavě ale už „žije“ někdo docela jiný,“ uzavírá svoje vyprávění Anna.
Máš zkušenost s Alzheimerovou chorobou? Jak se u nemocného projevovala? Dej nám vědět v diskuzi pod článkem a podpoř ostatní!
Autorský článek
