Třicetiletá Kája se rozhodla svěřit redakci se svými vzpomínkami na dětství po boku matky trpící schizofrenií. Ne proto, aby někoho odsuzovala, ale aby ukázala, jak hlubokou stopu může vážné duševní onemocnění zanechat i v životě nejbližších.
Článek byl zpracován na základě e-mailu čtenářky, která nás oslovila s prosbou o uveřejnění svého příběhu. Jméno bylo na její žádost redakčně pozměněno. Fotografie je ilustrační. (pozn. redakce).
„Když jste dítě, nevíte, že vaše rodina funguje jinak než ostatní. Nemáte totiž s čím srovnávat. To, co by dospělému připadalo děsivé, považujete za běžnou součást života. Moje máma trpěla schizofrenií. Jako malá jsem nikdy nevěděla, jakou maminku ráno potkám. A hlavně jsem nikdy nevěděla, čeho se ten den bude bát.“
Bludy a hlasy byly součástí naší rodiny
Kájina Maminka prý často tvrdila, že ji někdo sleduje, odposlouchává nebo se chce dostat do jejich bytu. „Chodila od okna k oknu, zatahovala závěsy a několikrát za hodinu kontrolovala zámky. Zakazovala nám rozsvěcet, protože měla pocit, že nás někdo pozoruje.“
Pak přišly chvíle, které byly ještě děsivější. „Seděla v kuchyni, zírala do prázdna a šeptala: ‚Poslouchej... oni zase mluví. Slyšíš je taky?‘.“ Já neslyšela vůbec nic. Jen jsem přikyvovala, protože jsem měla strach odporovat.
Někdy celé hodiny rozmlouvala s lidmi, kteří v bytě vůbec nebyli. Jindy tvrdila, že v televizi vysílají tajné zprávy určené jen jí nebo že sousedé přes stěny poslouchají každý náš rozhovor.“
Zpočátku ubližovala hlavně sama sobě
Když se její nemoc zhoršovala, začala zanedbávat samu sebe. „Přestávala jíst, několik dní nespala a někdy se zamykala v pokoji, protože byla přesvědčená, že jí někdo chce ublížit. Vidět vlastní maminku v takovém stavu je něco, co dítě nikdy nezapomene.“
Jenže časem už nešlo jen o ni samotnou. „Začala být přesvědčená, že nebezpečí hrozí i nám. A právě tehdy se situace změnila z děsivé na opravdu nebezpečnou. Dodnes si vybavuji okamžiky, kdy nás budila uprostřed noci a nutila nás okamžitě odejít z bytu. Tvrdila, že pod podlahu někdo položil výbušniny.
Jindy byla přesvědčená, že nám někdo otrávil jídlo, takže nám zakazovala cokoli sníst. Rozbíjela nádobí, vyhazovala věci z oken a křičela na nás, že jsme součástí spiknutí proti ní. Jednou mě odstrčila tak silně, že jsem spadla na zem. Fyzických útoků v čase přibývalo.
Ten strach byl paralyzující
To, že se mi máma mění před očima, bylo děsivé. Mnohem horší byl ale ten neustálý strach. Nikdy jsem nevěděla, jestli přijdu ze školy domů a bude tam moje usměvavá maminka, nebo člověk, který mě nepoznává a bojí se mě.
Ve škole jsem mlčela. Strašně jsem se styděla. Bála jsem se, co by si lidé mysleli. Doma se o nemoci nemluvilo a venku už vůbec ne. Když se mě spolužačky ptaly, proč maminka nikdy nechodí na třídní schůzky nebo školní akce, pokaždé jsem si něco vymyslela. Jednou byla nemocná. Podruhé musela do práce. Potřetí odjela pryč.
Dítě, které se stalo příliš rychle dospělým
Na spoustu věcí jsem byla sama mnohem dřív než moji vrstevníci. Už jako dítě jsem se naučila sledovat každý její pohled, tón hlasu i výraz ve tváři. Poznala jsem během pár vteřin, že se něco děje. Měla jsem pocit, že musím chránit mladší sourozence i samotnou maminku. Tu jsem ale nakonec neochránila.
Při jednom ze záchvatů paranoie se pořezala na zápěstí a zamčená v koupelně vykrvácela. Našli jsme ji s tátou večer, když jsme se vrátili z třídních schůzek. Nikdy na ten pohled nezapomenu. Vím, že moje máma nebyla zlá. Byla jen nemocná a léčbu odmítala. To ji ale neopravňovalo k tomu, aby si sáhla na život a nám ho zničila,“ uzavírá své smutné vyprávění Kája.
Znáš někoho, kdo se potýkal se schizofrenií? Jak na tebe tenhle člověk působil? Poděl se s námi o svoje zkušenosti v diskuzi pod článkem!
Autorský text + výpověď čtenářky
