Když dospívající dcera oznámí: „Mami, já jsem kluk!“

Transgender je u nás stále poměrně tabu.
|
23. 11. 2019
|
Všichni jsme ji znali jako usměvavou, možná trošku zakřiknutou, ale nesmírně milou mladou slečnu, která rozdávala radost a životní elán všem okolo sebe. Mezi její největší záliby patřilo sledování seriálových trháků, četba knižních bestsellerů a poslech kvalitní hudby.

Milovala zvířata, dobrou společnost, život a všechno, co s ním bylo spojené. Vnitřně ale sváděla ten nejtěžší boj. Bojovala totiž sama se sebou, se svým vlastním tělem a identitou. Ačkoli jsme ji všichni znali jako vždycky dobře naladěnou mladou dámu, upřímně cítila, že dámské šaty pro ni nejsou úplně to pravé a „typické“ holčičí činnosti jsou jí už od malička cizí.

Dlouho trvalo, než posbírala odvahu a rozhodla se své nejbližší seznámit s tím, že ačkoli se narodila a vyrůstala v těle ženy, cítí se být mužem. A tak začala její náročná cesta k životní proměně.  Seznamte se – tohle je Mattie, který se s námi rozhodl podělit o svůj osobní příběh.

O transgender komunitě jsme se zmínili už v jednom z předchozích článků, kde se nám představila Alžběta, která se ale narodila jako Honza. Tvůj příběh je podobný, proto si neodpustím otázku, kdy jsi vlastně poprvé zaregistroval, že je s tvým tělem něco v „nepořádku“ a cítíš se ne jako dívka, ale jako muž?

„Asi jako většina transgenderů, homosexuálů a dalších jsem tyhle změny začal pozorovat začátkem puberty, tedy zhruba koncem prvního stupně základní školy, ovšem tehdy jsem ještě nevěděl, o co přesně jde – jediné, čím jsem si byl jistý, byl fakt, že se něčím odlišuji a hodně věcí u mě neprobíhá tak, jak by mělo u většiny dívek mého věku.

Od malička jsem myslel spíš jako muž, oblékal jsem se do triček, mikin a tepláků po starších bratrancích, v obchodě mě zajímaly spíš modré a zelené kousky s motivy dinosaurů než růžové princezničky a poníci. Taky jsem byl jediný, který v první třídě poslouchal rockové pecky 20. století a spíš tvrdší hudbu než popové hity o lásce.

Když jsem psal různé slohové práce, povídky, diktáty, hrál si na zvířata nebo na to, že jsem rodič, vždycky jsem ve své hlavě vystupoval v mužském rodě. Nejhůř jsem svou ženskou stránku snášel okolo 9. až 11. roku, kdy se moje boky začaly zakulacovat a hrudník zvětšovat. Asi někde tady to začalo…“

Vím, že děti můžou být extrémně zlé a agresivní. Sama se potýkám s několika „anomáliemi“, které jsou dnes vnímány spíše jako přednosti. Ve škole jsem ale kvůli nim byla častým terčem šikany. Předpokládám, že ty jsi nikdy nenosil růžové šaty s volánky a neskákal se spolužačkami o přestávce „gumu“. Jak na tvoji „jinakost“ reagovali spolužáci? Zažil jsi v téhle souvislosti šikanu?

„Dlouho jsem si to nechtěl přiznávat, už vůbec ne svému okolí (nedej bože rodičům!), popravdě, sám jsem si nebyl jistý, jak taková šikana vypadá. Ale ano, šikanou jsem si prošel, zejména na druhém stupni základní školy, kdy jsem začal tzv. „vyčuhovat z davu“. Časté posměchy a narážky spolužáků, zejména spolužaček, byly založeny na titěrných maličkostech, které se však díky nim staly mým každodenním utrpením a později to zašlo až k sebedestrukci. Bylo to například to, že jsem se dlouho odmítal holit, líčit, nosit krajkové prádlo, šaty, sukni… Nebo třeba, že mi zrovna nevoněly dámské voňavky, nebylo mi pohodlné vázat si vlasy do culíku nebo si je každé ráno půlhodiny česat do perfektního účesu.

Zhruba v osmé třídě se to jakž takž uklidnilo, což mi vnuklo myšlenku, že se zase všechno vrátí do normálu, avšak s devátou třídou přišel ze všech nejhorší školní rok. Ve třídě se začaly řešit orientace, pohlaví a tak dále. Snažil jsem se zapadnout do kolektivu, bohužel jsem se však stále hodně odlišoval a nikomu moc nesvěřoval, což ostatní vedlo k tomu, aby se mě začali vyptávat na věci typu „nejsi ty náhodou na holky? A nejsi trans?“.

Moc o tomhle období nemluvím, protože na něj mám stále opravdu hodně nepříjemných vzpomínek… Každopádně i přes všechny dotazy a pomluvy spolužáků jsem svou pravou identitu dokázal po celou základní školu skrývat a nechal si její odhalení až na střední, za což svému tehdejšímu já musím zpětně poděkovat, jelikož to bylo mé dosud nejlepší rozhodnutí.“

Měl jsi v době, kdy jsi začal řešit dysforii, povědomí o transgender komunitě? Přece jen se o ní dříve tolik nemluvilo. Co bylo prvotním impulsem, aby ses o ni začal zajímat?

„Povědomí jsem měl i neměl. Lépe řečeno párkrát jsem zaslechl něco o změně pohlaví a o transsexuálech a transvestitech, ale až donedávna jsem si to nedokázal spojit dohromady a věřit tomu, že něco takového opravdu existuje a není to jen můj sen.

Asi první transgender, kterého jsem kdy v životě viděl, byla Tereza Španihelová, žena z Opavy, která bývala mužem. Dodnes si pamatuji ten moment, kdy jsem ji zahlédl v jednom z televizních pořadů. Přestože hlas měla mužský, opravdu to byla žena se vším všudy a to mě na ní tehdy zaujalo.

Prvotním impulsem, abych se transsexualitě začal víc věnovat, byla náhlá nespokojenost se sebou samým – s mým tělem, s mojí identitou, s mým pohlavím a vůbec se vším, čím jsem tehdy byl a co jsem dělal.

Bylo to někdy na přelomu prosince roku 2018 a ledna 2019, kdy jsem se sebou vedl opravdu velký boj, jelikož jsem byl ve svém úplně prvním vztahu, který neměl daleko od rozchodu, a začínal jsem si říkat, jestli všechny ty hrozné věci, co se kolem dějí, nejsou mojí vinou.

Ve škole se mi už delší dobu posmívali a nazývali mě „transkou“, ale nikdy jsem si to nebral k srdci tak jako právě na přelomu zimy loňského roku. Poprvé mě napadla myšlenka: „Co když jsem opravdu to, čím mě nazývají?“ Pořád jsem ale tajně doufal, že to není pravda, že se časem ukáže, že jsem přece jen ta stoprocentní žena, kterou jsem se narodil.

Přišlo období, kdy jsem si začal namlouvat různé hlouposti, jen proto, že jsem měl strach ze své pravé identity, která se čím dál víc začínala projevovat jak z vnitřní, tak z vnější stránky mé maličkosti. Chvíli jsem kamarádům říkal, že jsem bisexuál, pak pansexuál a nakonec jsem přišel i s tím, že jsem prostě na holky. Ale všechny ty věci mě opustily stejně rychle, jako mě napadly, a měl jsem ve všem jasno. Opravdu jsem transsexuál!“

Protože sama mám několik přátel, kteří jsou součástí transgender komunity, vím, že podpora je tady obrovská. V čem konkrétně ti ostatní nejvíc pomáhají?

„Poslední dobou se seznamuji s čím dál více lidmi, kteří jsou na tom stejně jako já a můžou mi tak víc pomoct se vším, co potřebuji vědět, a při těžších situacích mě i podržet.

Prvního takového kamaráda – devatenáctiletého Vincenta z Německa – jsem si našel na Instagramu úplnou náhodou. Další (tentokrát už české trans lidi) jsem objevil tak nějak všelijak. S výběrem sexuologa mi pomohl Alex, se kterým mě pro změnu seznámil letošní Ostravský Pride. Nyní jsem v kontaktu s Andrém, který se mi ozval na Instagramu, po tom, co jsem zveřejnil na jednu z LGBT seznamek inzerát, že hledám FtM (female to male pozn. redakce) lidi na psaní a pár rad ohledně přeměny.“

Pamatuješ si na den, kdy jsi rodině a nejbližším přátelům oznámil, že všechno není tak, jak to na první pohled vypadá a ty se necítíš jako žena, nýbrž jako mladý muž?

„Ano, ty chvíle si pamatuju a nejspíš už navždy budu pamatovat – na to se prostě nedá jen tak zapomenout!

Poté, co jsem pravdu dokázal přiznat sám sobě a popral se s ní, rozhodl jsem se o ní říct své nejlepší kamarádce, která při mně stála a od první třídy byla jednou z mých nejmilejších osob, na kterou se vždycky můžu spolehnout. Napsal jsem jí to přes messenger, když jsem zrovna jel s mamkou na chalupu, kde se měla pár dnů nato konat moje oslava narozenin. Byla sice zaskočená, jak mě má nyní oslovovat a proč jsem jí o tom neřekl dřív, ale i tak mě pochopila a mou změnu poměrně v klidu a rychle přijala.

Den, kdy se konala ona sešlost, jsem se neplánovaně svěřil své mamce a starší sestře. Pamatuji si, že jsem se tehdy rozbrečel, řekl, že dál nedokážu žít ve lži a že jsem kluk. Mamka mi odpověděla, že kluk určitě nejsem, že je to jen přechodné období a že je to úplně normální. Ovšem já si stál za svým: „Chci být kluk! Jsem kluk!“

bigstock-handsome-transgender-teen-with-306086530.jpg

Transgender téma se u nás otevírá jen velmi pomalu.
Narodit se ve špatném těle? Na tom není nic špatného. Stačilo by, kdyby lidé odhodili předsudky.

Další byl můj kamarád, který se mi často svěřoval, proto jsem se rozhodl svěřit i já jemu. Šli jsme zrovna na zastávku a ze mě najednou vypadlo, že jsem trans. Tehdy jsem se mu ani moc nedivil, když s klidem řekl, že to odjakživa věděl.

Jeden takový větší coming out jsem udělal letos v srpnu, kdy jsem zveřejnil na svém facebookovém a instagramovém profilu fotku s vyholeným bokem hlavy, znakem transgender a dlouhým popiskem o své lásce k mužům. Najednou se strhla lavina – k mému štěstí jenom pozitivních komentářů a povzbuzujících zpráv.“

Jak na tohle tvoje sdělení zareagovala rodina a co na to blízcí přátelé? Je někdo, kdo tvoje rozhodnutí nepřijal, nebo tě dokonce odsoudil?

„Nejbližší kamarádi to vzali s klidem a opravdu velmi rychle si začali zvykat na oslovování v mužském rodě, za což jsem moc rád. Další, kdo mě opravdu mile překvapil, byl můj švagr, který se to dozvěděl jako jeden z posledních, ovšem hned poté, co jsem se mu svěřil, mě začal brát jako právoplatného muže.

No a nejbližší rodina? Rodiče se sestrou mě znají celý můj život, proto je pro ně těžší si na takovou abnormální změnu zvyknout a zatím zůstává všechno spíš při starém.“

Společnost obecně příliš dobře nezvládá změny, nové věci nebo to, když se někdo „vymyká“ normálu. Proto na transgender komunitu často reaguje dost podrážděné. Setkal ses s nějakou negativní reakcí?

„První den na střední škole jsme se měli nové třídě představit. Řekl jsem tedy své jméno, zájmy a dodal k tomu, že bych byl z osobních důvodů rád, kdyby mě oslovovali Mattie, ale nikoho do toho nenutím.

Holky, které mě nějakou tu dobu znaly, mi věnovaly úsměv, který mě nakopl, zatímco kluci si začali mezi sebou šuškat. Nakonec se však ukázalo, že mě valná většina z nich bere takového, jaký jsem, a bez problémů mě respektují. Ano, najde se tady i pár lidí (včetně učitelů), kteří s mou identitou stále nesouhlasí, ale nikdo z nich mě zatím nijak nenapadl, ani slovně, ani fyzicky, čehož si vážím.“

Poradil bys ostatním, jak případné negativní reakce okolí nebo rodiny zvládat?

„Nevím, jestli v tomhle dokážu poradit, ale pokusím se. Hlavní věc, na kterou byste se měli zaměřit, jste vy. Jen vy o sobě můžete rozhodovat, kým chcete být, jak se budete chovat, jak budete vypadat, co se vám bude líbit a co ne. Nenechte ostatní, aby vám zasahovali do těchto důležitých kroků – o všech těchto věcech si musíte rozhodovat vy sami. Držte se toho, že pokud vás chce někdo měnit, je chyba v něm a ne ve vás, vy se měnit vůbec nemusíte, pokud to sami nechcete.

A pokud se můžu podělit ještě o jednu menší, vlastní zkušenost… Osobně mám odjakživa velmi rád hudbu. Dá se říct, že je to taková moje droga. A právě ta mi v těžkém období neskutečně pomohla a stále pomáhá. Mým idolem je Freddie Mercury – znám ho prakticky odmalička, kdy jsem jeho hity a hity kapely Queen téměř každodenně slýchával v rádiích.

Postupem času jsem se o něj začal čím dál víc zajímat, až přišel druhý stupeň školy, s ním šikana ze strany spolužáků a s ní potřeba být někým milován, být někým chápán. Tehdy mi písně známých Queenů a Freddie samotný strašně moc pomohli. Freddie byl gay s předkusem, původem z Afriky – takže terč posměchu. Byl to člověk, který byl neskutečně nadaný, ovšem i tak se v davu našli tací, kteří na něj házeli špínu jen proto, že „vyčuhoval z davu“. Právě proto jsem si k němu rychle vytvořil hluboký citový vztah. Jeho hudba mi nesmírně pomohla zejména v období, kdy jsem se hledal. To, jak mluvil o lásce, nenávisti, bolesti, smutku, lidech, kteří se něčím odlišovali, a o šikaně… Tím si mě tehdy získal. Konečně jsem měl někoho, kdo se cítil podobně jako já.

Rada tedy zní: Pokuste se najít něco, co vám pomůže za jakékoliv situace, co vás dokáže přenést přes to těžké období. Bude to náročná cesta, ale věřte mi, že přijde den, kdy všechen ten stres a bolest utichnou, kdy se na sebe podíváte do zrcadla a upřímně se usmějete. Bude to jen přechodné období, pro které si musíte najít něco, co vás baví, nějaký koníček, zájem, se kterým se přes všechny ty nenávistné reakce a špatné dny přenesete.“

Co všechno tě bude v rámci nadcházející náročné proměny čekat? Je něco, z čeho máš strach?

„V lednu příštího roku mě čeká první sezení se sexuoložkou, po nějaké době pravidelných schůzek (doufám) mi nasadí HRT (hormonální léčbu). No a v dospělosti pak přichází změna jména na neutrální, základní chirurgické zákroky (sterilizace a plastika hrudníku) a konečně poslední úřední změna pohlaví a neutrálního jména na mužské ve všech dokladech. Strach mám asi jen z toho, že mou přeměnu komise neuzná.“

Necháváš si říkat Mattie – proč zrovna tohle jméno? Máš k němu nějaký hlubší vztah?

„Bylo mi řečeno, že si nemůžu jen tak změnit své původní dívčí jméno rovnou na mužské, ale můžu si ho ve fázi přeměny nechat úředně přepsat alespoň na neutrální „přechodné“ jméno, které však musí být obsaženo v seznamu neutrálních jmen.

Když jsem se rozhodoval nad svým mužským jménem, vyhrál s dost značným náskokem Matěj, mé nejoblíbenější chlapecké jméno. Bohužel, Matěj v seznamu neutrálních jmen není, proto jsem musel přejít na plán B, a sice najít takovou variantu jména, která bude neutrální. Pořád jsem si v hlavě opakoval „Maty, Maty, musí tu být někde Maty“ a ejhle, našel jsem v seznamu jméno MATTIE, které se od klasického Matyho tolik neliší.

Cítíš, že ses narodil v nesprávném těle a toužíš být mužem se vším všudy. Možná dost intimní otázka, ale líbí se ti muži, nebo ženy? A jak si vlastně představuješ ideálního partnera?

„Já osobně nemám problém svěřit se se svou orientací. Jsem gay a jsem na to hrdý! Jak sám všem neustále opakuji, pro mě není ideálem krásy žena, ale muž. Ano, pro většinu lidí to může být zvláštní, možná až divné, ale já to tak prostě odjakživa mám. Líbí se mi mužské tělo i chování. Jako ideál krásy nevnímám ani svalnatého sportovce, ale ani vychrtlého nebo obtloustlého muže – ideálem je pro mě, jak se říká, zlatý střed. Nezáleží mi na barvě vlasů a očí, ale přiznám se, že víc pokukuji po tmavovlasých.

A ideální partner? V šesté třídě jsem paní učitelce řekl, že mi stačí, aby měl rád zvířata, byl abstinent a nekuřák (směje se, pozn. redakce). Poslední dvě věci už tolik neřeším, ale i tak bych byl rád, kdyby je splňoval. Další podmínkou je i to, aby byl starší. Ať už se v budoucnu vrhnu do jakéhokoliv vztahu, mou jedinou podmínkou je, aby mě respektoval a vnímal jako rovnoprávného muže a se mnou i mé zájmy, které jsou mou velkou srdcovou záležitostí.“

Pokud to chápu správně, prakticky se dobrovolně vzdáváš práva na to porodit vlastní dítě. Mít dítě samozřejmě není povinnost, stále ale ve společnosti převládají zastaralé názory, že počít a porodit dítě je hlavní rolí každé ženy. Kde se tedy vidíš v budoucnosti? Řešil jsi už otázku partnerství nebo dětí?

„Jelikož k dětem odjakživa nemám sebemenší vztah, nezastávám názor, že by každá žena měla aspoň jedno vychovat. Ať je na každé z dívek, jestli se rozhodne dítě mít, nebo nemít… Já děti mít nechci, jsem si tím naprosto jistý, proto mi nedělá problém jít v dospělosti na sterilizaci. Vlastně tam jdu úplně dobrovolně, nikdo mě do toho nenutí (spíše se mi to okolí snaží rozmluvit, právě kvůli zastaralým názorům, které byly zmíněny výše).

A u partnerství to mám podobně. Do partnerství ani manželství se rozhodně nehrnu, nejsem ten typ, který by se jednou chtěl oženit a užít si zbytek života s jedním člověkem, který mě miluje a já jeho. Dávám přednost spíš volným, přechodným vztahům bez závazků.“

Co bys vzkázal lidem, kteří se narodili ve „špatném“ těle? Existuje vůbec nějaký „osvědčený“ návod, jak přestat předstírat něco, čím nejsme, a ohleduplně sdělit okolí pravdu?

„Nebojte se vyjít s pravdou ven. I kdybyste se snažili žít celý život ve lži, tak či tak přijde den, kdy vás to vnitřně zničí. Ano, říct pravdu o tom, kdo jsme, je těžké, složité, kolikrát si to nedokážeme přiznat ani sami sobě, ale věřte mi, že vás pravda bude bolet méně než falešná postava, kterou jste si vymysleli a za kterou jste se vydávali po celý svůj život jen proto, abyste neublížili okolí. Klidně si dejte načas, nespěchejte, promyslete si to. Až bude správná chvíle někomu se svěřit, poznáte to. Uvidíte, že se sami budete jednou smát tomu, jak jste byli hloupí, když jste se báli svěřit s dnes už poměrně běžnou věcí.“

Související články